Bosnu jako cíl cesty
jsme si vybrali již před dvěma lety, když jsme při návratu z Albánie
letmo nakoukli do večerního Sarajeva. Jeho atmosféra nám tehdy učarovala.
Krásné staré město, kde vedle sebe stojí kostel a mešita, vousatí pánové
rozmlouvají nad kávou a šíšou a město tepe životem navzdory nedávné krvavé
historii. Sarajevo se neblaze zapsalo do světových dějin jako dějiště
nejdelšího obléhání hlavního města v moderních dějinách, dodnes jsou na většině
budov vidět stopy po střelách a po městě rozmístěné dlouhé lány hrobů, přesto se
Sarajevo a s ním i celá Bosna a Hercegovina celkem rychle přibližuje vyspělé
Evropě. V loňském roce také země předala přihlášku do EU, i když samotné
přidružení státu k Unii se odhaduje ještě na několik dalších let.
Večerní odjezd z Prahy
7. 8. 2017
Na přibližně 1100 km dlouhé trase Praha-Mostar nás čeká
nejnepříjemnější úsek hned na začátku. Jasně, že mluvím o D1. Opravdu! Je tady
nejvíc uzavírek, největší provoz, silnice je v nejhorším stavu a jezdí tu
nejagresivnější řidiči. Abychom se vyhnuli aspoň silnému provozu, rozhodli jsme
se vyrazit v pondělí večer po práci. Na Pankráci jsme vyzvedli Evču a Dejva a
nějakým záhadným způsobem se nám podařilo naskádat se do auta, aniž bychom měli
nějaké zavazadlo mimo prostor kufru. A tak před osmou večerní můžeme vyrazit na
naši dlouhou štreku. Když se setmělo, zpoza horzizontu se vyhoupl opravdu
obrovský měsíc a jinak nudnou cestu po dálnici nám oživil částečným zatměním. Nejprve
řídil Vojta až do Chorvatska, tam si s velkou úlevou otevřel pivo a nechal se
vystřídat Davidem. David řídil několik dalších hodin, až začalo svítat a noc se
přehoupla do dne a my po šesté hodině přijeli do bosenského města Jajče. V tu
dobu už město bylo na nohou a v místních kavárnách už byl překvapivý ruch. Hrad
ale ještě neotevřel, tak jsme jen obešli hradby a udělali si první selfíčko. K
tomu nás přemluvila Evka. Ani nevím, jak se ji to podařilo (zřejmě na to mělo
vliv nevyspání) ale nějakým záludným trikem z nás vydojila dohodu, že má právo
na jedno selfie denně plus ještě navíc jednoho žolíka.
Mostar
8. 8. 2017
Ve městě Jajjče jsme ještě navštívili vodopád Pliva a už se
mnou za volantem jsme vyjeli na poslední etapu cesty do ještě 160 km vzdáleného
Mostaru. Sluníčko začínalo nabírat na síle a začalo být pěkný vedro, naštěstí
část cesty vedla podél řeky, tak jsme se rozhodli, že se vykoupeme. Moc
příhodných míst na zastavení tu nebylo, tak hned jak jsme zahlídli odbočku
vedoucí k řece, sjeli jsme tam. Odbočka vedla jen k rybím sádkám, které hlídal
nějaký bosenský dědeček, který pozoroval mojí snahu se otočit a při odjezdu si
nenechal ujít příležitost můj výkon slovně ohodnotit: " Slabo šofér".
To kromě mě pobavilo celou posádku, od které jsem to pak měla celý pobyt na
talíři a myslím, že jim to vydrží ještě pár dalších let. O kousek dál jsme ale
už natrefili na cestičku vedoucí ke koupačce. Fuj ale ten bordel kolem. Je
nutné bedlivě koukat pod nohy, aby člověk nešlápl na něco obzvláště nechutného.
Stejně to člověk nepochopí, že někomu stojí za to sypat odpadky do pangejtu,
když jsou všude ve městech a vesnicích koše. No nic, řeka je ale krásná, čistá,
studená a hlavně osvěživá. Než se ale hegešem probojujeme zpátky k autu, je nám
zas vedro a mohli bychom tam jít znovu. Na úplně poslední asi hodinovou etapu
cesty zasedá za volant Evka. Už nehodlám riskovat další bosenský komentář, po
těch pár desítkách minut spánku, co se nám podařilo v noci naspat, bych to
nemusela psychicky zvládnout :)
Před polednem přijíždíme do Mostaru. Město je
šíleně rozpálené. Je tady vedro k
padnutí. Na slunci se teplota blíží k 50°C, ani nevím, jestli jsme kdy takové
vedro zažili. Deset minut chůze a máme dost a to nás od zítřka čeká trek v horách s velkými batohy
a celkem velkým převýšením a přitom se tady bez zátěže sotva plazíme. Teď se
nám ale aspoň podařilo doplazit se do kavárny v centru města na pivo a wifinu.
Zkusíme najít nějaký čtyřlůžák v hostelu. Našli jsme hostel Balkanarama kousek
od centra. Hostel je za slušný peníz, dá
se tu zadarmo zaparkovat, má pěknou párty terasu s výhledem na město a hlavně
klimatizaci v pokojích :) Hostel funguje na principu dobrovolnictví.
Dobrovolníci sem přijíždějí z celého
světa. Asi je to docela sranda, jedna párty za druhou, spoustu volna a vždycky
spousta dalších lidí, kteří za vás můžou zaskočit. Zaměstananci jsou hodně
přátelští, ale taky se zrovna nepřetrhnout, zvlášť když tam není majitel. Ale
měli jsme štěstí, že nám jeden kluk poradil s naším trekem do pohoří Prenje. A
dal nám radu: "Pozor na zmije a miny a vemte si hodně vody". Začíná
to znít jako pořádný dobrodružství :) Jsme ubytovaní a máme informace o treku,
tak zbývá ještě smýt cestovatelskou špínu, sbalit si na zítřek krosnu a vyrazit
do města. Sice únavou padáme na hubu a v klimatizovaném pokoji je tak příjemně,
ale nejeli jsme sem 1100 km, abychom se váleli na pokoji.
Naše kroky míří
samozřejmě do historického centra, které je společně se známým mostem na
seznamu UNESCO. Stari Most přes Neretvu původně pochází z 16.století, 427 let
sloužil svému účelu až do listopadu 1993, kdy byl zničen Chorvaty při bojích o
město mezi nimi a muslimskými Bosňáky.
Naštěstí se celkem brzy objevily snahy na jeho znovupostavení. Pomocí původních osmanských technologií byl přebudován a v roce 2004 znovu otevřen a opět tak
může být krásnou dominantou svého města, které bylo podle něj pojmenováno. Z
vysokého mostu skáčou muži do vody. Než se ale ke skoku odhodlají, trvá to hoďku
dvě, před tím totiž jejich kolegové projdou dav a od každého vyberou nějakéto
to euro. Se skokanem na sebe kývají, zda už bylo vybráno dost, většinou není a
tak vybírají a vybírají a po strašně dlouhé době skokan skočí po nohou do vody.
Dav evidentně čekal aspoň salto pozadu se čtyřmi vruty a tak se ozve jen vlažný
potlesk, původní dav je nahrazen novými přihlížejícími, kteří jsou hned po
příchodu zkasírováni a show jede nanovo.
Po tomto představení , ještě hledáme, co zajímavého vidět v Mostaru. Z
dálky jsme viděli nějakou obří věž, tak to bychom nebyli my, kdybychom se na ni
nepokusili vyšplhat. Na věž vede sice výtah, ale nejsme srabi a na betonovou věž katolického kostela srovnatelně vysokou s tou plzeňskou, se
vydáváme po svých. Klučina u vstupu říká, že rekord je 7 minut, my to ležérním
tempem zvládáme ještě o minutu rychleji. Možná ale to číslo nebyl rekord, ale
osamělý výstup jediného člověka, který tam kdy před námi šel pěšky. Všichni
totiž jezdí výtahem.
Jak přichází večer, tak už je ve městě celkem snesitelně,
zvlášť když se člověk ještě osvěží sladoledem, ale my už se sotva držíme na
nohou, tak raději míříme zas do hostelu. Na terase hostelu se seznamuje s
dobrovolníky z Belgie, příjemný mladý pár, který má na Balkáně příbuzenstvo a
zřejmě jsou jediní, kdo z celého hostelu ovládají místní jazyk. Dostáváme
ochutnávku místní domácí rakije. V hostelu se sice nesmí pít vlastní alkohol,
ale s Belgičanama jsme dohodli, že výměnou za ochutnávku výborné domácí griotky
pana Radila, Evčina táty, si můžeme dát vlastní pivo a víno. Evča má ještě v
zásobě tvz. Radilovaci (tj. domácí slivovici, kterou má na svědomí taky tatík),
tu ale šetříme na trek a zatím je u ledu (rozumněj v mrazáku). Po tomto
příjemném posezení se jdeme s Vojtou ještě podívat na město za tmy, je krásně
nasvícené.
A teď už konečně do postele a zasloužený spánek!
Hercegovinský Himaláj
9. 8. 2017
Ráno vstáváme v šest, abychom ve výchozím bodě treku byli co
nejdřív. Včerejší vedro nás přesvědčilo, že bychom největší stoupání nechtěli
absolvovat v poledním slunci. Koupíme čerstvý burek v pekárně a voláme taxíka.
Na recepci Vojta sice požádal o to, aby nám taxíka zavolali, ale recepční
neovládal bosenštinu, tak mu jen půjčil telefon, ať si to zařídí. A teď už se vezeme směr Rujiště něco přes 20
km a kilometr převýšení do výšky 1050 m. n. m. V Bosně se jízda taxíkem vyplatí.
1 km stojí 1 KM (konvertibilní marku), což je asi polovina eura. Dokonce jsme
dostali i účtenku. Na Rujišti stojí planinarski dom a my doufáme, že tam
potkáme planinara, který nám dá informace o vodních zdrojích po cestě. Jenže je
asi moc brzo, takže planinar nikde, tak si tu aspoň nabereme vodu na záchodě a
vyrazíme s naší novou psí kamarádkou směrem do kopce, vstříc horám, kterým se
přezdívá Hercegovinský Himaláj. Psa jsme sotva pojmenovali a už nám zmizel. Slunce
celkem peče už teď ráno, ale první část
treku vede převážně lesem, tak se jde celkem dobře. Nejdeme snad ani 10 minut a potkáváme první
zmiji hřející se na kamenných schodek před jednou chatkou. Opatrně hada obejdeme
a stoupáme dál. Takže zmije bychom měli, kde jsou ty miny? Ne vážně, pohoří se
postupně odminovává a pokud se držíte na cestě nebo tam, kde se pasou zvířata,
jste v bezpečí. A cesta je v současnosti dobře značená, takže moc nehrozí, že
byste z ní sešli. Ale neuplyne moc času a potkáváme první výstražnou ceduli s
lebkou a zkříženými hnáty. Jako respekt to fakt vzbuzuje. Pokračujeme dál a
držíme se při tom úzkostlivě na cestě. Po pár hodinách přicházíme do Bijele
Vody. Chata je zamčená, ale v ní mi nic nepotřebujeme. Spíš nás zajímá studna
za domem. Další voda bude až večer, tak je nutné doplnit zásoby. Hladina je
nízko, tak je potřeba kyblík s vodou ponořit celkem hodně hluboko. Prenj patří
mezi vápencová pohoří, která se kromě své krásy také vyznačují nedostatkem
povrchové vody, takže batohy v těchto typech hor bývají zpravidla o několik kilo
těžší, ale námaha obvykle stojí za to :) Z Bijele Vody je to na rozcestí pod
nejvyšší vrchol Zelenu Glavu jen chvilku
po rovině a pak hodně dlouho do kopce pod přímým sluncem. Horko sice je, ale
slabě fouká vítr, tak je cesta docela příjemná. Rozhodně je tu příjemněji, než
ve městě a to i přes velebatoh na zádech. Na začátku stoupání potkáváme první
lidi, mladý nizozemský pár, jinak je tu celkem pusto a prázdno. Na rozcestí
odkládáme s úlevou batohy a na 2155 metrů vysokou horu lezeme na lehko. Je to
jak ve stavu bez tíže. Ukazatel píše hodinu na vrchol, ale jsme tam za půl.
Následuje společná vrcholová fotka a Evčino vrcholové selfie, pak rychlý sestup
dolů.
Nahodit batohy a vyrážíme na chatu Jezerce. Nahorů, dolů, nahorů a pak
prudké nepříjemné klesání. Ale konečně jsme tu. A nejsme tu sami. Kolem se pase
stádo krav a v předsíni v chalupě leží psisko a kolem chaty se ochomítají další
dva velký pastevecký psi. Psovi v předsíni moc nedůvěřujeme, tak kolem něj
nejprve chodíme dost opatrně dovnitř do útulné chalupy.
Ale za nedlouho je to
už náš kamarád. Dali jsme mu jméno Filip, je to dobrák od kosti, aspoň na lidi.
Na Fíka a Frantu, to jsou ti druzí dva, strašlivě žárlí a když si je pohladíte,
chce je zabít. Takže jsme za chvíli byli svědky jedné nehezké rvačky, ze které si Fík, nejhezčí a nejlínější pes z téhle smečky, odnesl tržnou ránu na noze.
U pramene, který je asi 300 metrů od chalupy zase potkáváme stádo divokých
koní. Tady na horách to teda žije. Do večera jsme koně měli u chalupy, kde
začali spásat vše, co zůstalo venku. Koně venku, my vevnitř zavřený. Nějak se nám ty role otočily :)
Jeden kůň si dokonce začal pochutnávat na
Dejvově hliníkové lžičce. Asi mu moc nejela, tak ji po čase téměř neporušenou
vyplivl. Psi se z koní invaze mohli zbláznit, štěkali a štěkali, ale bylo jim to
prd platný, protože je koně totálně ignorovali. Když koně zjistili, že z nás
nic nekápne, přesunuli se jinam, psi se konečně uklidnili a my si mohli udělat
večeři a rozdělat ohýnek. Přišel čas na zaslouženou Radilovici (Na Balkáně se
to čte Radylovyce :)
Vedro k padnutí
10. 8. 2017
Dneska nevstáváme zrovna kosmickou rychlostí, ale zas nemáme
moc kam spěchat. Čeká nás skoro samé klesání a včera jsme vedrem nepadli, tak
dnes nás slunce snad taky nezničí. Vyrážíme. Psi s námi. Nejprve se jde celkem
dobře, ale jak se blíží poledne je dost hrozný vedro. Kde je ten příjemný vánek
ze včerejška? No my jsme ještě v pohodě, ale psi vypadají, že leknou (chcípnou,
pojdou, atd. nebo jak to řekl ten Bělobrádek :) Ale nedají si říct a pokračují s náma dál,
přestože by si klidně mohli válet šunky nahoře u pramene. Po pár kilometrech a
několika stovkách výškových metrů docházíme k chatě. Chata je zavřená, skoro to
vypadá jako by tu někdo byl a vevnitř se (před náma?) zamknul, ale možná tam
nikdo není. Těžko říct. Taky by tu měl být
někde pramen, ale nikde ho nevidíme, ani ukazatel na něj. Na lavičce je aspoň
barel s vodou, tak David neváhá a dává psům napít ze svého ešusu. Je to celkem
delikátní záležitost, protože jim vodu musí dát v takovém pořadí, aby se
neservali. Ale dobrý, až na vražedné
pohledy a lehké vrčení se tentokrát nic nestalo. Jde se dál. Kolem cesty zas
přibyly výstražné cedule se zkříženými hnáty, tak se držíme cesty jako žvýkačka
ve vlasech. Ne tak psi, ty si běhají kolem, jak se jim zlíbí jakoby věděli, kam
je bezpečné šlapat. Teplota stoupá, stínu ubývá a my přicházíme do překrásné
doliny Tisovica. Za námi se tyčí majestátní včera pokořený vršek nejvyšší hory Prenj Zelena Glava a hned vedle se vypíná vrcholek
hory Otiš.
Je to moc krásný pohled. Nebe je bez mráčku, my se pečeme na
sluníčku a psi už neví, kam se schovat. Vždy když na chvíli zastavíme, utíkají
- no spíš se dovlečou- do nejbližšího
stínu za kámen nebo strom. Když se ale rozejdeme, vyrazí zas za námi. Naštěstí
se před námi objevuje hranice lesa. Ve stínu pod stromy si dáváme oběd bedlivě
sledování třemi páry psích očí. Je to zlo. Jídla moc na rozdávání nemáme, ale nějaký ten okrojek z pršutu se pro ně našel,
spíš ale na chuť, než na hlad. Po krátké obědové pauze vyrážíme dál. Do mapy
moc nekoukáme, není to potřeba, cesta je stále dost dobře značená. Kdybychom se
ale do ni podívali, věděli bychom, jaký utrpení pro naše kolena se před námi
chystá. Velký! Strmé serpentýny se spoustou zákrutů. Docela makačka pro unavené
nohy. Zvlášť když se vám pod nimi motají psi. Asi v půlce kopce si Evča udělala
něco s kolenem a tak s Davidem dál postupují dost pomalu. My s Vojtou
pokračujeme rychleji a doufáme, že brzo dojdeme k nějakému vodnímu zdroji, kde se
budou psi moc osvěžit. Všichni tři totiž vypadají, že nejsou daleko od kolapsu.
Jenže voda furt nikde. Stavíme na krátkou zastávku a Franta si vyhrabává důlek
se studenější půdou, aby se trochu zchladil, stejně mu to ale moc nepomáhá.
Jdeme dál. Prudké klesání pomalu končí, s ním ale bohužel i les. Dál
pokračujeme po rozžhavené kamenité cestě. Snad to ty chudáci chlupatí vydrží
ještě chvíli. Pár dalších upocených kilometrů a
jsme konečně u pramene s potokem. Voda je tak studená, že z ní bolí po
pár vteřinách nohy. Za pár vteřin taky zatuhne úplně rozteklá Snikerska. To ale
Filipovi, Frantovi a Fíkovi nebrání v tom, aby si do ní vlezli a zůstali v ní
několik minut bez hnutí ležet. Konečně je dobře. Asi za půl hodiny přichází
David s Evkou. Po důkladném osvěžení vyráží celá naše sedmičlenná výprava do
nedaleké vesnice Idbar. Vesnice je hodně dlouhá a hodně rozpálená. Už jsme
docela za ty dva dny ucaprtaní. Vojtu ale žene dál představa, že se tady dá
sehnat pivo, to si přečetl v nějakém cestovatelském článku. A tak okamžitě jak
uviděl prvního dědka s pivním pupkem na zahrádce před domem, hned se ho vyptává,
jestli je tu hospoda. Děděk přikývl a poslal nás vpravo, bosensky rovně. Směr
je to tady v tý dlouhý lánový vsi opravdu nečekaný :) Tak jdeme rovně ještě asi
kilometr a skutečně je tady za potokem něco co skoro vypadá jako hospoda. Jenže
tam mají dva štěkající psi a ti naši dočasně adoptovaní se od nás nechtějí
hnout ani na krok. Nevypadáme to moc pravdivě, když majiteli , studentovi
politologie Mirzovi říkáme, že nejsou naši, přesto nás dovnitř pouští a místní
štamgasti psi odhánějí. Naštěstí nijak surově, což je docela překvapivé na
Balkáně. Usedáme na zahrádce ve stínu pod stromy a vedle v korýtku, místní
lednici, se chladí ve vodě pivečko. Za plotem se pasou kozy a kolem nás pobíhá
drůbež. Psi za potokem se pomalu
přibližují. Zkouší proniknout dovnitř, ale jsou zahnání. Pro tentokrát. Po
chvíli se ukázalo, že hospoda má vlastní sádky, tak si dáme čertsvého
pstroužka. A paní majitelka, Mirzova máma, ho umí udělat skvěle! Mezitím psi
podnikli další pokus o průnik na pozemek. Tentokrát je ale nikdo už moc
neodháněl a dokonce dostali i něco nažrat. O pivo a panáka později jsou místní
psi pevně uvázáni na provaz a místní
drůbež zahnaná do kurníku. A naši psi se nažraní volně pohybují po hospodě. No
tak tohle jsme skouleli fakt dobře :) O další pivo později dostáváme nabídku,
že si za dobrovolný obnos na na zahradě můžeme postavit stany. No tak proč ne?!
Pak znovu následuje dotaz, jestli psi nejsou naši. Opět říkáme, že ne, že se
nás chytli na Jezerce. Teď už následuje série telefonátu hledajících skutečné
majitele. Po chvíli přijde Mirza s tím, že ví, čí jsou a jde je přivázat. Fík je
zevlák, tak se nechal, ale Franta s Filipem se na provaz chytit nedají, tak
zůstávají na volno. Já s Evkou už jdeme spát, Mirza s mámou už šli asi před
hodinou, ale kluci ještě přidávají plaňky v plotě na účtence s místním dědou.
Protože mi je Fíka líto, jdu ho na noc odvázat. Stejně nikam utíkat nebude.
Potom, co už i kluci šli spát, si psi lehli kolem našich stanů a celou noc nás
hlídali. Ale nebyla to taková výhoda, jak to zní. Pokaždé, když se něco pohnulo
nebo vydalo nějaký zvuk, naši psi začali štěkat a štěkali dlouho. Ale bylo to
od nich hezký :)
Plavba po Neretvě
11.8.2017
Ráno odcházíme, jak to ale udělat, aby psi nešli s námi.
Sice to s nimi bylo moc hezký, ale dál s námi cestovat nemůžou. Navíc tu v
horách mají nejspíš majitele a když ne, tak tady u Mirzy by jim bylo taky
hezky. Fík se nechal uvázat a Franta nakonec taky. Filip se ale jen tak nedá.
Chce jít s námi. Franta i Fík by šli taky a tak se snaží vyvlíknout z provazů,
Fík dokonce vyje. Je to hrozně srdcervoucí scéna. Div, že jsme se nerozbrečeli, ale musíme jít
dál, jinak to nejde. Jak to ale vymyslíme s Filipem? Situace se po chvíli vyřešila
sama. Před námi se totiž otáčel chlapík v autě a sám od sebe nám říká, jestli
nechceme svézt? A my, že jo. Místo řidiče už bylo obsazené manželkou a tak jsme
se ve čtyřech naskládali dozadu. Počet míst v autě tady asi úplně neřeší, ale
jinak oproti ostatním balkánským zemím, které jsme měli možnost poznat, se tady
jezdí celkem slušně a klakson se používá jen zřídka kdy. Filip běží za
námi...asi tak 5 vteřin a už to vzdává. No tak asi to nebylo tak žhaví s tou
věrností, jak jsme si mysleli :)
Popojeli jsme asi 10 km do Čelebici a tady
rozmýšlíme co dál. Chceme na rafty do Konjice, ale auto máme v Mostaru. Nejprve
chceme vyzvednout auto, vlak do Mostaru ale tady v té díře nestaví, tak jdeme
na bus. Nemůžeme se shodnou, která strana je ta správná. Chvíli tady popobíháme
z jedné strany na druhou, než se nám rozsvítí a dojde nám, že je pitomost jet
60 km do Mostaru a pak znovu 60 nazpátek plus 10 k tomu do Konjice. Vyhledáme
tak zastávku do Konjice. Tady už stojí místní kolektivo, fakt jak v Jižní
Americe, ve chvíli, kdy je v minibusu
dost lidí, aby se cesta vyplatila, vyjíždíme. Tentokrát jsme stačili my plus
jeden další pasažér. V Konjici se nestihneme ani nasnídat a už u nás stojí
chlápek z agentury, i tenhle způsob rvaní se o gringa, kdy se zdá, že celé
město snad pracuje pro nějakou cestovní agenturu, silně připomíná jihoamerické
cestování. Rychle jsme koupili něco k jídlu, vybrali peníze z bankomatu a už se
vezeme dodávkou na nějaké asi 20 km vzdálené místo. Když už si říkáme, jestli
jsme neudělali chybu, jesli nás chlápek neodveze na nějaké odlehlé místo, kde
nás při nejmeším okrade, ukáže se před náma chata s malou loděnicí. Tady
necháváme krosny, naložíme raft a vyrážíme na Neretvu. S dodávkou jedeme hodně
vysoko, až si říkáme, že jestli vyrazíme z tohodle místa, tak to bude asi hodně
svižné. Pak ale serpentýnami zase hodně klesáme dolů až k jezeru Borovačko.
Tady u řeky nasedáme do lodi s mladým kormidelníkem, který neumí anglicky a ani
kormidlovat :) Proklestili jsme se mezi dalšími posádkami, které jejich
kormidelníci podrobně anglicky školí, jak se na lodi chovat a na co si dát
pozor. Nám bylo jen naznačeno, že si máme obléct vesty a už nás vlny odnášejí k
první peřeji. Na té se skoro převracíme, protože náš kormidelník nás do ní
vmanévroval úplně tragicky. Už se vidíme vyklopení ve vodě, na poslední chvíli
loď ale naštěstí vyvážíme. O kousek dál v klidnějších vodách sami dobrovolně
skáčeme na potápěče do průzračné zelenkavé vody. Je studená, ale nádherná.
Skočit do ní bylo snadné, dostat se nazpět do lodi už je horší. David to
zvládl s grácií. My ostatní jsme museli být potupně vtažení zpět do lodi jak
vorvani. Plujeme dál.
Kaňon Neretvy je opravdu krásný. Proplouváme mezi skalami
a občas ze shora zurčí dolů malý vodopád. Podél řeky je i pár
hezkých tábořišť, někdy i s
ohništěm. Na jednom takovém místě potkáváme skupinku turistů. Mávají na nás, my
zas na ně. Až jedna holka vyskočí a s příslušnou gestikulací volá: "You´re walking people from the
mountains". Ukázalo se, že jsou to ty Holanďani, co jsme potkali v
Prenje. Tak to je vtipný. A taky tahle věta nás fakt vystihuje :) Že je svět
malej, už nemá cenu zmiňovat. Plujeme dál.
S výjimkou několika peřejí je ale voda celkem volej, tak pořád zabíráme.
A asi zabíráme víc než je obvyklé, protože nám kormidelník říká, že si dáme
chvilku pauzu a za dvacet minut pak už
budeme končit. Avizovány byly čtyři hodiny na tuto 23 km dlouhou trasu, teď
jsou to necelé dvě. Před koncem nás ale čeká, jak nám klučina oznámil, danger a BIG danger. Koupačka, slunění a jde se na věc. Jedna peřej za námi.
Ta byla celkem v pohodě. Teď nás čeká big danger. Proplouváme jako nic. Ani
jedna peřej se zdaleka nevyrovnala tomu největšímu danger na začátku, jak jsme
se skoro převrátili. Plavba končí. Vystupujeme u hospody a než nám přijede
odvoz, dáme si zasloužené pivečko v místní hospodě s nepříjemnou obsluhou. Jsme
naloženi a spolu s raftem a jede se nazpět k chatě, kde máme věci. Pokud jsme
správně rozuměli, měli bychom tu mít připravený oběd. Moc tomu nevěříme. Chata
je zamčená a nevypadá to, že by v ní někdo vařil. No protože se do hospody
musí ještě sejít cestičkou za chatou. U potoka je tady ve skále zaklesnutý
bar s posezením a kuchyň, kde se nám zrovna připravuje pstruh k obědu. Nevadilo
by mi mít takovou útulnou hospodu za barákem :) Podle dohody jsme po obědě
naloženi do dávky a odvezeni zpět do Konjice. Tak to by bylo. Sice jsme rafty
měli tak trochu v plánu, ale že budou takto plynule navazovat na horský trek,
jsme netušili. No vyšlo to prostě
skvěle.
Teď už se jen dostat k autu. Za hodinu nám jede vlak. Tak to akorát
stihneme kafe v místní nádražce. Kafe je výborný a servírka profesionální a
milá. Kdyby to nebyla taková zaplivaná špeluňka, člověk by si snadno
představil, že se ocitl v nějaké luxusní kavárně. Tak ještě rychle na zmrzku, na most a
kvapíkem na perón.
Jsme tu včas, vlak ale nikde. Čekáme spolu s námi pár dalších cestující omámených
odpoledním horkem. Podle vzhledu nádraží usuzujeme, že přijede nějaká stará
špinavá souprava Českých drah. K našemu překvapení asi po půl hodině zpoždění
přijíždí moderní vlak s klimatizací a videem přehrávající nějaký western.
Sledovat film je ale skoro hřích, mnohem lepší je pozorovat co se odehrává za
přírodní výjevy za oknem. Úplná vyhlídková trasa. Za hoďku jsme v Mostaru. K
hostelu Balkarama, kde jsme před třemi dny nechali auto, to máme jen asi 10
minut chůze. Tady s úlevou zahazujeme batohy, převlékáme se a skládáme se se
všemi našimi krámy do auta. Zítra bychom chtěli dojet k moři. Máme to ale přes
jednu mezizastávku, přes vodopády
Kravica.
Přestože přichází večer, netušíme ještě, kde budeme spát. Jen víme, že
už nechceme být v Mostaru. Vodopády Kravica jsou od Mostaru vzdálené jen asi 40
km, ale dojet tam je trochu oříšek. Navigace nás navádí na polňačky a další
nesmyslné cesty. Značení na cedulích sice existuje, ale spolehlivé taky není.
Tak se motáme potmě kolem v okruhu asi 10 km od vodopádů, ale furt nemůžeme
trefit na správnou cestu. Napětí v autě stoupá. Motáme se asi další hodinu,
když se konečně dostaneme na správnou cestu vedoucí k parkovišti u vodopádů.
Nejprve nalehko sejdeme k vodopádům, omrknout, zda je možné tam přespat. V
poslední otevřené hospůdce si dáváme pivo a pak se jdeme přes mostek podívat na
místo, které nám mapa v telefonu ukazuje jako kemp. Spíš než kemp je to veřejný záchod, není tu voda a ani
kadibudka, ale když se nebudeme moc přibližovat ke křoví a nepolezeme do
odlehlých zákoutí, tak by to asi šlo. No stejně už moc nemáme na výběr. Je
pozdě, jsme unavení a další možnosti se nenaskýtají. Nahoře u auta si napouštíme zásobu vody z
místní nehlídané hadice, bereme si stany a deky a zas šupem dolů. Když máme
postaveno, jdeme si zaplavat do vodopádů. Vodopády jsou v noci nasvícené a vypadají jako umělé, trochu
Disneyland,ale přesto super.
To byl zas krásný a zážitky nabytý den. Jen houšť! :)
Překvapení na Jadranu
12. 8. 2017
Ráno vstáváme v osm,balíme. Ještě tu skoro nikdo není, ale
už lidé začínají pomalu najíždět. Přes den tu pak ale bude frmol. My se jdeme
ještě po ránu vykoupat na druhou stranu pod vodopády. Jdu bosky, přece se nebudu
obouvat, abych se zas hned vzápětí zula.
A tahle lenost mě stála draho. Po chvíli mi projela chodidlem silná
bolest, šlápla jsem na nějakého brouka. Skláním se k noze, dost to bolí,
koukám, co to je a v tu chvíli to uletí. Bylo to černý a když to lítá, tak to
není štírek. Díky bohu! To ale nemění nic na tom, že mi to začíná hrozně
natékat. Jdu si zaplavat, třeba se mi noha zchladí a přestane se zvětšovat.
A
ve vodě si to kolem mě šine zmije. To se mě dneska příroda snaží zabít? Had
odplaval, můžu vylézt. Uff. A tady na břehu na kameni je další zajímavý tvor.
Kudlanka nábožná.
Tu vidíme naživo poprvé.
No ale radši už jdeme, jestli mi noha oteče víc, nevím, jestli vylezu
ten kopec, už mi to oteklo ke kotníku. U
auta mažu nohu fenistilem a David mi ze své obří lékárničky sbalené jako
obvykle od maminky přiděluje plato zyrteků.
A jede se k moři do jediného bosenského
přímořského letoviska do města Neum. Cestou překračujeme chorvatskou hranici,
tak na odpočívadle všichni využíváme srovnání tarifů v rámci EU a voláme jak
zběsilí domů. V Neumu hledáme apartmán. Trefili jsme se do víkendu, tak je tu
dost plno. Navíc se chceme ubytovat jen na jednu noc a v tom vidí místní
problém, ale asi po hodině procházení penzionu, jsme našli slušný apartmán za
rozumnou cenou s pěknou terasou s
výhledem na moře. Hned se jdeme vykoupat. Naposled jsme se v moři cachtali v
L. A., bylo to sice před rokem, ale zdá se to jako celý desetiletí. Moře je boží.
Čistý a teplý zároveň.V poledne si v místní restauraci dáváme skvělý
chobotnicový salát. Odpoledne ještě lezeme na nejvyšší místo okolí , pak jdeme koupit něco na zub.
V krámě Vojta ztropí podivný výstup, když se mu snažím
nacpat nákup do batohu. Je nějakej divnej dneska. Pak Vojta ještě navrhuje, že
půjdeme jenom my dva spolu na večeři. "Asi
se bude snažit žehlit, jak byl nepříjemný", říkám si. Ale mě je blbě z
toho hmyzího kousnutí , nohu mám furt strašně oteklou a hlad vůbec nemám.
Prostě nemám náladu, ale Vojta vypadá dost smutně,že bychom nešli, tak nakonec souhlasím. Restaurace, která byla
na prvním místě hodnocení podle tripadvisoru, má plno. Tak zkusíme druhou
nejlepší. Tady nás "usadili" ke stolu bez židlí, že židle hned
donesou. No hned to nebylo, tak jsme tam chvíli stáli jako trubky a za to jsme
si vysloužili předkrm na účet podniku. A pak večer ubíhal a průběžně na nás s
něčím zapomínali, ale za to nám zas vždy něco slíbili zadarmo, co si nakonec
stejně naúčtovali a tak se konec večeře nesl v takovém nervozním duchu. Po
večeři jsme zamířili ještě na atrakcemi překypující a discem rozezvučenou promenádu. Už se mi docela
chtělo zpátky do apartmánu, ale Vojta navrhl, že půjdeme stranou hluku na molo
ještě chvíli posedět u moře. Nechtěla jsem kazit romantiku, tak jsem šla.
Chvíli jsme tam seděli, když začal být Vojta zase divnej. Nervózním hlasem, který od něj obvykle slýchávám jen
když se v horách znenadání ocitneme na nějakém exponovaném místě, se začal
ujišťovat, jestli ho miluju. A pak najednou klečel na koleni s krabičkou v ruce
a rázem se začalo vysvětlovat jeho dnešní podivné chování. Ježíš, z jeho
pohledu to muselo vypadat, že se mu to snažím celý překazit. Když odmítám jít
na večeři, když mu do batohu, kde má prsten, mermomocí rvu celý nákup, když
chci jít po večeři spát, atd. Naštěstí se nedal a o ruku mě,i přes všechny mé neúmyslné snahy jeho snahu překazit,
požádal. A já řekla ano. Když jsme se vrátili do apartmánu, David s Evkou tam
nebyli, ale za chvíli se objevili ve dveřích s flaškou v ruce a začali mi
gratulovat. Napřed jsem myslela, že jim Vojta předem prozradil úmysl se se mnou
zasnoubit. Ale neprozradil, držel to v tajnosti před všemi. Evka s Dejvem mi
jen dodatečně přáli vše nejlepší k narozkám. Jak jsme tam ale seděli a
připíjeli na zdraví, tak si po chvíli Dejv všiml prstýnku a hned mu to bylo
jasný. A tak jsme připíjeli dál a měli jsme k tomu ještě lepší důvod.
Západ slunce pod Magličem
13. 8. 2017
V noci mi bylo špatně, přestože jsem toho moc nevypila. Noha
mě svědila a otok mě neopouštěl. A ráno a dopoledne se to nezlepšilo. Pořád se
mi chtělo spát. Ani raní koupel před
odjezdem v moři na tom nic nezměnila. Ale aspoň nás čeká celkem dlouhá cesta
autem, tak se můžu prospat v něm. Usnula jsem a ani nevím, jak
dlouho jsem spala, ale když jsem se probudila, stála přede mnou budova
mostarské nemocnice. Rada starších s jednou mladší rozhodla za mými zády, že
než se vydáme znovu do hor, někdo se mi na tu nohu podívá. U soudila jsem, že
to asi bude rozumný a podvolila jsem se hlasu většiny. Pak následoval telefonát
na pojišťovnu a známa klasika. Smluvního partnera v místě, kde právě jste, nemáme,
nejbližší je 60 km. Ale jděte tam, kde jste a nechte si po návratu proplatit
náklady. Jojo to určitě. Sedíme na chodbě před ambulancí, přestože, tu už
žádní pacienti nejsou, nikdo si nás nevšímá. Až po chvíli přichází milá sestřička
a výbornou angličtinou se nás ptá, jestli už si nás někdo všiml. Říkáme, že ne.
Nejprve zavolá doktora z ambulance, aby se mi na nohu kouknul a pak mě vede na
infekční. A přitom nám vysvětluje, že v
Bosně se nesedí tiše v čekárně, ale musíte se cpát do ordinace. Tak ji zas
říkáme, že u nás to tak nefunguje, že kdybychom LASKAVĚ nečekali v čekárně na
příchod lékařského personálu, tak by nás sestra nebo doktor sežrali zaživa. Sestřička
mě předá milé mladé doktorce na infekčním, rozloučí se a zmizí. Následuje anglicko-bosenský
výklad toho co se stalo a než se stačím rozkoukat, mám v zadku píchnutou
kalciovku a v ruce zabodnutou kanylu s koňskou dávkou nějaké průhledné tekutiny.
Tu mi postupně tlačí asi půl hodiny do těla, pak dostanu ještě recept na mast a
nějaký prášky a můžeme jít. David s Evkou si mezitím krátí čas ve městě.
Svolali jsme se telefonem a můžeme tedy vyrazit směr NP Sutjeska. Můj žaludek
pomalu přestává být na vodě, ale únava neustupuje. Po cestě stavíme na oběd,
ale já si dám radši šlofíka v autě. Jak říkávala moje babička: "spánek
místo jídla". To přesně teď potřebuju. Přijíždíme do Tjentiště. Ke vstupu
do NP vede ještě 5 km asfaltka, na jejím konci správci parku zaplatíme za
vstup a odsud už nás čeká dost nepříjemná šotolina až pod nejvyšší Bosenskou
horu Maglič. Vytrénovaní z Kanady se jen
tak nějakého gravelu nezalekneme, i když naše auto je nízký jak sporťák, takže
si musíme dávat pozor na každý kámen. Šnečím tempem s Davidem za volantem
stoupáme do kopce cca 20 km s převýšením víc jak kilometr, občas brousíme křoví
ve snaze se vyhnout nějakému kameni a asi po třech hodinách tadááá! Ocitáme se
v 1668 m. n. m. v sedle Prijevor, které je výchozím bodem na Maglič. Je zima,
fouká a je i dost zataženo, ale ještě stíháme poslední paprsky zapadajícího
slunce. Slušnej kýč :)
Kousek od parkoviště, nedaleko přístřešku a tureckých
kadibudek, stavíme na loučce stany,
rozděláváme oheň, vaříme večeři . Já s Evkou pak jdeme na kutě a kluci pod
vlivem mého narozeninového likéru, dělají pokusy se světlem a foťákem. Třeba
vykouzlili světelný nápis "Tě péro". Znáte to, na každé výpravě se
jede pár hlášek, který nutkavě musíte vždy, když nastane správný okamžik, říct.
A nevysvětlitelně vám to příjde vtipný i po týdnu. My vedle klasického "Přéééésněěěěě!" na každé "Tě pic" odpovídáme "Tě pérem".
Výstup na Mlhavec
14.8. 2017
Vstávačka v sedm. Noha mi částečně odpuchla a žaludek se
uklidnil a tak můžeme pobalit fidlátka a vyrazit na vrchol. Ovšem vědět o cestě
na vrchol víc, asi bychom volili jinou stranu výstupu, než rovnou po štítu.
Dočetli bychom se totiž, že na tuto cestu je doporučeno vzít si sedák, helmu i
provaz, které jsme neměli. Taky bychom se dočetli, že je tam ferrata. Jistě
převýšení 700 m na 2 km leccos naznačí.
Už vám ale nic neřekne o tom, v jakém je ona ferrata stavu. Kdybychom si dále
přečetli, že magla znamená bosensky mlha a Maglič teda Mlhavec, věděli bychom,
že se nám hora ukázala (teda vlastně spíš neukázala) ve své typické
podobě. Než se dostaneme na skálu,
nejprve stoupáme příkrou pěšinou kolem kleče. Pak porost zmizí a my se ocitáme
na kamenném podkladu. Je mlha a zima, celkem nám mrznout ruce. Dorážíme k
prvnímu úseku s ferratou a tady zjišťujeme nemilou zprávu. Ferrata je vytrhaná
a roztřepená, no prostě v žalostném stavu. To nás celkem ani netrápí, až do
okamžiku, kdy se ocitneme v místě takového menšího převisu. Oblézt to sice jde,
ale jen s velkým rizikem (jeden z nás se do toho pustil, ale protože by tohle
mohli číst i rodiče, radši nenapíšu kdo :). Ostatní tři jsme se rozhodli, že se
spolehneme na ferratu, která volně visí
mezi kameny. Úsek je tak pitomý, že je třeba se chytnout ferraty jako
provazu oběma promrzlýma rukama a po skále šplhat jenom nohama. Pro lezce asi brnkačka,
pro nás nelezce slušný adrenalin. Vojta s akrofobií má zas hlas protkaný
nervozitou jakoby mě znovu žádal o ruku. My ostatní na tom nejsme o moc lépe.
Jediné co nás drží v pohybu nahoru je fakt, že dolů už to nejde vůbec. Uff! Ale
tenhle hnusný úsek je konečně za námi, snad už dál nebude nic podobného. Ještě trocha
lezení a hora se těsně před vrcholem začíná narovnávat. Už to bude dobrý.
Konečně jsme asi po dvou hodinách na vrcholu. To teda bylo něco. Následuje povinná vrcholovka (Evka dělá
selfie) a zápis do vrcholové knihy.
A teď nás čeká cesta dolů, snad nebude tak
hrozná jako ta nahoru. Kdybychom o cestě věděli víc, tak už bychom teď byli v
klidu, protože je před námi jen krásná hřebenovka. Takhle nás čeká ještě
nervózní kilometr, než zjistíme, že je před námi jen krásná hřebenovka, na
které ovšem není kvůli "magle" nic vidět :). Cesta k jezeru Trnovačko je milosrdná. Nejprve vede
po hřebeni přes černohorský Maglič, který má být ještě o dva metry vyšší, než
ten bosenský. Vlivem mlhy a absence značení si ale nejsme jisti, zda jsme přes
něj vůbec přešli . A pak už jen pohodové klesání. Asi kilometr před jezerem se
dostáváme do bodu, kde se terén trochu láme
a cesta pokračuje strměji dolů. V tomto úseku potkáváme český pár, který
nás informuje, že u jezera se to hemží samými Čechy a že se tam dá koupit pivo. No jo, hory a pivo,
to Češi milují :) Pokračujeme v klesání. Evka stále cítí koleno, tak klesá s
Davidem dost pomalu. Ale konečně je něco
vidět! Tak se můžeme všichni cestou dolů kochat. Jezero je pěkně položené mezi
okolní hory a má tvar srdce.
S Vojtou už jsme doklesali až k jezeru a rozhodli
jsme se, že se vykoupeme. Okolní vzduch má asi 15°C a voda je ještě o něco
studenější, ale přijde nám to celkem teplý. Nikdo jiný se ale nekoupe. Když
sedáme k obědu, dohání nás David s Evčou. Po obědě se společně přesouváme na
druhou stranu jezera. Kupujeme si pivo u Miloše, místního správce rezervace, a
platíme další vstup do parku. Cestou jsme totiž přešli hranici s Černou Horou a
NP Sutjeska se změnil na přírodní rezervaci Piva. David to okomentoval slovy:
"Tak když to má takovej krásnej název, rád zaplatím." Teď už nás jen
čeká pár kilometrů do kopce k parkovišti pod Magličem.
Ty zdoláváme celkem
rychle. A zas jsme tu potkali hromadu Čechů. Kousek od parkoviště je rozhledna,
na tu se taky ještě jdeme podívat. Hlavně chceme zjistit, jestli má její
umístění nějaký smysl, protože je tady krajina otevřená a všude je dobře vidět.
Ani dobytím rozhledny jsme na nic nepřišli. No nevadí. Vracíme se ke stanům,
budeme pod Magličem nocovat ještě jednu noc. Začíná se vyjasňovat a slunce při
západu zas předvádí ohromně kýčovité představení.
Rozděláváme ohníček a děláme
si večeři. Já s Evkou jdeme spát a kluci pozorují perseidy. Pravá horská
romantika :)
V noci je zima jak blázen.
Příjezd do Sarajeva
15. 8. 2017
Ráno je úplné jasno. Konečně vidíme Maglič v celé jeho
kráse. Na parkovišti už teď ráno je
celkem živo. Nějací Češi samozřejmě a i další národnosti. A přišlo se na nás
zas podívat stádo koní.Jejich drzé hlavy lezou lidem do aut.
Jdu doplnit
vodovodní zásoby, pod parkovištěm je totiž pramen s korytem. A koně nenapadlo
nic lepšího, než se jít teď taky napít. Postupně dorazilo celé stádo a já horko
těžko hledám místo, odkud by se voda dala nabrat. Je tu těsno. Koně samozřejmě zajímá,
co to mám v ruce a já skoro nestíhám uhýbat jejich zvědavým tlamám. Trocha
akrobacie po ránu a konečně mám nabráno. Teď už se jen naskládat do auta a
můžeme vyrazit šotolinou dolů. Dolů to
není tak hrozné a tak cesta ubíhá celkem rychle. Pod kopcem v Tjentišti jdeme
hned na kafčo a pak jdeme obdivovat monumentální betonový památník Bitvy o
Sutjesku. V roce 1943 se zde střetli partyzáni pod vedením maršála Tita s
obrovskou přesilou německo-italského vojska, kterou však po těžkých bojích, ale za
cenu velkých ztrát na životech dokázali porazit. V 70. letech minulého
století pak byla na počest nacistické prohry a na památku obětem postavena tato
gigantická abstraktní paráda.
Pokud ničím jiným, tak minimálně svojí
kolosálností ohromí. Vůbec celá vojenská historie této oblasti je děsivá a ohromující zároveň. Po
prohlédnutí památníku vyrážíme za dalším cílem, který by potěšil milovníky
vojenské historie. Vyrážíme do Sarajeva. Cestou stavíme na oběd v hospůdce u cesty. Těšíme se, že zas ochutnáme další
bosenskou specialitu. Po seškrtání jídelního lístku číšníkem před námi na lístku zbyly asi jen čevapi a pivo. No tak
si dáme čevapi a pivo hold :) V podvečer přijíždíme do Sarajeva. První zastávka
je na nějaké sídlištní periferii v kavárně, potřebujeme wifi, abychom si našli
hostel. Všechny domy okolo kavárny nesou nesčetné stopy po střelbě a nejsou to
jen stopy po puškách, ale i kulometech a
granátech. Působí to na mě hodně depresivně. Tolik zmaru a lidského neštěstí.
Jen v době obléhání Sarajeva tady v průběhu bojů zemřelo přes jedenáct a půl
tisíce lidí. Ale život jde dál a v rozstřílených domech se bydlí, i když dosud
mnoho z nich nebylo ještě opraveno. A město celé tepe životem. Zrovna tady
probíhá Sarajevský filmový festival, tak je město plné místních, ale i turistů
a v noci se převléká do slavnostního hávu. Periferijní wifi nefunguje, tak nám
nezbývá, než vyrazit někam do centra a zkusit internet tam. Na nezabezpečené
wifi u kavárny jsme našli krásný hostel Kucha za rozumnou cenu, jdeme tam. Ochotná recepční Dalila
nám ale říká, že jim nějak haluzí rezervační systém, takže musíme počkat půl
hodiny a pak nám teprve řekne, jestli má volno. No a volno nemají, tak asi
ostrouháme. Vymýšlíme další varianty. Dalila zkouší svého kamaráda, který pronajímá
byt, ale ukazuje se, že je to hrozně daleko. Tak zase nic. Už chceme odejít,
když majitelka hostelu Scheela, která se tu střídá na recepci s Dalilou, řekne,
že před pár měsíci koupila za rohem dům, ale vůbec neví, jak vypadá, protože
neměla ještě čas tam zajít. Každopádně se tam na to můžeme jít podívat a když
se nám bude líbit, je náš. A dům je to sice starý, ale moc pěkný. Tak jo,
super. Místo pokoje máme na dva dny
pronajatý celý dům a když se budem chtít družit, tak můžeme přijít na hostel.
No není to paráda?! A protože večer hraje Slavie předkolo Ligy mistrů s
Apoelem, tak se Vojta družit chce. Takže se v baráku umyjeme, koupíme pivo a
jdem žhavit internety do hostelu. No ale fotbal je děsnej, dostali jsme dva
rychlý góly a je vymalováno. Během zápasu si k nám ale přisedl komik Mike z
Holandska, profesí ekonom, ale ohromný bavič, kterého jsme nalákali na pivo. Protože to
nestihl do večerky, dali jsme mu pivo z naší zásoby a odměnou nám je teď barvité
vyprávění doprovázené hraným vystoupením. Fakt je s ním sranda. Zvlášť když
imituje manželku fotbalisty Wesleyho Sneijdera jezdící v SUV s pejskem místo
kabelky. Oba prý pocházejí z jeho
rodného města a zatímco Wesley zůstal normální, z jeho ženy se stala hrozná
fiflena. Po fotbale jsme se přesunuli k nám na barák a otevřeli ještě lahvinku
tam, to už ale bez Mika.
Bloumání po Sarajevu
16.8.2017
Ráno nám v hostelu byla přislíbena nejlepší bosanska kafa,
ale na tu nedošlo, protože Scheela byla moc zaneprázdněná. Tak jsme na kafe
vyrazili do centra, ale s výběrem jsme se moc netrefili. Natrefili jsme na
číšníka s kocovinou, který neuměl udělat kafe. No tak to stálo za prd, ale pak už jsme měli
celkem štěstí s výběrem. Nejprve jsme se nenápadnou zapadlou uličkou
překročením prázdné krabice od pizzy dostali na dvorek, který v každém rohu skýtal
jednu kavárničku. Stran turismu jsme si tady převážně s místními konečně dali
pravou bosenskou kafu a výbornou vodnici k tomu.
Do té doby nám vždy servírovali
všude presso. A pak jako praví turisté jsme vyrazili bloumat po městě, kupovat
suvenýry a pohledy. Navštívili jsme staré tržiště Baščaršija z osmanských dob i
místo na promenádě kolem řeky, které se stalo jedním z nejdůležitějších milníků
20.století. Místo, kde byl zastřelen Ferdinand d´Este i s manželkou Sofií upomíná
jen nenápadná cedule v úrovni kolen v hrabalovském stylu.
Před obědem jsme kolem nekonečných lánů hrobů vylezli na vyhlídku nad město, abychom se na něj podívali ještě svrchu.
Před obědem jsme kolem nekonečných lánů hrobů vylezli na vyhlídku nad město, abychom se na něj podívali ještě svrchu.
Oběd jsme si dali v útulné hospůdce na břehu řeky,
obsluha trochu vázla, tak jsme si kompenzovali čekání nenápadným otrháváním cherry rajčátek z plotu
na zahrádce. Ale čekání se vyplatilo. Dostali jsme hromadu výborného jídla,
takže jsme se odtamtud málem neodvalili. Po obědě jsme se dokázali jen dokoulet
na hostel a tam jsme Dalile řekli, že nám Scheeela slíbila nejlepší bosanskou
kafu a Dalila na to: "Já dělám lepší
než ona! ":) Po té co jsme si dali tu nejvíc nejlepší bosanskou kafu
na světě jsme opět vyrazili do víru velkoměsta.
Mezi načančanými návštěvníky
festivalu vypadáme jako trhani, ale aspoň se nemusíme trápit na desiticentimetrových
podpadcích a pod tíhou deseticentimetrové vrstvy make-upu. V centru jsme si
dali pár piv a v jedné hospodě jsme narazili na mazáckého číšníka, který
přestože je sám na celou velikánskou hospodu, tak si pamatuje vaši objednávku,
i když odejdete na pár hodin pryč a pak se vrátíte. Dejva oprášil, na Evču
mrkal a mě na otázku, jestli má něco sladkého, odpověděl: "Nic tak jako ty!" A pak nám stejně
když jsme si objednali jídlo, přinesl něco, čeho se chtěl zbavit, přesto to
zašolíchal tak, že jsme byli proti tomu úplně bezmocní. Znáte to, číšník, který
dělá v branži 30let, se moc nedá přechytračit. A pak už jsme chtěli odejít, ale
spustil se strašný liják, který nás nechtěl pustit z hospody a tak jsme čekali
a čekali a když skončil, tak jsme šli na barák ještě trochu zapít náš poslední
večer v Bosně.
17. 8. 2017
Ráno jdeme zaplatit za hostel, jsme trochu nervózní, protože
jsme se zatím nedohadovali o přesné ceně. Ale jak se ukázalo, bylo to zbytečné,
protože nám Scheela za celý dům naúčtovala cenu jako za čtyřlůžák. Takže super!
Teď nám už tedy zbývá jen dokoupit jedlé suvenýry. Nejprve jsme si to zamířili
do tržnice v centru a tady nacházíme království sýrů a pršutů. To je nádhera,
nejradši bychom to tu celý vykoupili. Každý prodavač vám dá ochutnat, tak si
můžete vybrat, co vám chutná úplně nejvíc. A nejlepší je uzený biftek. Hned u
prvního stánku prodavač říká Vojtovi: "Mrzí mě vaše prohra", Vojtovo
slávistické triko neuniklo pozornosti. A pak z mladého prodavače ještě vypadlo,
že byl jako dorostenec na turnaji v Praze a že za Slávii hrál asi dva dny. Na
to nám k našemu nákupu přidal salám zdarma. Vůbec se nám nechce odsud odejít,
ale nějak se nám krátí finance, tak aby nám ale něco zbylo na rakiji, kterou
prodávají za rohem na trhu s ovocem a zeleninou. Na celém tržišti je jen jeden
dědeček, který prodává rakiji. A ten je určitě dodnes překvapený z toho, co si
Dejv s Evkou naobjednali pálenek. Když začali hlásit: "Jednu pro tátu ... a určitě pro bráchu", a do toho Evka: "Jednu pro mýho tátu a do Zpráviček",
a pak zas David: "Jednu pro Zendena
a taky do práce", tak dědeček nestíhal vyndavat flašky a dokonce ani
neměl tak velkou tašku, aby se jim to tam všechno vešlo. Naštěstí k němu hned
přispěchal soused a dal mu největší tašku, jakou našel. My s Vojtou jsme k tomu skromě přidali ještě další dvě flašky a dědečka jsme tak společně odlehčili od
skoro veškeré rakije. Takový rito tady na tržišti dlouho nezažili :) Asi v
půlce tohodle nákupního šílenství se za mnou ozvala: "Ahoj Anežko". Otočila jsme se a za mnou stála Julča, kamarádka ze sboru, kam jsme společně
chodily asi před deseti lety. To je ale náhoda. Dobře, věděla jsem, že se o
prázdninách chystá do Bosny, ale nevěděla jsem kdy přesně a kam. Už jsem někdy
říkala, že je svět malej? :)
Tak ale
máme nakoupeno a zážitků plné kapsy, tak se můžeme vydat na strastiplnou cestu směrem k naší domovině.
Na hranici s Chorvatskem potkáváme vtipného celníka. Nejprve ale vypadá, že je
pěkně drsnej. Hned se nás ptá, jestli máme drogy? Říkáme, že ne. "Niti
marihuana?" , ptá se dál nevěřícně. To taky odmítneme. A pak pokračuje
smířlivěji: "Šta je bila Bosna?"
a Vojta odpovídá: "Mnogo dobro".
"Pršut i sir?" a Vojta zase "Mnogo dobro" . Pak si
celník prohlídne mě a Evču a říká: "Mnogo
seksa?"a Vojta zklamaně: "Ne mnogo". Tak jsme se všichni
zasmáli, celník nám vrátil pasy a v tu chvíli jsme pochopili původ dotěrných dotazů na
drogy, když David zjistil, že použil papírek jako záložku do pasu:)
Dnes už
dojedeme jen k Balatonu do kempu do města Hevíz. Dočetli jsme se, že by tu měli
mít lázně, tak se do nich chceme zítra naložit. Dnes už je ale pozdě, tak jen v
obchodě nakoupíme výběr z maďarských piv a jdeme si postavit stany do kempu. V
kempu už kromě maďarštiny, ve které umíme jen pozdravit, slyšíme hojně češtinu.
Ale tento způsob trávení léta u Baltonu, zdá se nám poněkud nešťastný. Jde se na
ochutnávku maďarských piv. Celkem to jde, až na jedno tmavý, který je úplně
otřesný. Odporná tekutina s nádechem maggi . Ale kluci vypijí i tohodle
hegešáka a pak, když už jdeme s Evkou na kutě,
se podívají na dno půllitrové rakije, takže jsou druhý den naprosto
nepoužitelný.
Nuda v Hevízu
18. 8. 2017
Kluci mají ošklivou kocovinu. A lázně v Hevízu jsou strašná
nuda. Teplý jezero plné důchodců a léčivého bahna, nás moc dlouho nebaví. Jediné, co lze tady aktivně provozovat je plavání a kydání si bahna na hlavu, ale jedno kolečko kolem jezera je asi tak akorát a bahno na hlavě taky nic moc. No jo mohli jsme tušit, že to nebude nic pro nás. A tak
vyrážíme na oběd na haláslé a pak už následuje jen nekonečné řízení, které jsem
si ještě o 60 km prodloužila, když jsem odbočila o jednu odbočku na dálnici
dřív. A jediný zážitek z dneška, který stojí za zmínku kromě haláslé, byla
výborná držkovka v motorestu u Humpolce.
