Canadian Rockies - přeplněný ráj

Známé i neznámé po cestě do Rockies

9. 8. 2016

Dnes mám narozeniny, tak mě Vojta budí kafem do postele a kyticí z polních květů. Kytku s sebou vozit nemůžeme, tak ji necháváme té hodné paní sousedce na stole u árvíčka, snad ji to udělá radost. My pokračujeme do 100 Mile House zaskočit na kafíčko za Emou a Ivanem. Návštěva v jejich domě je zas moc fajn. Tentokrát jsme tu jen na skok a zas jedeme dál. Opět jsme dostali moc dobrý koláč a tip na výlet u města Clear Water do Wells Grey Provintial Park. Tady se nachází nádherný kaňon s překrásnými vodopády. V infocentru nám doporučí navštívit tři z nich. Bereme to odzadu, nejprve jedeme na ty nejvzdálenější a nejznámější Helmcken. Téměř třikrát větších než Niagara, spadají volným pádem z vysoké skalnaté stěny do hloubi kaňonu a vytvářejí pod sebou krásnou jeskyni. Nádhera!

Další na řadě jsou Dawson Falls, ty nejsou moc vysoké, ale za to jsou hodně široké. Taky pěkný. 

Nakonec  se krátkou procházkou dostáváme k posledním z trojice Spahats Falls. Zase spadají přímo ze skály. Jsou taky krásné, div, že tam netancují jednorožci:) 

Od vodopádů jdeme ještě kousek k moc pěkné vyhlídce na celé údolí.

A pak už tady ten překrásný kus země opouštíme, abychom se posunuli k dalšímu, zajisté neméně pěknému místu. Naše další destinace má být Mt. Robson. Ta je ale ještě dnes moc daleko. Zkoušíme hledat místo na spaní. Kolem dálnice jsou ale jen samé hegeše. Už se připozdívá a všechny pullouty vypadají docela strašidelně. Raději pokračujeme do soukromého RV kempu v Penny. To teda taky není žádná nádhera. Kromě nás tady není jediný host, kancelář je ve starém árvíčku. Paní majitelku jsme patrně vyrušili ze spánku,asi už  kolem deváté nikoho nečekala. Jestli vůbec někdy :)Kemp je vlastně jen podmáčená travnatá plocha u vrakoviště a nedaleko od dálnice, kde je jen jediný strom, ke kterému ale nemáme chodit, protože tam prosakuje žumpa či co :) No ale co, nic lepšího stejně dnes už nenajdeme. 

Mt. Robson asi nebude

10. 8. 2016

Ráno dorážíme do infocentra u Mt. Robson, abychom zjistili, co je tady možné vidět. Samotná hora je nádherná, tak předpokládáme, že hodně. Jenže povolení pro kempování u Bear Lake je zabrané na týden dopředu. Cesta tam je dlouhá 23 km jednosměrně. Je sice možné na denní výlet jít bez povolení, ale 46 kilometrů, aby člověk viděl všechno, je už na jeden den trochu moc :) Další možnost je jít jen tak daleko, aby se člověk ještě ten samý den stihl vrátit, ale to se nám moc nechce, protože není úplně nejlepší počasí, je docela zataženo a mlha, tak není jistý, že bychom dneska po cestě něco viděli a ještě by to bylo celý takový hektický. Tak na Mt. Robson prdíme, aspoň pro tentokrát, třeba se na ni podíváme později. Pokračujeme do Jasperu. Sice jsme si tedy teď odpustili nejvyšší horu kanadských Rockies, ale mrzet nás to až tak nemusí, protože nás čeká v Rockies asi 10 dní.

Přijíždíme do Jasperu. 

Nejprve jedeme do předem rezervovaného kempu Wabaso, kde stavíme stan a obratem vyrážíme do Hot Springs Miette. Teda tady je ale hrozná spousta lidí. Fronta u vstupu tak na 20 min, ale rozhodně se vyplatí ji vystát. Bazén je sice trochu (dost) přeplněný, ale je uprostřed krásné přírody, voda má příjemnou teplotu a když už je nám příliš velký horko, tak jsou tu i studené bazény, kam se dá pro rychlé schlazení skočit. Hot Springs jsou pod správou parku, tak i cena je celkem fajn. Místy trochu poprchává a schyluje se k bouři, tak je to v horkém bazénu o to příjemnější. Kdyby bouře skutečně přišla, museli by zaměstnanci bazény evakuovat, to by asi byla celkem zábava a ještě bychom dostali volný vstup do jedněch ze dvou dalších Hot Springs, které spravuje národní park. Bouře se ale doslova postupně vypařila. Tak jediná zajímavá věc, co se tady odehrála během naší návštěvy, když nepočítám to, že jsme tu spolu  s několika stovkami lidí vytvořili dohromady doslova mezinárodní polívku, byla rebélie jednoho Číňana, který i přes opakovaný zákaz v horkém bazénu za zády plavčíků nenápadně plaval :) No to by doma by si takovou rebélii asi nemohl dovolit. Vylouhovaný se vracíme k autu, kluci tady přímo na parkovišti, než jsem se stihla vyprdelit ze sprchy, před malou chvílí potkali promenádovat se velkorohé ovce. No jo, kdo pozdě chodí...Vracíme se ke kempu. Ještě před tím, než dnes zakempujeme, se ale jdeme ještě projít na krátkou procházku kolem Moab Lake, abychom nezevlovali úplně celičký den. Ale nedá se úplně říct, že bychom udělali dobře. Je tady totiž zima, fouká a je tu strašná spousta komárů. Tak jsme vlastně rádi, když už zas sedíme v autě na zpáteční cestě do kempu. V kempu zas platí klasická protimedvědí opatření. Na to už jsme si zvykli. Co nás ale překvapilo je, že si musíme koupit povolení na rozdělání ohně a že vždy po 23 hodině vstupuje v platnost zákaz rozdělávání ohně a pití alkoholu. Ale oheň si rozděláme, začíná přituhovat a na grilu si ogrilujeme játýrko, dobrotu opožděně k mým narozeninám. Jestli jste ještě nikdy neměli, stojí určitě za vyzkoušení.

Stále nová dobrodružství

11. 8. 2016

Hned po ránu jedeme na Angel Glacier. Vyjíždíme táhlý, klikatý kopec, když slyšíme, že auto má nějaký divný zvuk. Zastavujeme. Ty jo, to už snad není vůbec možný. Zas nám prdla pneumatika. Poslední stará, první mimo území Aljašky a poprvé ne na gravelu. Kolem nás se míhá celkem hustý provoz, zatímco zas Ševík dává příležitost donutu (dojezdovému kolečku) nám opět zachránit kůži a  klukům vyniknout při už tolikrát  nacvičeném rychlovyměněňování pneumatiky. Teď se ale hnedka nevrátíme, dojedeme kopec, uděláme si výlet a kolo vyřešíme až na zpáteční cestě. U trail headu, stejně jako včera u horkých pramenů, je strašná spousta lidí. Fakt tisíce. Ale stačí ujít jen pár kilometrů a už není potřeba se tak prodírat. 

Na první vyhlídce na Angel Glacier je lidí ještě ohromné množství, ale s postupným stoupáním les selfítyček notně řídne. Lezeme na horní vyhlídku na Cavell Medows.

Pak ještě pokračujeme na přilehlý vrchol, kam vede oficiální stezka. Koukáme, ale že tady ještě nemusíme skončit, protože do kopce se ještě dál klikatí cestička, o které jsme ještě nikde nečetli, ale vypadá slibně. Cesta nás vede až do 2500 m. n. m, kde nám nabídne nádherný rozhled 360 stupňů kolem dokola. Skvěle je vidět Mt. Edit Cavell a ledovce. Super! 

Na tento dodatečný vrchol se s námi škrábou už jen jednotlivci. Cestou dolů davy opět houstnou. Uchváceni nádhernými výhledy jsme skoro zapomněli na to, že nás ještě čeká řešení s autem. Ach jo. Na donutu jedeme do kempu. Tady mě kluci vysazují, ať udělám večeři a oni ve městě zařídí opravu kola a laundry. Nechávají mi tady lednici a ingredience na perkelt a jedou pryč. Pár minut po jejich odjezdu mi dochází, že mi tu nechali všechno, kromě hrnce a pánve na vaření. Hm tak co tady? Jdu se natáhnout do stanu. Po pár minutách ve stanu slyším zvenčí: "Hello, Bonjour". Vylézám a vidím rangera, jak se nám dobývá do lednice. Do lednice se nedostal. Sice tady na toaletách píšou, že chlaďáky nejsou bearprove, ale rangerprove evidentně jsou. Ne, to je ale blbá sranda. Nechat chlaďák venku může být docela průser, a to dokonce i přes den. Ranger se mě ptá, kde je auto. To je důležité, protože v autě mají být skladovány všechny potraviny. Vysvětluji mu, že jsem tu zůstala a kluci odjeli opravit kolo do města a že se nemusí bát, že jídlo pohlídám. Uff, odešel a vyvázli jsme bez pokuty. No radši na kluky počkám venku. Asi za hodinu přijíždějí. Asi pět minut před zavíračkou sehnali zánovní gumu za přijatelnou cenu. To je fajn. Tak ale už by to stačilo. Není to moc veselé počítání ta naše neslavná bilance 5 defektů během 4 týdnů.

Bizár na Columbia Icefield

12. 8. 2016

Ráno se přesouváme k blízkosti Icefield Centre. Zjistili jsme, že ne všechny kempy v parku je nutné rezervovat předem, některé jsou založené na principu first come, first serve. Míříme do kempu Wilcox, který je právě takový. Projíždíme nádhernou krajinou, po cestě je nepočítaně viewpointů. Kocháme se ledovci, vodopády, řekami a neuvěřitelně modrými jezery. 

Je to tu překrásné jako z jiné planety. Do Wilcoxu přijíždíme kolem poledne. Kemp má 46 míst, ale místo jsme našli ještě dost snadno a s moc hezkým výhledem na ledovec. Tak to by bylo. A jde se na Wilcox Pass Trail, jehož začátek je hned vedle našeho kempu. Je tu zas celkem dost lidí, ale není to až tak moc přelidněný jako včera. Docela je to v pohodě. Nejprve se stoupá lesní pěšinou, až se nad hranicí lesního porostu před námi rozprostře celkem široká otevřená krajina s alpskými loučkami. Asi v půlce cesty dorážíme ke známým Červeným židlím, které jsou vždy umístěny na nejkrásnějších místech Rocky Mountains. Asi za dva další kilometry se dostáváme do sedla, kde cesta končí. Zas se ale vyplatí vyvinout trochu iniciativy navíc,  za sedlem to stočit doleva a ještě kousek popojít přímo na kopec nad Icefield centrum, kde je ten nejlepší výhled na ledovec Athabasca. Dokonce ještě hezčí než z Červených židlí. 

Tady si dáváme svačinu. Nádherné místo na kousek žvance. Říkáme si,co asi tak dělají naši kamarádi v Čechách, když mi tu svačíme s výhledem na ledovec :) Nasyceni na těle i na duši se vracíme dolů. Jedeme se podívat do Icefield Centre a zjistit nějaké další informace. Tady nacházíme na informacích skvělého a vtipného rangera s francouzským přízvukem, který nám dovolí si vyfotit podrobnou mapu okolí, kterou tady normálně prodávají za dvacet dolarů.

Pak už se jdeme podívat zblízka na Athabasca Glacier. Viděli jsme ho před pár hodinami shůry, tak když už jsme tady, tak to chce zkouknout tady toho krasavce ještě zespoda. Cesta až přímo k němu je snadno přístupná a má jen necelý kilometr, tak je tady zas hrozně narváno. Tady už je ledovec doslova na dosah ruky. Komu to ale nestačí, může ještě jít tak daleko, že si zaplatí jízdu autobusem doprostřed ledovce. To je teda bizár. Jako by nestačilo, že se ledovec sám o sobě ztrácí před očima raketovou rychlostí, tak mu kromě globálního oteplování pomůžeme výstavbou ledové dálnice a pořádně ho rozjezdíme, ať se mu lépe taje. Fakt nechápu. No nic. Vracíme se zpět do našeho krásného kempu a na ohni k večeři pečeme brambory. Se západem slunce kochání nekončí :)

Helen Lake Trail

13. 8. 2016

Dopoledne se přesouváme do first come, first serve kempu Mosquito Creek. Jo, vždycky máme radost, když se něco jmenuje po komárech. Proč asi?! :) Tady se nejprve skoro pohádáme s nějakými Italy o místo, protože špatně vyplnili rezervační lísteček a nebylo jasné, kdy místo opouštějí. Po vyjasnění této situace se štěstím získáme poslední volné místo v kempu. Dokonce lepší než to,o které se s námi hádali Italové, protože je mezi stromy a ne na otevřeném slunci. Tak super. Zas stavíme stan a po kávě vyrážíme na výlet. Dneska máme v hledáčku Helen Lake Trail. Začínáme u Bow Lake, stoupáme do kopce. Zase nejprve jdeme lesem a pak po rozkvetlých loukách. Oproti včerejšku se ještě na pravé straně vyloupla skála jak z Divokého Západu. 

Scenérie je snad ještě krásnější než včera. Po osmi kilometrech v podstatě neustálého stoupání se ocitáme u Helen Lake. Jezero je celkem malé, za to s průzračnou vodou, ve které jsou vidět malinké rybičky. Z břehu se je snaží ulovit i několik muškařících rybářů. Sice už je pozdní odpoledne, ale počasí je krásně slunečné, tak se rozhodujeme, že vylezeme ještě asi o dvě stě výškových metrů výš do dvou a půl tisíc, abychom si ještě prohlédli jezero Katherine. 

Na Cirque Peak to ale už dnes nedotáhneme. Ten je totiž ještě o půl kilometru výš nad hranici moře než místo, kde se teď nacházíme my a to už se nám fakt nechce šplhat. Ale překvapivě se až z vrcholku vrací spousta lidí. Je snad dneska Den aktivního pohybu? Tolik nadšených sportovců najednou jsme snad neviděli od olympiády. My se dneska spokojíme s krásným výhledem na Katherine Lake a na skalnatou krajinu podobnou Marsu, kterou nám nabízí naše současná pozice. 

No a můžeme se začít vracet. Na zpáteční cestě se ještě zastavujeme u Bow Lake. 

Jezero je překrásné, na druhé straně jezera je vidět ledovec spadající vodopádem svrchu do modré vody. 

Jezero je ale také šíleně obsypané autobusy navozenými asijskými selfíčkáři, ano dokonce pózují v inscenovaných pozicích v plavkách! přestože do ledovcem napájeného jezera nestrčili ani palec od nohy. Moc dlouho tady teda nevydržíme a jedeme do kempu. Tady si na ohni děláme tortilla pizzu a servírujeme ji s vínem. Pohodunda.

Moraine Lake a jezero Agnes

14. 8. 2016

Vstáváme pozdě. Jedeme do Lake Louise do infocentra. Všude je hrozná spousta lidí. Těžko se hledá místo na stání, všude jsou davy. Když míjíme odbočku na Moraine Lake, je tady taková fronta aut čekající na vpuštění za regulační závoru, že tuto atrakci odložíme na později. Ideálně na západ slunce a teď se vydáme kouknout na jiná jezera. Nejprve na Louise Lake a od tohoto velkého krásného jezera s ikonickým, vcelku ošklivým, olbřímím hotelem, se v žabkách, pantoflích a sandálech šplháme na 3 kilometry vzdálené jezero Agnes. 

Nahoru s námi leze spousta dalších lidí v solidní obuvi a koukají na nás jako na blázny. No dobře, trochu nám cáká bahno na nohy, ale jinak jsou naše boty docela fajn na horskou turistiku.

Asi po tři čtvrtě hodině dorážíme na místo. Mám to ale pěkný jezero!

Tady na konci docela prudkého kopce se nachází teahouse anglického ražení. Ne pivo tady opravdu nemají, jen čaj vařený z jezerní vody a sušenky. Jen to tu ofotíme a jdeme zas dolů, abychom stihli ještě Moraine Lake. Provoz trochu opadl, tak už i odendali závoru u odbočky na jezero. Stejně i takto na večer k jezeru míří dost lidí. A jedou šnečím tempem. Brzdil před námi jede asi 40 km v hodině. Vojta se rozčiluje, že nestihne to nejlepší světlo, ale předjíždět se tady prostě nedá, tak se musíme přizpůsobit tomu hlemýždímu tempu. Už jsou vidět hory obklopující jezero zalité posledními paprsky zapadajícího slunce. Jsme na místě. Vojta vybíhá. Na fotící kopec je to ještě několik stovek metrů. To bude těsný! :) Na kopci nad jezerem je ještě velká spousta lidí. Vojta šteluje svojí fototechniku a neustále nadává na lidi, co mu lezou do záběru. "To je v prdeli, to je v prdeli...." Jezero je notoricky známé mezi lidmi, kteří se zajímají o fotografii. Voda je neuvěřitelně modrá jakoby do ni někdo vylil nějakou zvlášť nebezpečnou chemikálii a hory okolo jsou dokonale rozestaveny do fotogenického uspořádání. Zajímavé je, že to vždy na fotografiích vypadá jakoby jezero bylo opuštěné někde v horách a ne přístupné ze silnice a navštěvované v nejvyšší sezóně desítkami tisíc lidí denně :) 

Ale je to vážně nádhera. Neváhali jsme proto a vzali jsme si na to kochání Kozlíka (rozuměj pivo). Přes veškeré nadávání se Vojtovi něco nafotit podařilo, tak můžeme s klidným srdcem sbalit foťách a vyrazit k autu. Při odchodu opodál slyšíme. "Jak to stojíš? Stoupni si pořádně? Ne, to vypadá blbě!" Haha, nějaký český kluk tu komanduje svojí holku do správné fotopozice :) No ale pěkný místo na fotku si vybrali, tak je tam hned střídáme a ještě se od nich necháme všichni tři vyfotit. 

Tak to by bylo, teď už vážně můžeme vyrazit nazpět do kempu. Těsně před výjezdem z odbočky na jezero vidíme menší zácpu aut. Tak ona je fronta i na výjezdu? Jo aha, medvěd.  A hele, tentokrát je to grizzly. Všichni stahují okýnka jak diví, vytahují foťáky. Někteří chytráci z auta i vylézají. Medvěd je asi pod sedativy, že si té fotící hordy nevšímá. My chceme jen projet. Auta to tu ale úplně ucpala. Je vážně možný, že těm lidem nedochází, že by je mohl přinejmenším vážně zranit jednou dobře mířenou fackou? Asi je chrání zvlášť účinný moderní štít, totiž display telefonu J Uff, už jsme z toho venku. Pokračujeme do kempu a cestou jsme chytli parádní fotogenickou bouřku. Schylovalo se k ni skoro celý den, ale až teď konečně přišla. Pěkný.

Jsme zhruba v půli pobytu v tomto kanadském ráji, asi bychom si to užívali ještě o kapičku víc, kdyby tu s námi nebyly statisíce návštěvníku. Přesto je to báječný, pro samé kochání se totiž na ty davy až tak nesoustředíme a navíc stačí popojít kilometr nebo radši dva od silnice a už je to spíš jak na výletě na Kokořín, no a po dalších třech kilometrech od hlavní cesty už spíš narazíte na medvěda, než na člověka :)