Bosna a Hercegovina

Bosnu jako cíl cesty  jsme si vybrali již před dvěma lety, když jsme při návratu z Albánie letmo nakoukli do večerního Sarajeva. Jeho atmosféra nám tehdy učarovala. Krásné staré město, kde vedle sebe stojí kostel a mešita, vousatí pánové rozmlouvají nad kávou a šíšou a město tepe životem navzdory nedávné krvavé historii. Sarajevo se neblaze zapsalo do světových dějin jako dějiště nejdelšího obléhání hlavního města v moderních dějinách, dodnes jsou na většině budov vidět stopy po střelách a po městě rozmístěné dlouhé lány hrobů, přesto se Sarajevo a s ním i celá Bosna a Hercegovina celkem rychle přibližuje vyspělé Evropě. V loňském roce také země předala přihlášku do EU, i když samotné přidružení státu k Unii se odhaduje ještě na několik dalších let.

Večerní odjezd z Prahy

7. 8. 2017

Na přibližně 1100 km dlouhé trase Praha-Mostar nás čeká nejnepříjemnější úsek hned na začátku. Jasně, že mluvím o D1. Opravdu! Je tady nejvíc uzavírek, největší provoz, silnice je v nejhorším stavu a jezdí tu nejagresivnější řidiči. Abychom se vyhnuli aspoň silnému provozu, rozhodli jsme se vyrazit v pondělí večer po práci. Na Pankráci jsme vyzvedli Evču a Dejva a nějakým záhadným způsobem se nám podařilo naskádat se do auta, aniž bychom měli nějaké zavazadlo mimo prostor kufru. A tak před osmou večerní můžeme vyrazit na naši dlouhou štreku. Když se setmělo, zpoza horzizontu se vyhoupl opravdu obrovský měsíc a jinak nudnou cestu po dálnici nám oživil částečným zatměním. Nejprve řídil Vojta až do Chorvatska, tam si s velkou úlevou otevřel pivo a nechal se vystřídat Davidem. David řídil několik dalších hodin, až začalo svítat a noc se přehoupla do dne a my po šesté hodině přijeli do bosenského města Jajče. V tu dobu už město bylo na nohou a v místních kavárnách už byl překvapivý ruch. Hrad ale ještě neotevřel, tak jsme jen obešli hradby a udělali si první selfíčko. K tomu nás přemluvila Evka. Ani nevím, jak se ji to podařilo (zřejmě na to mělo vliv nevyspání) ale nějakým záludným trikem z nás vydojila dohodu, že má právo na jedno selfie denně plus ještě navíc jednoho žolíka.

Mostar

8. 8. 2017

Ve městě Jajjče jsme ještě navštívili vodopád Pliva a už se mnou za volantem jsme vyjeli na poslední etapu cesty do ještě 160 km vzdáleného Mostaru. Sluníčko začínalo nabírat na síle a začalo být pěkný vedro, naštěstí část cesty vedla podél řeky, tak jsme se rozhodli, že se vykoupeme. Moc příhodných míst na zastavení tu nebylo, tak hned jak jsme zahlídli odbočku vedoucí k řece, sjeli jsme tam. Odbočka vedla jen k rybím sádkám, které hlídal nějaký bosenský dědeček, který pozoroval mojí snahu se otočit a při odjezdu si nenechal ujít příležitost můj výkon slovně ohodnotit: " Slabo šofér". To kromě mě pobavilo celou posádku, od které jsem to pak měla celý pobyt na talíři a myslím, že jim to vydrží ještě pár dalších let. O kousek dál jsme ale už natrefili na cestičku vedoucí ke koupačce. Fuj ale ten bordel kolem. Je nutné bedlivě koukat pod nohy, aby člověk nešlápl na něco obzvláště nechutného. Stejně to člověk nepochopí, že někomu stojí za to sypat odpadky do pangejtu, když jsou všude ve městech a vesnicích koše. No nic, řeka je ale krásná, čistá, studená a hlavně osvěživá. Než se ale hegešem probojujeme zpátky k autu, je nám zas vedro a mohli bychom tam jít znovu. Na úplně poslední asi hodinovou etapu cesty zasedá za volant Evka. Už nehodlám riskovat další bosenský komentář, po těch pár desítkách minut spánku, co se nám podařilo v noci naspat, bych to nemusela psychicky zvládnout :) 

Před polednem přijíždíme do Mostaru. Město je šíleně rozpálené.  Je tady vedro k padnutí. Na slunci se teplota blíží k 50°C, ani nevím, jestli jsme kdy takové vedro zažili. Deset minut chůze a máme dost a to nás od  zítřka čeká trek v horách s velkými  batohy a celkem velkým převýšením a přitom se tady bez zátěže sotva plazíme. Teď se nám ale aspoň podařilo doplazit se do kavárny v centru města na pivo a wifinu. Zkusíme najít nějaký čtyřlůžák v hostelu. Našli jsme hostel Balkanarama kousek od centra.  Hostel je za slušný peníz, dá se tu zadarmo zaparkovat, má pěknou párty terasu s výhledem na město a hlavně klimatizaci v pokojích :) Hostel funguje na principu dobrovolnictví. Dobrovolníci sem přijíždějí  z celého světa. Asi je to docela sranda, jedna párty za druhou, spoustu volna a vždycky spousta dalších lidí, kteří za vás můžou zaskočit. Zaměstananci jsou hodně přátelští, ale taky se zrovna nepřetrhnout, zvlášť když tam není majitel. Ale měli jsme štěstí, že nám jeden kluk poradil s naším trekem do pohoří Prenje. A dal nám radu: "Pozor na zmije a miny a vemte si hodně vody". Začíná to znít jako pořádný dobrodružství :) Jsme ubytovaní a máme informace o treku, tak zbývá ještě smýt cestovatelskou špínu, sbalit si na zítřek krosnu a vyrazit do města. Sice únavou padáme na hubu a v klimatizovaném pokoji je tak příjemně, ale nejeli jsme sem 1100 km, abychom se váleli na pokoji. 

Naše kroky míří samozřejmě do historického centra, které je společně se známým mostem na seznamu UNESCO. Stari Most přes Neretvu původně pochází z 16.století, 427 let sloužil svému účelu až do listopadu 1993, kdy byl zničen Chorvaty při bojích o město mezi nimi  a muslimskými Bosňáky. Naštěstí se celkem brzy objevily snahy na jeho znovupostavení. Pomocí původních osmanských technologií byl přebudován a v roce 2004 znovu otevřen a opět tak může být krásnou dominantou svého města, které bylo podle něj pojmenováno. Z vysokého mostu skáčou muži do vody. Než se ale ke skoku odhodlají, trvá to hoďku dvě, před tím totiž jejich kolegové projdou dav a od každého vyberou nějakéto to euro. Se skokanem na sebe kývají, zda už bylo vybráno dost, většinou není a tak vybírají a vybírají a po strašně dlouhé době skokan skočí po nohou do vody. Dav evidentně čekal aspoň salto pozadu se čtyřmi vruty a tak se ozve jen vlažný potlesk, původní dav je nahrazen novými přihlížejícími, kteří jsou hned po příchodu zkasírováni a show jede nanovo.  

Po tomto představení , ještě hledáme, co zajímavého vidět v Mostaru. Z dálky jsme viděli nějakou obří věž, tak to bychom nebyli my, kdybychom se na ni nepokusili vyšplhat. Na věž vede sice výtah, ale nejsme srabi a na betonovou věž katolického kostela srovnatelně vysokou s tou plzeňskou, se vydáváme po svých. Klučina u vstupu říká, že rekord je 7 minut, my to ležérním tempem zvládáme ještě o minutu rychleji. Možná ale to číslo nebyl rekord, ale osamělý výstup jediného člověka, který tam kdy před námi šel pěšky. Všichni totiž jezdí výtahem. 

Jak přichází večer, tak už je ve městě celkem snesitelně, zvlášť když se člověk ještě osvěží sladoledem, ale my už se sotva držíme na nohou, tak raději míříme zas do hostelu. Na terase hostelu se seznamuje s dobrovolníky z Belgie, příjemný mladý pár, který má na Balkáně příbuzenstvo a zřejmě jsou jediní, kdo z celého hostelu ovládají místní jazyk. Dostáváme ochutnávku místní domácí rakije. V hostelu se sice nesmí pít vlastní alkohol, ale s Belgičanama jsme dohodli, že výměnou za ochutnávku výborné domácí griotky pana Radila, Evčina táty, si můžeme dát vlastní pivo a víno. Evča má ještě v zásobě tvz. Radilovaci (tj. domácí slivovici, kterou má na svědomí taky tatík), tu ale šetříme na trek a zatím je u ledu (rozumněj v mrazáku). Po tomto příjemném posezení se jdeme s Vojtou ještě podívat na město za tmy, je krásně nasvícené. 

A teď už konečně do postele a zasloužený spánek!

Hercegovinský Himaláj

9. 8. 2017

Ráno vstáváme v šest, abychom ve výchozím bodě treku byli co nejdřív. Včerejší vedro nás přesvědčilo, že bychom největší stoupání nechtěli absolvovat v poledním slunci. Koupíme čerstvý burek v pekárně a voláme taxíka. Na recepci Vojta sice požádal o to, aby nám taxíka zavolali, ale recepční neovládal bosenštinu, tak mu jen půjčil telefon, ať si to zařídí.  A teď už se vezeme směr Rujiště něco přes 20 km a kilometr převýšení do výšky 1050 m. n. m. V Bosně se jízda taxíkem vyplatí. 1 km stojí 1 KM (konvertibilní marku), což je asi polovina eura. Dokonce jsme dostali i účtenku. Na Rujišti stojí planinarski dom a my doufáme, že tam potkáme planinara, který nám dá informace o vodních zdrojích po cestě. Jenže je asi moc brzo, takže planinar nikde, tak si tu aspoň nabereme vodu na záchodě a vyrazíme s naší novou psí kamarádkou směrem do kopce, vstříc horám, kterým se přezdívá Hercegovinský Himaláj. Psa jsme sotva pojmenovali a už nám zmizel. Slunce celkem  peče už teď ráno, ale první část treku vede převážně lesem, tak se jde celkem dobře.  Nejdeme snad ani 10 minut a potkáváme první zmiji hřející se na kamenných schodek před jednou chatkou. Opatrně hada obejdeme a stoupáme dál. Takže zmije bychom měli, kde jsou ty miny? Ne vážně, pohoří se postupně odminovává a pokud se držíte na cestě nebo tam, kde se pasou zvířata, jste v bezpečí. A cesta je v současnosti dobře značená, takže moc nehrozí, že byste z ní sešli. Ale neuplyne moc času a potkáváme první výstražnou ceduli s lebkou a zkříženými hnáty. Jako respekt to fakt vzbuzuje. Pokračujeme dál a držíme se při tom úzkostlivě na cestě. Po pár hodinách přicházíme do Bijele Vody. Chata je zamčená, ale v ní mi nic nepotřebujeme. Spíš nás zajímá studna za domem. Další voda bude až večer, tak je nutné doplnit zásoby. Hladina je nízko, tak je potřeba kyblík s vodou ponořit celkem hodně hluboko. Prenj patří mezi vápencová pohoří, která se kromě své krásy také vyznačují nedostatkem povrchové vody, takže batohy v těchto typech hor bývají zpravidla o několik kilo těžší, ale námaha obvykle stojí za to :) Z Bijele Vody je to na rozcestí pod nejvyšší vrchol  Zelenu Glavu jen chvilku po rovině a pak hodně dlouho do kopce pod přímým sluncem. Horko sice je, ale slabě fouká vítr, tak je cesta docela příjemná. Rozhodně je tu příjemněji, než ve městě a to i přes velebatoh na zádech. Na začátku stoupání potkáváme první lidi, mladý nizozemský pár, jinak je tu celkem pusto a prázdno. Na rozcestí odkládáme s úlevou batohy a na 2155 metrů vysokou horu lezeme na lehko. Je to jak ve stavu bez tíže. Ukazatel píše hodinu na vrchol, ale jsme tam za půl. Následuje společná vrcholová fotka a Evčino vrcholové selfie, pak rychlý sestup dolů. 

Nahodit batohy a vyrážíme na chatu Jezerce. Nahorů, dolů, nahorů a pak prudké nepříjemné klesání. Ale konečně jsme tu. A nejsme tu sami. Kolem se pase stádo krav a v předsíni v chalupě leží psisko a kolem chaty se ochomítají další dva velký pastevecký psi. Psovi v předsíni moc nedůvěřujeme, tak kolem něj nejprve chodíme dost opatrně dovnitř do útulné chalupy. 

Ale za nedlouho je to už náš kamarád. Dali jsme mu jméno Filip, je to dobrák od kosti, aspoň na lidi. Na Fíka a Frantu, to jsou ti druzí dva, strašlivě žárlí a když si je pohladíte, chce je zabít. Takže jsme za chvíli byli svědky jedné nehezké rvačky, ze které si Fík, nejhezčí a nejlínější pes z téhle smečky, odnesl tržnou ránu na noze. U pramene, který je asi 300 metrů od chalupy zase potkáváme stádo divokých koní. Tady na horách to teda žije. Do večera jsme koně měli u chalupy, kde začali spásat vše, co zůstalo venku. Koně venku, my vevnitř zavřený. Nějak se nám ty role otočily :)

Jeden kůň si dokonce začal pochutnávat na Dejvově hliníkové lžičce. Asi mu moc nejela, tak ji po čase téměř neporušenou vyplivl. Psi se z koní invaze mohli zbláznit, štěkali a štěkali, ale bylo jim to prd platný, protože je koně totálně ignorovali. Když koně zjistili, že z nás nic nekápne, přesunuli se jinam, psi se konečně uklidnili a my si mohli udělat večeři a rozdělat ohýnek. Přišel čas na zaslouženou Radilovici (Na Balkáně se to čte Radylovyce :)

Vedro k padnutí

10. 8. 2017

Dneska nevstáváme zrovna kosmickou rychlostí, ale zas nemáme moc kam spěchat. Čeká nás skoro samé klesání a včera jsme vedrem nepadli, tak dnes nás slunce snad taky nezničí. Vyrážíme. Psi s námi. Nejprve se jde celkem dobře, ale jak se blíží poledne je dost hrozný vedro. Kde je ten příjemný vánek ze včerejška? No my jsme ještě v pohodě, ale psi vypadají, že leknou (chcípnou, pojdou, atd. nebo jak to řekl ten Bělobrádek :)  Ale nedají si říct a pokračují s náma dál, přestože by si klidně mohli válet šunky nahoře u pramene. Po pár kilometrech a několika stovkách výškových metrů docházíme k chatě. Chata je zavřená, skoro to vypadá jako by tu někdo byl a vevnitř se (před náma?) zamknul, ale možná tam nikdo není. Těžko říct.  Taky by tu měl být někde pramen, ale nikde ho nevidíme, ani ukazatel na něj. Na lavičce je aspoň barel s vodou, tak David neváhá a dává psům napít ze svého ešusu. Je to celkem delikátní záležitost, protože jim vodu musí dát v takovém pořadí, aby se neservali.  Ale dobrý, až na vražedné pohledy a lehké vrčení se tentokrát nic nestalo. Jde se dál. Kolem cesty zas přibyly výstražné cedule se zkříženými hnáty, tak se držíme cesty jako žvýkačka ve vlasech. Ne tak psi, ty si běhají kolem, jak se jim zlíbí jakoby věděli, kam je bezpečné šlapat. Teplota stoupá, stínu ubývá a my přicházíme do překrásné doliny Tisovica. Za námi se tyčí majestátní včera pokořený vršek nejvyšší hory Prenj  Zelena Glava a hned vedle se vypíná vrcholek hory Otiš.

Je to moc krásný pohled. Nebe je bez mráčku, my se pečeme na sluníčku a psi už neví, kam se schovat. Vždy když na chvíli zastavíme, utíkají - no spíš se dovlečou-  do nejbližšího stínu za kámen nebo strom. Když se ale rozejdeme, vyrazí zas za námi. Naštěstí se před námi objevuje hranice lesa. Ve stínu pod stromy si dáváme oběd bedlivě sledování třemi páry psích očí. Je to zlo. Jídla moc na rozdávání nemáme, ale  nějaký ten okrojek z pršutu se pro ně našel, spíš ale na chuť, než na hlad. Po krátké obědové pauze vyrážíme dál. Do mapy moc nekoukáme, není to potřeba, cesta je stále dost dobře značená. Kdybychom se ale do ni podívali, věděli bychom, jaký utrpení pro naše kolena se před námi chystá. Velký! Strmé serpentýny se spoustou zákrutů. Docela makačka pro unavené nohy. Zvlášť když se vám pod nimi motají psi. Asi v půlce kopce si Evča udělala něco s kolenem a tak s Davidem dál postupují dost pomalu. My s Vojtou pokračujeme rychleji a doufáme, že brzo dojdeme k nějakému vodnímu zdroji, kde se budou psi moc osvěžit. Všichni tři totiž vypadají, že nejsou daleko od kolapsu. Jenže voda furt nikde. Stavíme na krátkou zastávku a Franta si vyhrabává důlek se studenější půdou, aby se trochu zchladil, stejně mu to ale moc nepomáhá. Jdeme dál. Prudké klesání pomalu končí, s ním ale bohužel i les. Dál pokračujeme po rozžhavené kamenité cestě. Snad to ty chudáci chlupatí vydrží ještě chvíli. Pár dalších upocených kilometrů a  jsme konečně u pramene s potokem. Voda je tak studená, že z ní bolí po pár vteřinách nohy. Za pár vteřin taky zatuhne úplně rozteklá Snikerska. To ale Filipovi, Frantovi a Fíkovi nebrání v tom, aby si do ní vlezli a zůstali v ní několik minut bez hnutí ležet. Konečně je dobře. Asi za půl hodiny přichází David s Evkou. Po důkladném osvěžení vyráží celá naše sedmičlenná výprava do nedaleké vesnice Idbar. Vesnice je hodně dlouhá a hodně rozpálená. Už jsme docela za ty dva dny ucaprtaní. Vojtu ale žene dál představa, že se tady dá sehnat pivo, to si přečetl v nějakém cestovatelském článku. A tak okamžitě jak uviděl prvního dědka s pivním pupkem na zahrádce před domem, hned se ho vyptává, jestli je tu hospoda. Děděk přikývl a poslal nás vpravo, bosensky rovně. Směr je to tady v tý dlouhý lánový vsi opravdu nečekaný :) Tak jdeme rovně ještě asi kilometr a skutečně je tady za potokem něco co skoro vypadá jako hospoda. Jenže tam mají dva štěkající psi a ti naši dočasně adoptovaní se od nás nechtějí hnout ani na krok. Nevypadáme to moc pravdivě, když majiteli , studentovi politologie Mirzovi říkáme, že nejsou naši, přesto nás dovnitř pouští a místní štamgasti psi odhánějí. Naštěstí nijak surově, což je docela překvapivé na Balkáně. Usedáme na zahrádce ve stínu pod stromy a vedle v korýtku, místní lednici, se chladí ve vodě pivečko. Za plotem se pasou kozy a kolem nás pobíhá drůbež.  Psi za potokem se pomalu přibližují. Zkouší proniknout dovnitř, ale jsou zahnání. Pro tentokrát. Po chvíli se ukázalo, že hospoda má vlastní sádky, tak si dáme čertsvého pstroužka. A paní majitelka, Mirzova máma, ho umí udělat skvěle! Mezitím psi podnikli další pokus o průnik na pozemek. Tentokrát je ale nikdo už moc neodháněl a dokonce dostali i něco nažrat. O pivo a panáka později jsou místní psi pevně uvázáni na provaz a místní drůbež zahnaná do kurníku. A naši psi se nažraní volně pohybují po hospodě. No tak tohle jsme skouleli fakt dobře :) O další pivo později dostáváme nabídku, že si za dobrovolný obnos na na zahradě můžeme postavit stany. No tak proč ne?! Pak znovu následuje dotaz, jestli psi nejsou naši. Opět říkáme, že ne, že se nás chytli na Jezerce. Teď už následuje série telefonátu hledajících skutečné majitele. Po chvíli přijde Mirza s tím, že ví, čí jsou a jde je přivázat. Fík je zevlák, tak se nechal, ale Franta s Filipem se na provaz chytit nedají, tak zůstávají na volno. Já s Evkou už jdeme spát, Mirza s mámou už šli asi před hodinou, ale kluci ještě přidávají plaňky v plotě na účtence s místním dědou. Protože mi je Fíka líto, jdu ho na noc odvázat. Stejně nikam utíkat nebude. Potom, co už i kluci šli spát, si psi lehli kolem našich stanů a celou noc nás hlídali. Ale nebyla to taková výhoda, jak to zní. Pokaždé, když se něco pohnulo nebo vydalo nějaký zvuk, naši psi začali štěkat a štěkali dlouho. Ale bylo to od nich hezký :)

Plavba po Neretvě

11.8.2017

Ráno odcházíme, jak to ale udělat, aby psi nešli s námi. Sice to s nimi bylo moc hezký, ale dál s námi cestovat nemůžou. Navíc tu v horách mají nejspíš majitele a když ne, tak tady u Mirzy by jim bylo taky hezky. Fík se nechal uvázat a Franta nakonec taky. Filip se ale jen tak nedá. Chce jít s námi. Franta i Fík by šli taky a tak se snaží vyvlíknout z provazů, Fík dokonce vyje. Je to hrozně srdcervoucí scéna.  Div, že jsme se nerozbrečeli, ale musíme jít dál, jinak to nejde. Jak to ale vymyslíme s Filipem? Situace se po chvíli vyřešila sama. Před námi se totiž otáčel chlapík v autě a sám od sebe nám říká, jestli nechceme svézt? A my, že jo. Místo řidiče už bylo obsazené manželkou a tak jsme se ve čtyřech naskládali dozadu. Počet míst v autě tady asi úplně neřeší, ale jinak oproti ostatním balkánským zemím, které jsme měli možnost poznat, se tady jezdí celkem slušně a klakson se používá jen zřídka kdy. Filip běží za námi...asi tak 5 vteřin a už to vzdává. No tak asi to nebylo tak žhaví s tou věrností, jak jsme si mysleli :) 

Popojeli jsme asi 10 km do Čelebici a tady rozmýšlíme co dál. Chceme na rafty do Konjice, ale auto máme v Mostaru. Nejprve chceme vyzvednout auto, vlak do Mostaru ale tady v té díře nestaví, tak jdeme na bus. Nemůžeme se shodnou, která strana je ta správná. Chvíli tady popobíháme z jedné strany na druhou, než se nám rozsvítí a dojde nám, že je pitomost jet 60 km do Mostaru a pak znovu 60 nazpátek plus 10 k tomu do Konjice. Vyhledáme tak zastávku do Konjice. Tady už stojí místní kolektivo, fakt jak v Jižní Americe,  ve chvíli, kdy je v minibusu dost lidí, aby se cesta vyplatila, vyjíždíme. Tentokrát jsme stačili my plus jeden další pasažér. V Konjici se nestihneme ani nasnídat a už u nás stojí chlápek z agentury, i tenhle způsob rvaní se o gringa, kdy se zdá, že celé město snad pracuje pro nějakou cestovní agenturu, silně připomíná jihoamerické cestování. Rychle jsme koupili něco k jídlu, vybrali peníze z bankomatu a už se vezeme dodávkou na nějaké asi 20 km vzdálené místo. Když už si říkáme, jestli jsme neudělali chybu, jesli nás chlápek neodveze na nějaké odlehlé místo, kde nás při nejmeším okrade, ukáže se před náma chata s malou loděnicí. Tady necháváme krosny, naložíme raft a vyrážíme na Neretvu. S dodávkou jedeme hodně vysoko, až si říkáme, že jestli vyrazíme z tohodle místa, tak to bude asi hodně svižné. Pak ale serpentýnami zase hodně klesáme dolů až k jezeru Borovačko. Tady u řeky nasedáme do lodi s mladým kormidelníkem, který neumí anglicky a ani kormidlovat :) Proklestili jsme se mezi dalšími posádkami, které jejich kormidelníci podrobně anglicky školí, jak se na lodi chovat a na co si dát pozor. Nám bylo jen naznačeno, že si máme obléct vesty a už nás vlny odnášejí k první peřeji. Na té se skoro převracíme, protože náš kormidelník nás do ní vmanévroval úplně tragicky. Už se vidíme vyklopení ve vodě, na poslední chvíli loď ale naštěstí vyvážíme. O kousek dál v klidnějších vodách sami dobrovolně skáčeme na potápěče do průzračné zelenkavé vody. Je studená, ale nádherná. Skočit do ní bylo snadné, dostat se nazpět do lodi už je horší. David to zvládl s grácií. My ostatní jsme museli být potupně vtažení zpět do lodi jak vorvani. Plujeme dál. 

Kaňon Neretvy je opravdu krásný. Proplouváme mezi skalami a občas ze shora zurčí dolů malý vodopád. Podél řeky  je i pár  hezkých tábořišť,  někdy i s ohništěm. Na jednom takovém místě potkáváme skupinku turistů. Mávají na nás, my zas na ně. Až jedna holka vyskočí a s příslušnou gestikulací volá: "You´re walking people from the mountains". Ukázalo se, že jsou to ty Holanďani, co jsme potkali v Prenje. Tak to je vtipný. A taky tahle věta nás fakt vystihuje :) Že je svět malej, už nemá cenu zmiňovat. Plujeme dál.  S výjimkou několika peřejí je ale voda celkem volej, tak pořád zabíráme. A asi zabíráme víc než je obvyklé, protože nám kormidelník říká, že si dáme chvilku pauzu a za dvacet minut  pak už budeme končit. Avizovány byly čtyři hodiny na tuto 23 km dlouhou trasu, teď jsou to necelé dvě. Před koncem nás ale čeká, jak nám klučina oznámil, danger a BIG danger. Koupačka, slunění a jde se na věc. Jedna peřej za námi. Ta byla celkem v pohodě. Teď nás čeká big danger. Proplouváme jako nic. Ani jedna peřej se zdaleka nevyrovnala tomu největšímu danger na začátku, jak jsme se skoro převrátili. Plavba končí. Vystupujeme u hospody a než nám přijede odvoz, dáme si zasloužené pivečko v místní hospodě s nepříjemnou obsluhou. Jsme naloženi a spolu s raftem a jede se nazpět k chatě, kde máme věci. Pokud jsme správně rozuměli, měli bychom tu mít připravený oběd. Moc tomu nevěříme. Chata je zamčená a nevypadá to, že by v ní někdo vařil. No protože se do hospody musí ještě sejít cestičkou za chatou. U potoka je tady ve skále zaklesnutý bar s posezením a kuchyň, kde se nám zrovna připravuje pstruh k obědu. Nevadilo by mi mít takovou útulnou hospodu za barákem :) Podle dohody jsme po obědě naloženi do dávky a odvezeni zpět do Konjice. Tak to by bylo. Sice jsme rafty měli tak trochu v plánu, ale že budou takto plynule navazovat na horský trek, jsme netušili.  No vyšlo to prostě skvěle. 

Teď už se jen dostat k autu. Za hodinu nám jede vlak. Tak to akorát stihneme kafe v místní nádražce. Kafe je výborný a servírka profesionální a milá. Kdyby to nebyla taková zaplivaná špeluňka, člověk by si snadno představil, že se ocitl v nějaké luxusní kavárně. Tak ještě rychle na zmrzku, na most a kvapíkem na perón. 

Jsme tu včas, vlak ale nikde. Čekáme spolu s námi pár dalších cestující omámených odpoledním horkem. Podle vzhledu nádraží usuzujeme, že přijede nějaká stará špinavá souprava Českých drah. K našemu překvapení asi po půl hodině zpoždění přijíždí moderní vlak s klimatizací a videem přehrávající nějaký western. Sledovat film je ale skoro hřích, mnohem lepší je pozorovat co se odehrává za přírodní výjevy za oknem. Úplná vyhlídková trasa. Za hoďku jsme v Mostaru. K hostelu Balkarama, kde jsme před třemi dny nechali auto, to máme jen asi 10 minut chůze. Tady s úlevou zahazujeme batohy, převlékáme se a skládáme se se všemi našimi krámy do auta. Zítra bychom chtěli dojet k moři. Máme to ale přes jednu mezizastávku, přes vodopády Kravica. 

Přestože přichází večer, netušíme ještě, kde budeme spát. Jen víme, že už nechceme být v Mostaru. Vodopády Kravica jsou od Mostaru vzdálené jen asi 40 km, ale dojet tam je trochu oříšek. Navigace nás navádí na polňačky a další nesmyslné cesty. Značení na cedulích sice existuje, ale spolehlivé taky není. Tak se motáme potmě kolem v okruhu asi 10 km od vodopádů, ale furt nemůžeme trefit na správnou cestu. Napětí v autě stoupá. Motáme se asi další hodinu, když se konečně dostaneme na správnou cestu vedoucí k parkovišti u vodopádů. Nejprve nalehko sejdeme k vodopádům, omrknout, zda je možné tam přespat. V poslední otevřené hospůdce si dáváme pivo a pak se jdeme přes mostek podívat na místo, které nám mapa v telefonu ukazuje jako kemp. Spíš než kemp  je to veřejný záchod, není tu voda a ani kadibudka, ale když se nebudeme moc přibližovat ke křoví a nepolezeme do odlehlých zákoutí, tak by to asi šlo. No stejně už moc nemáme na výběr. Je pozdě, jsme unavení a další možnosti se nenaskýtají.  Nahoře u auta si napouštíme zásobu vody z místní nehlídané hadice, bereme si stany a deky a zas šupem dolů. Když máme postaveno, jdeme  si zaplavat do vodopádů. Vodopády jsou v noci nasvícené a vypadají jako umělé, trochu Disneyland,ale přesto super. 

To byl zas krásný a zážitky nabytý den.  Jen houšť! :)

Překvapení na Jadranu

12. 8. 2017

Ráno vstáváme v osm,balíme. Ještě tu skoro nikdo není, ale už lidé začínají pomalu najíždět. Přes den tu pak ale bude frmol. My se jdeme ještě po ránu vykoupat na druhou stranu pod vodopády. Jdu bosky, přece se nebudu obouvat, abych se zas hned vzápětí zula.  A tahle lenost mě stála draho. Po chvíli mi projela chodidlem silná bolest, šlápla jsem na nějakého brouka. Skláním se k noze, dost to bolí, koukám, co to je a v tu chvíli to uletí. Bylo to černý a když to lítá, tak to není štírek. Díky bohu! To ale nemění nic na tom, že mi to začíná hrozně natékat. Jdu si zaplavat, třeba se mi noha zchladí a přestane se zvětšovat. 

A ve vodě si to kolem mě šine zmije. To se mě dneska příroda snaží zabít? Had odplaval, můžu vylézt. Uff. A tady na břehu na kameni je další zajímavý tvor. Kudlanka nábožná. 

Tu vidíme naživo poprvé.  No ale radši už jdeme, jestli mi noha oteče víc, nevím, jestli vylezu ten kopec, už mi to oteklo ke kotníku.  U auta mažu nohu fenistilem a David mi ze své obří lékárničky sbalené jako obvykle od maminky přiděluje plato zyrteků. 

A jede se k moři do jediného bosenského přímořského letoviska do města Neum. Cestou překračujeme chorvatskou hranici, tak na odpočívadle všichni využíváme srovnání tarifů v rámci EU a voláme jak zběsilí domů. V Neumu hledáme apartmán. Trefili jsme se do víkendu, tak je tu dost plno. Navíc se chceme ubytovat jen na jednu noc a v tom vidí místní problém, ale asi po hodině procházení penzionu, jsme našli slušný apartmán za rozumnou cenou s pěknou terasou  s výhledem na moře. Hned se jdeme vykoupat. Naposled jsme se v moři cachtali v L. A., bylo to sice před rokem, ale zdá se to jako celý desetiletí. Moře je boží. Čistý a teplý zároveň.V poledne si v místní restauraci dáváme skvělý chobotnicový salát. Odpoledne ještě lezeme na nejvyšší místo okolí , pak jdeme koupit něco na zub. 

V krámě Vojta ztropí podivný výstup, když se mu snažím nacpat nákup do batohu. Je nějakej divnej dneska. Pak Vojta ještě navrhuje, že půjdeme jenom my dva  spolu na večeři. "Asi se bude snažit žehlit, jak byl nepříjemný", říkám si. Ale mě je blbě z toho hmyzího kousnutí , nohu mám furt strašně oteklou a hlad vůbec nemám. Prostě nemám náladu, ale Vojta vypadá dost smutně,že bychom nešli,  tak nakonec souhlasím. Restaurace, která byla na prvním místě hodnocení podle tripadvisoru, má plno. Tak zkusíme druhou nejlepší. Tady nás "usadili" ke stolu bez židlí, že židle hned donesou. No hned to nebylo, tak jsme tam chvíli stáli jako trubky a za to jsme si vysloužili předkrm na účet podniku. A pak večer ubíhal a průběžně na nás s něčím zapomínali, ale za to nám zas vždy něco slíbili zadarmo, co si nakonec stejně naúčtovali a tak se konec večeře nesl v takovém nervozním duchu. Po večeři jsme zamířili ještě na atrakcemi překypující  a discem rozezvučenou promenádu. Už se mi docela chtělo zpátky do apartmánu, ale Vojta navrhl, že půjdeme stranou hluku na molo ještě chvíli posedět u moře. Nechtěla jsem kazit romantiku, tak jsem šla. Chvíli jsme tam seděli, když začal být Vojta zase divnej. Nervózním  hlasem, který od něj obvykle slýchávám jen když se v horách znenadání ocitneme na nějakém exponovaném místě, se začal ujišťovat, jestli ho miluju. A pak najednou klečel na koleni s krabičkou v ruce a rázem se začalo vysvětlovat jeho dnešní podivné chování. Ježíš, z jeho pohledu to muselo vypadat, že se mu to snažím celý překazit. Když odmítám jít na večeři, když mu do batohu, kde má prsten, mermomocí rvu celý nákup, když chci jít po večeři spát, atd. Naštěstí se nedal a o ruku mě,i přes všechny mé neúmyslné snahy jeho snahu překazit, požádal. A já řekla ano. Když jsme se vrátili do apartmánu, David s Evkou tam nebyli, ale za chvíli se objevili ve dveřích s flaškou v ruce a začali mi gratulovat. Napřed jsem myslela, že jim Vojta předem prozradil úmysl se se mnou zasnoubit. Ale neprozradil, držel to v tajnosti před všemi. Evka s Dejvem mi jen dodatečně přáli vše nejlepší k narozkám. Jak jsme tam ale seděli a připíjeli na zdraví, tak si po chvíli Dejv všiml prstýnku a hned mu to bylo jasný. A tak jsme připíjeli dál a měli jsme k tomu ještě lepší důvod.

Západ slunce pod Magličem

13. 8. 2017

V noci mi bylo špatně, přestože jsem toho moc nevypila. Noha mě svědila a otok mě neopouštěl. A ráno a dopoledne se to nezlepšilo. Pořád se mi chtělo spát. Ani raní koupel  před odjezdem v moři na tom nic nezměnila. Ale aspoň nás čeká celkem dlouhá cesta autem, tak se můžu prospat v něm. Usnula jsem a ani nevím, jak dlouho jsem spala, ale když jsem se probudila, stála přede mnou budova mostarské nemocnice. Rada starších s jednou mladší rozhodla za mými zády, že než se vydáme znovu do hor, někdo se mi na tu nohu podívá. U soudila jsem, že to asi bude rozumný a podvolila jsem se hlasu většiny. Pak následoval telefonát na pojišťovnu a známa klasika. Smluvního partnera v místě, kde právě jste, nemáme, nejbližší je 60 km. Ale jděte tam, kde jste a nechte si po návratu proplatit náklady. Jojo to určitě. Sedíme na chodbě před ambulancí, přestože, tu už žádní pacienti nejsou, nikdo si nás nevšímá. Až po chvíli přichází milá sestřička a výbornou angličtinou se nás ptá, jestli už si nás někdo všiml. Říkáme, že ne. Nejprve zavolá doktora z ambulance, aby se mi na nohu kouknul a pak mě vede na infekční. A přitom  nám vysvětluje, že v Bosně se nesedí tiše v čekárně, ale musíte se cpát do ordinace. Tak ji zas říkáme, že u nás to tak nefunguje, že kdybychom LASKAVĚ nečekali v čekárně na příchod lékařského personálu, tak by nás sestra nebo doktor sežrali zaživa. Sestřička mě předá milé mladé doktorce na infekčním, rozloučí se a zmizí. Následuje anglicko-bosenský výklad toho co se stalo a než se stačím rozkoukat, mám v zadku píchnutou kalciovku a v ruce zabodnutou kanylu s koňskou dávkou nějaké průhledné tekutiny. Tu mi postupně tlačí asi půl hodiny do těla, pak dostanu ještě recept na mast a nějaký prášky a můžeme jít. David s Evkou si mezitím krátí čas ve městě. Svolali jsme se telefonem a můžeme tedy vyrazit směr NP Sutjeska. Můj žaludek pomalu přestává být na vodě, ale únava neustupuje. Po cestě stavíme na oběd, ale já si dám radši šlofíka v autě. Jak říkávala moje babička: "spánek místo jídla". To přesně teď potřebuju. Přijíždíme do Tjentiště. Ke vstupu do NP vede ještě 5 km asfaltka, na jejím konci správci parku zaplatíme za vstup a odsud už nás čeká dost nepříjemná šotolina až pod nejvyšší Bosenskou horu Maglič.  Vytrénovaní z Kanady se jen tak nějakého gravelu nezalekneme, i když naše auto je nízký jak sporťák, takže si musíme dávat pozor na každý kámen. Šnečím tempem s Davidem za volantem stoupáme do kopce cca 20 km s převýšením víc jak kilometr, občas brousíme křoví ve snaze se vyhnout nějakému kameni a asi po třech hodinách tadááá! Ocitáme se v 1668 m. n. m. v sedle Prijevor, které je výchozím bodem na Maglič. Je zima, fouká a je i dost zataženo, ale ještě stíháme poslední paprsky zapadajícího slunce. Slušnej kýč :) 

Kousek od parkoviště, nedaleko přístřešku a tureckých kadibudek,  stavíme na loučce stany, rozděláváme oheň, vaříme večeři . Já s Evkou pak jdeme na kutě a kluci pod vlivem mého narozeninového likéru, dělají pokusy se světlem a foťákem. Třeba vykouzlili světelný nápis "Tě péro". Znáte to, na každé výpravě se jede pár hlášek, který nutkavě musíte vždy, když nastane správný okamžik, říct. A nevysvětlitelně vám to příjde vtipný i po týdnu. My vedle klasického "Přéééésněěěěě!" na každé "Tě pic" odpovídáme "Tě pérem".  

Výstup na Mlhavec

14.8. 2017

Vstávačka v sedm. Noha mi částečně odpuchla a žaludek se uklidnil a tak můžeme pobalit fidlátka a vyrazit na vrchol. Ovšem vědět o cestě na vrchol víc, asi bychom volili jinou stranu výstupu, než rovnou po štítu. Dočetli bychom se totiž, že na tuto cestu je doporučeno vzít si sedák, helmu i provaz, které jsme neměli. Taky bychom se dočetli, že je tam ferrata. Jistě převýšení  700 m na 2 km leccos naznačí. Už vám ale nic neřekne o tom, v jakém je ona ferrata stavu. Kdybychom si dále přečetli, že magla znamená bosensky mlha a Maglič teda Mlhavec, věděli bychom, že se nám hora ukázala (teda vlastně spíš neukázala) ve své typické podobě.  Než se dostaneme na skálu, nejprve stoupáme příkrou pěšinou kolem kleče. Pak porost zmizí a my se ocitáme na kamenném podkladu. Je mlha a zima, celkem nám mrznout ruce. Dorážíme k prvnímu úseku s ferratou a tady zjišťujeme nemilou zprávu. Ferrata je vytrhaná a roztřepená, no prostě v žalostném stavu. To nás celkem ani netrápí, až do okamžiku, kdy se ocitneme v místě takového menšího převisu. Oblézt to sice jde, ale jen s velkým rizikem (jeden z nás se do toho pustil, ale protože by tohle mohli číst i rodiče, radši nenapíšu kdo :). Ostatní tři jsme se rozhodli, že se spolehneme na ferratu, která volně visí  mezi kameny. Úsek je tak pitomý, že je třeba se chytnout ferraty jako provazu oběma promrzlýma rukama a po skále šplhat jenom nohama. Pro lezce asi brnkačka, pro nás nelezce slušný adrenalin. Vojta s akrofobií má zas hlas protkaný nervozitou jakoby mě znovu žádal o ruku. My ostatní na tom nejsme o moc lépe. Jediné co nás drží v pohybu nahoru je fakt, že dolů už to nejde vůbec. Uff! Ale tenhle hnusný úsek je konečně za námi, snad už dál nebude nic podobného. Ještě trocha lezení a hora se těsně před vrcholem začíná narovnávat. Už to bude dobrý. Konečně jsme asi po dvou hodinách na vrcholu. To teda bylo něco.  Následuje povinná vrcholovka (Evka dělá selfie) a zápis do vrcholové knihy.

A teď nás čeká cesta dolů, snad nebude tak hrozná jako ta nahoru. Kdybychom o cestě věděli víc, tak už bychom teď byli v klidu, protože je před námi jen krásná hřebenovka. Takhle nás čeká ještě nervózní kilometr, než zjistíme, že je před námi jen krásná hřebenovka, na které ovšem není kvůli "magle" nic vidět :). Cesta  k jezeru Trnovačko je milosrdná. Nejprve vede po hřebeni přes černohorský Maglič, který má být ještě o dva metry vyšší, než ten bosenský. Vlivem mlhy a absence značení si ale nejsme jisti, zda jsme přes něj vůbec přešli . A pak už jen pohodové klesání. Asi kilometr před jezerem se dostáváme do bodu, kde se terén trochu láme  a cesta pokračuje strměji dolů. V tomto úseku potkáváme český pár, který nás informuje, že u jezera se to hemží samými Čechy a  že se tam dá koupit pivo. No jo, hory a pivo, to Češi milují :) Pokračujeme v klesání. Evka stále cítí koleno, tak klesá s Davidem dost pomalu. Ale  konečně je něco vidět! Tak se můžeme všichni cestou dolů kochat. Jezero je pěkně položené mezi okolní hory a má tvar srdce. 

S Vojtou už jsme doklesali až k jezeru a rozhodli jsme se, že se vykoupeme. Okolní vzduch má asi 15°C a voda je ještě o něco studenější, ale přijde nám to celkem teplý. Nikdo jiný se ale nekoupe. Když sedáme k obědu, dohání nás David s Evčou. Po obědě se společně přesouváme na druhou stranu jezera. Kupujeme si pivo u Miloše, místního správce rezervace, a platíme další vstup do parku. Cestou jsme totiž přešli hranici s Černou Horou a NP Sutjeska se změnil na přírodní rezervaci Piva. David to okomentoval slovy: "Tak když to má takovej krásnej název, rád zaplatím." Teď už nás jen čeká pár kilometrů do kopce k parkovišti pod Magličem. 

Ty zdoláváme celkem rychle. A zas jsme tu potkali hromadu Čechů. Kousek od parkoviště je rozhledna, na tu se taky ještě jdeme podívat. Hlavně chceme zjistit, jestli má její umístění nějaký smysl, protože je tady krajina otevřená a všude je dobře vidět. 

Ani dobytím rozhledny jsme na nic nepřišli. No nevadí. Vracíme se ke stanům, budeme pod Magličem nocovat ještě jednu noc. Začíná se vyjasňovat a slunce při západu zas předvádí ohromně kýčovité představení. 

Rozděláváme ohníček a děláme si večeři. Já s Evkou jdeme spát a kluci pozorují perseidy. Pravá horská romantika :) 

V noci je zima jak blázen.

Příjezd do Sarajeva

15. 8. 2017

Ráno je úplné jasno. Konečně vidíme Maglič v celé jeho kráse. Na parkovišti už teď  ráno je celkem živo. Nějací Češi samozřejmě a i další národnosti. A přišlo se na nás zas podívat stádo koní.Jejich drzé hlavy lezou lidem do aut. 

Jdu doplnit vodovodní zásoby, pod parkovištěm je totiž pramen s korytem. A koně nenapadlo nic lepšího, než se jít teď taky napít. Postupně dorazilo celé stádo a já horko těžko hledám místo, odkud by se voda dala nabrat. Je tu těsno. Koně samozřejmě zajímá, co to mám v ruce a já skoro nestíhám uhýbat jejich zvědavým tlamám. Trocha akrobacie po ránu a konečně mám nabráno. Teď už se jen naskládat do auta a můžeme vyrazit šotolinou dolů.  Dolů to není tak hrozné a tak cesta ubíhá celkem rychle. Pod kopcem v Tjentišti jdeme hned na kafčo a pak jdeme obdivovat monumentální betonový památník Bitvy o Sutjesku. V roce 1943 se zde střetli partyzáni pod vedením maršála Tita s obrovskou přesilou německo-italského vojska, kterou však po těžkých bojích, ale za cenu velkých ztrát na životech dokázali porazit. V 70. letech minulého století pak byla na počest nacistické prohry a na památku obětem postavena tato gigantická abstraktní paráda. 

Pokud ničím jiným, tak minimálně svojí kolosálností ohromí. Vůbec celá vojenská historie této oblasti  je děsivá a ohromující zároveň. Po prohlédnutí památníku vyrážíme za dalším cílem, který by potěšil milovníky vojenské historie. Vyrážíme do Sarajeva. Cestou stavíme na oběd v hospůdce  u cesty. Těšíme se, že zas ochutnáme další bosenskou specialitu. Po seškrtání jídelního lístku číšníkem před námi  na lístku zbyly asi jen čevapi a pivo. No tak si dáme čevapi a pivo hold :) V podvečer přijíždíme do Sarajeva. První zastávka je na nějaké sídlištní periferii v kavárně, potřebujeme wifi, abychom si našli hostel. Všechny domy okolo kavárny nesou nesčetné stopy po střelbě a nejsou to jen  stopy po puškách, ale i kulometech a granátech. Působí to na mě hodně depresivně. Tolik zmaru a lidského neštěstí. Jen v době obléhání Sarajeva tady v průběhu bojů zemřelo přes jedenáct a půl tisíce lidí. Ale život jde dál a v rozstřílených domech se bydlí, i když dosud mnoho z nich nebylo ještě opraveno. A město celé tepe životem. Zrovna tady probíhá Sarajevský filmový festival, tak je město plné místních, ale i turistů a v noci se převléká do slavnostního hávu. Periferijní wifi nefunguje, tak nám nezbývá, než vyrazit někam do centra a zkusit internet tam. Na nezabezpečené  wifi u kavárny jsme našli krásný hostel Kucha za rozumnou cenu, jdeme tam. Ochotná recepční Dalila nám ale říká, že jim nějak haluzí rezervační systém, takže musíme počkat půl hodiny a pak nám teprve řekne, jestli má volno. No a volno nemají, tak asi ostrouháme. Vymýšlíme další varianty. Dalila zkouší svého kamaráda, který pronajímá byt, ale ukazuje se, že je to hrozně daleko. Tak zase nic. Už chceme odejít, když majitelka hostelu Scheela, která se tu střídá na recepci s Dalilou, řekne, že před pár měsíci koupila za rohem dům, ale vůbec neví, jak vypadá, protože neměla ještě čas tam zajít. Každopádně se tam na to můžeme jít podívat a když se nám bude líbit, je náš. A dům je to sice starý, ale moc pěkný. Tak jo, super. Místo pokoje  máme na dva dny pronajatý celý dům a když se budem chtít družit, tak můžeme přijít na hostel. No není to paráda?! A protože večer hraje Slavie předkolo Ligy mistrů s Apoelem, tak se Vojta družit chce. Takže se v baráku umyjeme, koupíme pivo a jdem žhavit internety do hostelu. No ale fotbal je děsnej, dostali jsme dva rychlý góly a je vymalováno. Během zápasu si k nám ale přisedl komik Mike z Holandska, profesí ekonom, ale ohromný bavič,  kterého jsme nalákali na pivo. Protože to nestihl do večerky, dali jsme mu pivo z naší zásoby a odměnou nám je teď barvité vyprávění doprovázené hraným vystoupením. Fakt je s ním sranda. Zvlášť když imituje manželku fotbalisty Wesleyho Sneijdera jezdící v SUV s pejskem místo kabelky. Oba prý pocházejí  z jeho rodného města a zatímco Wesley zůstal normální, z jeho ženy se stala hrozná fiflena. Po fotbale jsme se přesunuli k nám na barák a otevřeli ještě lahvinku tam, to už ale bez Mika.

Bloumání po Sarajevu

16.8.2017

Ráno nám v hostelu byla přislíbena nejlepší bosanska kafa, ale na tu nedošlo, protože Scheela byla moc zaneprázdněná. Tak jsme na kafe vyrazili do centra, ale s výběrem jsme se moc netrefili. Natrefili jsme na číšníka s kocovinou, který neuměl udělat kafe.  No tak to stálo za prd, ale pak už jsme měli celkem štěstí s výběrem. Nejprve jsme se nenápadnou zapadlou uličkou překročením prázdné krabice od pizzy dostali na dvorek, který v každém rohu skýtal jednu kavárničku. Stran turismu jsme si tady převážně s místními konečně dali pravou bosenskou kafu a výbornou vodnici k tomu.

Do té doby nám vždy servírovali všude presso. A pak jako praví turisté jsme vyrazili bloumat po městě, kupovat suvenýry a pohledy. Navštívili jsme staré tržiště Baščaršija z osmanských dob i místo na promenádě kolem řeky, které se stalo jedním z nejdůležitějších milníků 20.století. Místo, kde byl zastřelen Ferdinand d´Este i s manželkou Sofií upomíná jen nenápadná cedule v úrovni kolen v hrabalovském stylu.

Před obědem jsme kolem nekonečných lánů hrobů vylezli na vyhlídku nad město, abychom se na něj podívali ještě svrchu.

Oběd jsme si dali v útulné hospůdce na břehu řeky, obsluha trochu vázla, tak jsme si kompenzovali čekání  nenápadným otrháváním cherry rajčátek z plotu na zahrádce. Ale čekání se vyplatilo. Dostali jsme hromadu výborného jídla, takže jsme se odtamtud málem neodvalili. Po obědě jsme se dokázali jen dokoulet na hostel a tam jsme Dalile řekli, že nám Scheeela slíbila nejlepší bosanskou kafu a Dalila na to: "Já dělám lepší než ona! ":) Po té co jsme si dali tu nejvíc nejlepší bosanskou kafu na světě jsme opět vyrazili do víru velkoměsta. 

Mezi načančanými návštěvníky festivalu vypadáme jako trhani, ale aspoň se nemusíme trápit na desiticentimetrových podpadcích a pod tíhou deseticentimetrové vrstvy make-upu. V centru jsme si dali pár piv a v jedné hospodě jsme narazili na mazáckého číšníka, který přestože je sám na celou velikánskou hospodu, tak si pamatuje vaši objednávku, i když odejdete na pár hodin pryč a pak se vrátíte. Dejva oprášil, na Evču mrkal a mě na otázku, jestli má něco sladkého, odpověděl: "Nic tak jako ty!" A pak nám stejně když jsme si objednali jídlo, přinesl něco, čeho se chtěl zbavit, přesto to zašolíchal tak, že jsme byli proti tomu úplně bezmocní. Znáte to, číšník, který dělá v branži 30let, se moc nedá přechytračit. A pak už jsme chtěli odejít, ale spustil se strašný liják, který nás nechtěl pustit z hospody a tak jsme čekali a čekali a když skončil, tak jsme šli na barák ještě trochu zapít náš poslední večer v Bosně.

 

Kterak jsme dědečka odlehčili od veškeré rakije

17. 8. 2017

Ráno jdeme zaplatit za hostel, jsme trochu nervózní, protože jsme se zatím nedohadovali o přesné ceně. Ale jak se ukázalo, bylo to zbytečné, protože nám Scheela za celý dům naúčtovala cenu jako za čtyřlůžák. Takže super! Teď nám už tedy zbývá jen dokoupit jedlé suvenýry. Nejprve jsme si to zamířili do tržnice v centru a tady nacházíme království sýrů a pršutů. To je nádhera, nejradši bychom to tu celý vykoupili. Každý prodavač vám dá ochutnat, tak si můžete vybrat, co vám chutná úplně nejvíc. A nejlepší je uzený biftek. Hned u prvního stánku prodavač říká Vojtovi: "Mrzí mě vaše prohra", Vojtovo slávistické triko neuniklo pozornosti. A pak z mladého prodavače ještě vypadlo, že byl jako dorostenec na turnaji v Praze a že za Slávii hrál asi dva dny. Na to nám k našemu nákupu přidal salám zdarma. Vůbec se nám nechce odsud odejít, ale nějak se nám krátí finance, tak aby nám ale něco zbylo na rakiji, kterou prodávají za rohem na trhu s ovocem a zeleninou. Na celém tržišti je jen jeden dědeček, který prodává rakiji. A ten je určitě dodnes překvapený z toho, co si Dejv s Evkou naobjednali pálenek. Když začali hlásit: "Jednu pro tátu ... a určitě pro bráchu", a do toho Evka: "Jednu pro mýho tátu a do Zpráviček", a pak zas David: "Jednu pro Zendena a taky do práce", tak dědeček nestíhal vyndavat flašky a dokonce ani neměl tak velkou tašku, aby se jim to tam všechno vešlo. Naštěstí k němu hned přispěchal soused a dal mu největší tašku, jakou našel. My s Vojtou jsme k tomu skromě přidali ještě další dvě flašky a dědečka jsme tak společně odlehčili od skoro veškeré rakije. Takový rito tady na tržišti dlouho nezažili :) Asi v půlce tohodle nákupního šílenství se za mnou ozvala: "Ahoj Anežko". Otočila jsme se a za mnou stála Julča, kamarádka ze sboru, kam jsme společně chodily asi před deseti lety. To je ale náhoda. Dobře, věděla jsem, že se o prázdninách chystá do Bosny, ale nevěděla jsem kdy přesně a kam. Už jsem někdy říkala, že je svět  malej? :) 

Tak ale máme nakoupeno a zážitků plné kapsy, tak se můžeme vydat  na strastiplnou cestu směrem k naší domovině. Na hranici s Chorvatskem potkáváme vtipného celníka. Nejprve ale vypadá, že je pěkně drsnej. Hned se nás ptá, jestli máme drogy?  Říkáme, že ne.  "Niti marihuana?" , ptá se dál nevěřícně. To taky odmítneme. A pak pokračuje smířlivěji: "Šta je bila Bosna?" a Vojta odpovídá: "Mnogo dobro". "Pršut i sir?" a Vojta zase "Mnogo dobro" . Pak si celník prohlídne mě a Evču a říká: "Mnogo seksa?"a  Vojta zklamaně: "Ne mnogo". Tak jsme se všichni zasmáli, celník nám vrátil pasy a v tu chvíli jsme pochopili původ dotěrných dotazů na drogy, když David zjistil, že použil papírek jako záložku do pasu:) 

Dnes už dojedeme jen k Balatonu do kempu do města Hevíz. Dočetli jsme se, že by tu měli mít lázně, tak se do nich chceme zítra naložit. Dnes už je ale pozdě, tak jen v obchodě nakoupíme výběr z maďarských piv a jdeme si postavit stany do kempu. V kempu už kromě maďarštiny, ve které umíme jen pozdravit, slyšíme hojně češtinu. Ale tento způsob trávení léta u Baltonu, zdá se nám poněkud nešťastný. Jde se na ochutnávku maďarských piv. Celkem to jde, až na jedno tmavý, který je úplně otřesný. Odporná tekutina s nádechem maggi . Ale kluci vypijí i tohodle hegešáka a pak, když už jdeme s Evkou na kutě,  se podívají na dno půllitrové rakije, takže jsou druhý den naprosto nepoužitelný.

Nuda v Hevízu

18. 8. 2017

Kluci mají ošklivou kocovinu. A lázně v Hevízu jsou strašná nuda. Teplý jezero plné důchodců a léčivého bahna, nás moc dlouho nebaví. Jediné, co lze tady aktivně provozovat je plavání a kydání si bahna na hlavu, ale jedno kolečko kolem jezera je asi tak akorát a bahno na hlavě taky nic moc. No jo mohli jsme tušit, že to nebude nic pro nás. A tak vyrážíme na oběd na haláslé a pak už následuje jen nekonečné řízení, které jsem si ještě o 60 km prodloužila, když jsem odbočila o jednu odbočku na dálnici dřív.  A jediný zážitek z dneška,  který stojí za zmínku kromě haláslé, byla výborná držkovka v motorestu u Humpolce.

Yukon - larger than life

Přes hranice

15. 7. 2016

Ráno jsme dojeli do Chickenu, vesnice, kde je pouze obchod se suvenýry, nějaké starší zařízení na těžbu zlata, kemp a obří kuře. 

Z nějakýho důvodu tohle Amíkům nějak imponuje. U Fairbanks je zas vesnice North Pole, kde mají obřího Santu. Asi se snaží, aby ta místa byla méně dírovatá, moc to nepomáhá :) V Chickenu také máte možnost vyzkoušet si rýžování zlata, které  jsme nevyužili, pouze se kluci vyfotili s kuřetem a jeli jsme dál. 

Nedaleko hranic s Kanadou jsme zastavili v krásném kempu na oběd a odpolední kávu. Mít to lépe rozvržené, tak jsme tu včera mohli spát. Parádní klidné místo, jen za deset babek za noc. My už se ale moc těšíme zpět do Kanady, tak pobalíme fidlátka a vzhůru na hranice. Na hranicích oproti očekávání, ale narážíme na velkýho přísňáka, který se tváří jak citron. A to se do Kanady těšíme na ty přehodné a usměvavé lidi. Ale po vyřízení formalit a pár nezbytných dotěrných dotazech nás vpouští do země. Jupííí, zpátky v Kanadě. Za hranicemi se nám Amerika mění v Kanadu, Aljaška v Yukon a Taylor Highway na Top of The World Highway. Tento název má své opodstatnění, jelikož tato  silnice je v podstatě hřebenovkou. Člověk se tak projede po hřebeni s krásnými výhledy do kraje a přitom nemusí vyvinout skoro žádné úsilí. 

Už jen pár dalších kilometrů po této skvostné silnici a budeme v bývalém hlavním městě Yukonu, nedaleko soutoku Yukon River a řeky Klondike a městě, které je od konce 19. století  neodmyslitelně spjato se zlatou horečkou na Klondiku. Už nebudu dál napínat, míříme do Dawson City. Před mohutnou Yukon River zabočujeme do Yukon River Campground, jedním ze dvou gouvernment campgrounds, které jsou v okolí Dawson City. Na Yukonu je celá řada krásných vládou zřizovaných kempů. Vždy jsou perfektně uklizené, je tu k dispozici suché dřevo, u každého místa stůl a ohniště a jsou za slušnou cenu. Postavit stan a hurá do města, abychom se tam dostali, musíme na přívoz. To je jediný způsob, pokud nemáte nějaký létací stroj, jak se do města přes mohutnou Yukon River dostat. Než se tam ale vydáme, zjišťujeme nemilou zprávu. Zas nám uchází pneumatika. O bože, po kolikáté už? Po třetí? No dneska už s tím nic nesvedem, ráno seženeme kompresor a rychle ji nafouknem a budeme doufat, že se nám podaří se nalodit a vylodit z přívozu bez problému. Vyrážíme do města a v hlavě si zas přehráváme poslední peripetii z Aljašky, kterou jsme se sháněním pneumatik zažili. Napřed jízda asi 80 km na dojezdové pneumatice a pak asi 5 hodinová jízda ve městě Tok od vrakovišť k pneuservisům a zase zpět s bouřkou za zády. To zas bude. Snažíme se nemít zkaženou náladu a moc se nám to nedaří, ani Dawson City nám ji moc nezvedlo, přitom je to dost možná jediné zajímavé město na Yukonu. 

Všechna ta původní dřevěná stavení, barevně natřená a dodnes sloužící jako obchody, hospody a hotely, i všechna ta dobrodružná historie, by na nás měla působit, ale na nás asi trochu padla deka a tak jsme prošli jen pár ulic, koupili pivo a steaky a jedeme přívozem zpět do kempu na večeři. Důkazem naší špatný nálady budiž, že jsme steaky nesnědli a nechali si je na druhý den.

Dawson City

16.7.2016

Ráno jsme poprosili quebeckého souseda, zda by nám kompresorem nafoukl pneumatiku (nebo radši rovnou všechny). Evidentně ho to moc potěšilo, protože měl takový ten chytrý kompresor, kde si předem nastavíte požadovanou hustotu a byl rád, že ho může někomu předvést. Takže jsme byli všichni moc spokojeni. Win-win. My pak vyrazili přes řeku. Naštěstí se přelodění uskutečnilo bez sebemenších potíží. Teď musíme zjistit, kde tady seženeme pneumatiku. Asi bude nejlepší navštívit infocentrum, to je také jediné místo, kde se tady dá chytit wifi. Kromě pneuservisů, jsme se doptali jako obvykle na městský bazén a prádelnu. Takže to uděláme následovně. Nejprv půjdeme do bazénu a pak kluci pojedou shánět pneumatiku a já dám vyprat prádlo. Nejprve si ale koupíme něco k jídlu. Místní krám nás moc nepotěšil, ceny, kvůli špatné dostupnosti místa, jsou astronomické a také se nám podařilo koupit si plesnivý chleba, za 5 dolarů nic moc. Vzhledem k samozřejmosti s jakou nám prodavač chleba vyměnil, to vypadá, že to tady nebude nic výjimečného. Zrovna dávám prádlo do sušičky v prádelně a kluci přicházejí s informacemi. Potřebovali bychom koupit dvě pneumatiky. Dvě máme ty odkolíkované z Toku, téměř zánovní, pak jsme jednu pneumatiku oddělali úplně a jednu máme hodně starou a ojetou. Čeká nás ještě hodně šotoliny a dost odlehlá místa daleko od civilizace, včetně polárního kruhu, tak by bylo fajn se na to připravit. V penuservisu má pán jednu pneumatiku s rozměrem, který potřebujeme, ale dost drahou. Prý může také něco objednat, ale budeme to mít tady za týden. Tak to asi ne no :) S rozhodnutím ještě počkáme, zítra zkusíme objet dvorky, kde mají opuštěně vypadající zaparkovaná auta a zkusíme se doptat majitelů, zda nám  kola neprodají. S trochou štěstí bychom mohli nalézt správný rozměr jako minule. Pneumatika sice uchází, ale zatím to není nic dramatického, tak kolo jen dofoukneme a jedeme najít místo na spaní. V kempu jsme spali včera, tak dnes to zas dáme někde nadivoko. Našli jsme parádní místo za městem, cca 2 km od druhého vládního kempu, nedaleko takového squatu a vedle jezírka s činorodým bobrem. 

Vytáhli jsme rozkládací stolek a židle, rozdělali oheň a udělali si konečně skvělej steak. Konečně nás začala pouštět ta špatná nálada. To ale zas chtějí změnit všudypřítomní komáři. Šíleně otravujou. Nalítali nám do auta a nedají nám spát. Máme jich v autě všehovšudy sedm, ale těchto sedm statečných si předává prudící štafetu a jeden po druhém na nás vylítávají. Jako kdyby měli nějakej centrální mozek, který je řídí. David má ve stanu asi větší pohodu. Po několika hodinách už jsme to nevydrželi a zas po delší době jsme vytáhli moskytiéru. Stejně bzučej.

Na soutoku

17.7.2016

Nevyspalí vstáváme pozdě do ošklivého počasí. Dopoledne objíždíme dvorky, ale zatím bezvýsledně. Abychom se v Dawsonu nezabývali jen pneumatikama, jedeme se podívat na soutok Klondiku s Yukon River. Vyhlídka je na kopci a dá se tam vyjet autem. Na vršku je pár lidí, co kromě řeky pozorují start dvou rogalistů. Zatímco kluk vzlítl bez potíží, holčina furt ne a ne chytit ten správný vítr. Už už to vypadá, že se jí to podaří, když ji vítr jen zvedne pár metrů do vzduchu a pak s ní zas praští o zem. V té chvíli ve vzduchu, než začala padat, se ozvalo hlasité "Oh shit" a pak už holčina zašmodrchaná v látce a provazech musela nevyhnatelně následovat zákon gravitace. Ale nevzdává se. Statečně pokračuje v dalších pokusech. My po chvilce pozorování mohutného soutoku, zanecháme čumily i rogalistku za sebou a zkusíme si jet zarybařit ke Klondiku. Jsme zpět na Yukonu, tak má na to Vojta dokonce platnou licenci. Jenže naše snahy maří prudký déšť. Bez úlovku vzdáváme dřív, než budeme na promočení na kost. Na noc jedeme zpátky ke squatu. Déšť nás nenechá ani rozdělat oheň. Pod víkem od kufru si ohříváme párky. Jedny z nejhnusnějších, co jsme kdy v životě měli. A to jich máme kilo, co s tím zbytkem budeme dělat.?! Budeme muset něco vymyslet, jídla nemáme na rozdávání. Pustili jsme se do hot dogů a komáři se zas pustili do nás. Déšť, komáři, nedobrá večeře, vyfouklá pneumatika, nějak je toho moc na to, aby nás opustila blbá nálada a zas se dostavilo to pravé cestovatelské nadšení. Špatné rozpoložení nás neopouští navzdory tomu, že se nacházíme v místech, o nichž snilo snad každé malé dítě, které si zamilovalo příběhy Jacka Londona. Jen pro zajímavost a doplnění. Jack London má v Dawson City muzeum, kam byla  převezena část jeho chaty z Henderson Creek, ve které na Yukonu údajně žil v zimě roku 1897.

Dempster Highway

18.7.2016

Dnes opouštíme Dawson. Nejprve kupujeme dost drahou novou pneumatiku. Ale jsme za ni rádi. Asi máme nějaký unikátní rozměr, protože jsme v celém městě a přilehlém okolí další prostě nesehnali a to jsme se ptali i u odstavených aut. Nedá se nic dělat, budeme to hold muset risknout. I když si lidé ťukají na čelo, že se s takovou výbavou vydáváme na obávanou Dempster Highway. Než se na ni ale vydáme vyřešíme ještě dvě věci, náš hlad a hnusné párky. Uděláme si  hodně kořeněné buřtíkové špagety a snažíme se tak  přehlušit  hnusnou chuť párků.  Moc to nepomáhá :) Tohle jídlo nás myšlenkami vrátilo zpět do Čech do Krkonoš, kde se stala z buřtíkových špaget už taková skoro tradice při pobytu na horách. Protože prší, jsme rádi za přístřešek v kempu za městem, kde si v klidu můžeme uvařit. V přístřešku jsme vystaveni zkoumavým pohledům malých skautíku, kteří tady hrají nějakou hru. Natláskaní buřtíkovou dobrotou se vydáváme vstříc rozlehlé tundře. Dempster Highway většinu času kopíruje starou mašerskou cestu, začíná asi 40 km za Dawson City a vede  překrásnou téměř opuštěnou tundrou přes 700 km na sever do Inuviku do Severozápadních teritorií do ústí řeky Mackenzie. 

My takhle daleko ale nepojedeme, na Dempster Highway máme v hledáčku třídenní trek v parku Tombstone a v ideálním případě i polární kruh, ale to se ještě uvidí, co na to naše pneumatiky na této šotolině plné výmolů. První výzva pro naše auto, je dojet do Tombstone Mountains, někdy také nazývané Patagonií severu. Je to drncavá a pomalá jízda na 71. km k informačnímu centru, které , jak doufáme, bude mít otevřeno. Nic moc nemáme dopředu zjištěno a zajištěno. Jen přibližný plán treku. Chtěli jsme si zarezervovat aspoň kempy přes net v infocentru v Dawsonu, ale zrovna byl spadlý rezervační systém, takže se nám to nepodařilo.Nebo to bylo tak, že takhle krátce dopředu už to nešlo. Nevím. Jenže je po páté hodině a infocentrum má zavřeno. Zrovna je ta část roku, kdy je tady nejdelší den, takže jsme si zvykli moc neplánovat a vyrážet, kdy se nám to hodí. Jenže instituce to takhle nemají. Žádný prodloužený hodiny under the midnight sun :) Škoda. No tak to vyřešíme ráno. Myslím, že jsme se dočetli, že tady taky funguje systém, že mají rezervováno pár míst v kempech na treku, pro ty, co ráno první dorazí na registraci do infocentra. Takže až zítra ráno otevřou, tak tam hned naklušeme. Kapacita v kempech není neomezená a rezervovat se musí, protože tady v té části parku, kam se chystáme, není povoleno spát mimo ně. Snaží se tak zamezit dopadu vlivu člověka na přírodu. Tak když jsme neuspěli tady, tak jdeme zkusit najít místo aspoň v přilehlém Tombstone Park Government Camground. Místo jsme našli, to je super. Kemp je zas krásný, čistý, vždy se stolem a ohništěm na každým tábořišti , neomezeným suchým dřevem a s útulným přístřeškem s kamínky. Přístřešek má jakási improvizovaná okna z plastu, protože tady už bývá večer (někdy i přes den) zima vždy nehledě na roční období. Neprší, tak si děláme na ohni palačinky a po jídle sedíme u ohně a věnujeme se četbě. Připadáme si jako důchodci :)

Grizzly Trail

19.7.2016

Ještě ani infocentrum neotevřelo a my už stojíme za jeho dveřmi. A nejsme tu sami. Pár dalších lidí doufá, že se ještě nacpe do kempu. Naštěstí máme štěstí, místo ještě mají. Takže si rezervujeme a zaplatíme kempy u Grizzly Lake a Divide Lake. Ten Grizzly zní teda pozitivně. Ono taky i samotný Tombstone park je pojmenovaný podle toho, že jeden z jeho  ikonických rozeklaných vrcholků věrně připomíná náhrodní kámen. Tak snad nám ta cesta přinese jen to dobré. Ještě jsme složili zálohu za bear container za 60$, bez nějž by nás na cestu nepustili, a vracíme se do kempu. Balíme. Čekáme až přestane pršet. Dojídáme buřtíkové špagety. A kilo hnusných párků zmizelo a bolelo to jen trochu :) A kolem poledne vyrážíme za jasného počasí s plným pupkem do kopce. Je krásně, až vedro. A nám to celkem šlape. Na hřebeni potkáváme spoustu velkých tlustých horských svišťů. 

Můžou vážit až 13 kg a žijou ve velkých rodinných společenstvích a plachý jsou jen trochu. Asi po pěti hodinách, 12 km a 800 metrech převýšení, dorážíme k našemu nocležišti u Grizzly Lake. Je tu zima a prší. Mraky se tu zaráží o hory. Vlastně Tombstone Moutains jsou široko daleko jediné vyšší hory, které přímo vystupují z jinak ploché tundry. Tvoří tak přírodní bariéru a přináší tomuto koutu země velké množství srážek. Kemp u Grizzly Lake je ale i přes nepřízeň počasí krásné místo ve stínu tmavých špičatých štítů a s průzračným jezerem. 

Jak název napovídá, platí tady přísná protimedvědí opatření, přesto, že tady nikdo medvěda neviděl už několik let. Jsou tu přístřešky na vaření daleko od místa na stany, kde jedině se smí jíst a vařit. V tomto místě se také ukládají kontejnery s jídlem do kovových boxů a jsou tu barely na špinavou vodu z mytí nádobí a čištění zubů. A kadibudky jsou umístěny na vysokých podstavcích a vedou do nich schůdky jak do kurníku. Nejnebezpečnější zvíře, se kterým jsme se tu ale my setkali, byla podzemní veverka. Tito drzí tvorečkové vám bez váhání sežerou třeba tkaničky od bot, pokud si nedáte pozor, a pak budete muset hodně improvizovat s tím, co jste si vzali s sebou, abyste důstojně došli trek. Po postavení stanu na dřevěných podlážkách, které jsou dalším důkazem, že tady hodně prší, vaříme v přístřešku večeři. Další plány nemáme, tak jdem hned po jídle spát. Je velmi chladno, v sedle nad námi dokonce sněží. V teple spacáku je nám ale dobře, až na to, že Vojta se svým zažívacím traktem si vzali na osobní zodpovědnost, že zajistí, aby bylo ve stanu dostatečně teplo až do rána, tak nás s Davidem hrozně terorizují. Pomoooooc!

Dvě jezera a všude kolem věže

20.7.2016

Ráno se škrábeme 400 výškových metrů do sedla (Glissade Pass). Je to hrozně prudké a bahnité. Pořád prší.  Nahoře dokonce sněží a fouká ledový vítr. Z druhé strany sedla je dokonce ještě prudší kopec, téměř vertikální drolivý svah dolů. Chvíli přemýšlíme, jak tohle sejdeme dolů, když zjistíme, že nejlepší způsob je lyžovat dolů na botách.  Dole jsme za pár desítek minut. Jen nám není jasné, jak se zítra dostaneme na zpět. Ještě pár dalších kilometrů a jsme u Divide Lake. 

Plán je takový, že postavíme stan, dáme si oběd a pokud se umoudří počasí vyrazíme nalehko cca 6 km k Talus Lake a zpět. A skutečně se po obědě začíná vyjasňovat a sluníčko  nabírá na síle. Nejspíš jsme se překonáním sedla dostali na tu lepší, neodvrácenou stranu hor, tak teď po alpských loukách překonáváme jen pár lehkých kilometrů k dalšímu z překrásných jezer. Idylka.

U jezera Talus je poslední ze tří kempů a je úplně prázdný, protože na přespání už sem málokdo dorazí. Tady ta část parku je ale možná vůbec nejhezčí. 

Tak jsme se pokochali a vyrážíme na zpět k Divide Lake, počasí nám vyšlo famózně.  Slunce hezky svítilo a zima přišla až na večer.

Odpoledne nám ještě zpestřilo čištění kadibudek, které se tady kvůli nedostupnosti, odehrává za pomocí vrtulníku.

Trochu krize

21.7.2016

Je ošklivo. Vyrážíme už před 9hod do sedla. Přesně jak jsme se obávali předešlý den, je cesta nahoru velice náročnou záležitostí, téměř kolmý svah se nám drolí pod nohama a občas místo toho, abychom se dostali o další krok výš, naopak sjedeme o pár metrů zpátky dolů. S krosnou na zádech nic, co by bylo závidět. Téměř lezeme po čtyřech. Ale po nějaké době, která se zdála o moc delší než ve skutečnosti byla, jsme se konečně dostali do sedla. A tady nás čeká rozhodování. Buď sejít cestou, kterou jsme sem přišli, zpět téměř ke kempu u jezera Grizzly a následovat tak normální cestu. To ale také znamená zklesat dost významně dolů a pak se zas škrábat nahoru. Nebo se také nabízí varianta jít po hřebeni, téměř neklesat a později se napojit na cestu. To zní lépe. A proto jsme se rozhodli. Jenže?! Je stále hodně hnusně, zima. Padá désť se sněhem, je nízká viditelnost a kameny, ze kterých se skládá celý svah pod hřebenem, jsou mokré, nestabilní a strašlivě kloužou. Navíc nevíme, co nás čeká tam, kde se hřeben bude svažovat k cestě. Jenže jsme neskončili u této riskantní varianty, ale ještě jsme to o něco vylepšili. David najednou řekl, že jde nejkratší cestou dolů a začal klesat rychlým tempem po kluzkých kamenech. Já ho jak blbá následovala v domnění, že to snad bude brzo za mnou a konečně se dostanu na pevnou neklouzající a neviklající se zem. A za náma se z kopce řítil s nevolí nadávající Vojta ve snaze zůstat pohromadě. David byl ale nějak hodně rychlý a brzo nám zmizel. Už jsme ho nezahlídli. My s Vojtou na sebe čekáme. A pomalu a obezřetně postupujeme dolů nepřehledným terénem a za špatné viditelnosti. Opravdu hodně to klouže a kameny jakoby nechtěly zůstat na svahu. Vypadají, že by snad chtěly být na cestě ještě dřív než my. Tady opravdu stačí málo. Jedno podklouznutí nebo sesunutí nesprávného kamene a dolů se dostanete v lepším případě na nosítkách. Cesta dolů je nekonečná a zdá se to mnohem níž než ze shora. Uff, ale už jsme tu. David nikde. Rozhlížíme. Před námi a ani za námi na cestě není. Na svahu ho také nevidíme. Nebo...počkat..Vidíme někoho klesat asi v místech, kde jsme slézali také. To bude asi on, kdo jiný by se také vydal tak debilní cestou jako my. Čekáme. No vida. To je určitě David podle barvy pláštěnky na batohu. No počkat,teď už vidíme dva lidi. No tak tam asi teda David přece jenom potkal nějakýho blázna. No a ne jednoho. Už támhle na cestu slezli čtyři lidé. Davidova pláštěnka mezi nimi. Jsme zmrzlí a čekáme, až příjdou. Trvá to asi dalších 15 minut a skupinka je tu. A David mezi nimi není a ani ho neviděli. No bezva. Tak snad se vydal napřed. Jestli ne, tak v tomhle terénu a za tohohle počasí nemáme šanci ho najít. Spěcháme nazpět, abychom když tak dojeli do visitor centra a zavolali pomoc, kdyby nebyl u auta. Je to nejméně ještě 10 km, tak to máme co dělat. Návštěvnické centrum zavírá v pět. Nemáme moc času. Jdeme rychle skoro bez mluvení, je stále kosa a sněží. V hlavě nám běží myšlenky, co když není před náma, ale někde tam uklouzl a leží v kopci. Co když se mu něco stalo. Nemůžeme dělat nic jiného, než co nejrychleji dojít na parkoviště a tam se uvidí a rozhodne co dál. A kdo to tu nečeká v altánu u parkoviště v jégrovkách vysmátý, že  mu nějaký holky daly oříšky a sušený maso? Uff z nás spadla deka strachu, ale zároveň trochu nastoupil pocit nasranosti, že David nepochopil, že na sebe lidé v horách, zvláště pak za špatnýho počasí, prostě čekají. Jsme promrzlí a provlhlí, takže emoce jdou teď stranou. Nejprve se jdeme převlíct do auta, pak zajedeme do kempu a pak si to vyjasníme v teple u ohně nebo v přístřešku. Moc spolu nemluvíme. David nám po cestě nabízí oříšky a sušené maso a než dojdeme do kempu, tak kromě vzájemnýho se označení za kokoty, jsme už celkem v pohodě. V kempu je naštěstí místo, tak postavíme stan a jdeme si uvařit česnečku do přístřešku. V útulném přístřešku,obklopeni milými lidmi, v teple a s plným břichem, už se na sebe zas tak nedokážeme zlobit. No vlastně ani nemůžeme, protože zítra pokračujeme k polárnímu kruhu a naše auto není jednoduše dost velké pro nás tři a naše ega. 

Polární kruh

22.7.2016

Pomalu vstáváme, balíme usušené věci od kamen z přístřešku a chystáme se na výpravu na polární kruh. Přesněji řečeno jde jen o to, nasednout do auta a jet dalších 300 km po šotolině na sever. Ale stejně to zní skvěle. Takhle daleko na severu nikdo z nás ještě nebyl. Po cestě už kromě malé osady Eagle Plains, která je cca 30 km od polárního kruhu,nic není. Jen krásná opuštěná tundra. 

Jedeme pomalu, ale jistě asi tak  30-60 km v hodině drncavou jízdou a doufáme, že to naše kola vydrží. Jen zřídka potkáváme na cestě nějaké auto nebo dodávku. Krajina nás okouzluje. Nekonečný zelený koberec trávy a keřů přecházející jen zřídka kdy ve stromy, obrovská rovina přechází na některých místech v kopce až hory. Ale nejpůsobivější je ta rozlehlost, téměř až prázdno. 

U nás něco takového nemáme šanci zažít, ale tady je to naprosto běžné. Myslím, že yukonské motto: "Yukon-larger than life" to přesně vystihuje . Na Yukonu  nežije ani desetina procenta člověka na km2. A to jde ještě o průměr,kdy si člověk skutečnou představu o opuštěnosti tohoto místa udělá, pokud si ji doplní o další čísla. Na 482 tisíci km2, tj. Území cca šest krát větší než ČR, žije celková populace 37 tisíc lidí (tj. Přibližně 285x méně než v ČR) a z toho navíc celé dvě třetiny lidí žijí v hlavním městě Whitehorse. O divokosti místa si udělá člověk představu, když uváží, že tu s 37 tisíci lidmi žije 10 tisíc černých medvědů a 6 až 7 tisíc medvědů grizzly, nemluvě o dalších zvířatech :) Přesto pár lidí tu potkáváme, právě na zmiňovaných Eagle Plains. Zničeho nic se uprostřed prázdného prostoru na půli cesty do Inuviku objeví benzínka a hotel. A to není ještě vše. V místní hotelové restauraci vám ochotný barman dá vybrat až z překvapujícího množství piv (ani jedno nijak dobrý :). Vzali jsme pivo plzeňského typu, abychom si na tom polárním kruhu mohli připít, doplnili jsme benzín a vyrazili na posledních pár desítek km k našemu cíli. Polární kruh kromě gps souřadnic poznáte podle toho, že je tady cedule a kromě cedule je tady už jen starý mazaný havran, který pózuje na fotkách za oříšky. U cedule, na kapotě, na střeše, za oříšek vyleze kamkoliv:)

Dost tu fouká, tak se tu moc nezdržíme. Jen uděláme povinné foto, připijeme si na to, že jsme zdolali náš cíl a můžeme drncat nazpátek. Čtyřista km na začátek Dempster highway. Je to jak cestovat v pračce, tady ten program ale není moc šetrný ani k nám a ani k autu a navíc trvá asi 7 hodin, ale nám to nevadí. Jsme v euforii z toho, že se nám podařilo dobýt polární kruh. Kolem půlnoci vyjíždíme z Dempster highway a hledáme místo na spaní. Našli jsme vyštěrkovaný plácek nedaleko od silnice, rozdělali jsme oheň a pivo zakoupené na polárním kruhu, udělali si vajíčkové sendviče a ještě tak dvě tři hodiny jsme si povídali.  Spát se nám nechtělo, byli jsme plní zážitků a navíc bylo stále světlo. Také jsme nevycházeli z úžasu, že jsme celou Dempster highway projeli bez jediného defektu, ani ta stará ojetá pneumatika nás nenechala na holičkách. Když se ale slunce odkulilo za obzor a během půl hodiny zase vyšlo,řekli jsme si,že už by bylo na čase jít spát. Byl to ale dlouhý den.

Úlovek

23.7.2017

Vstáváme kolem deváté do zataženého dne, nedlouho poté se rozprší a mraky neodejdou po celý den. Občas z nebe lije opravdu jak z konve. Úplné průtrže. Jedeme po Klondike Highway až dojedeme do Steward Crossing. Jdeme do infocentra, i když je nám jasné, že kvůli počasí to na žádné výletění není. Infocentrum je taková malá útulná špeluňka s moc v tipným dědou,  ze kterého je sice dost silně cítit alkohol, ale taky je moc přátelský. Říká, že nemá rád Němce, ale Čechy zase jo a nedávno tu měl český pár, tak přemýšlíme, jestli to nebyl někdo známý. Na benzínce jsme se ale s takovou vstřícností nesetkali. Zdejší paní nás ani nepozdravila, vlastně se vůbec chovala dost úsporně, dávala si moc pozor, aby nevydala ani hlásku navíc. Podařilo se jí prodat nám benzín i kafe, aniž by vyřkla jediné slovo s výjimkou cifry. Bohužel i tady jsme se taky myšlenkami vrátili do naší rodné země. Pokračujeme dál až do města Carmacks, kam zajíždíme na nákup a pak se zas vracíme k odbočce na Robert Campbell highway, která je vlastně severní alternativou pro Alaska highway, když míříte do Watson Lake, města téměř na hranici s Britskou Kolumbií, kde jsme před časem sbírali houby.  Některé úseky se zrovna opravují, tak je cesta v tomto dešti dost rozbahněná. V jednom takovém rozbahněném úseku potkáváme auto v protisměru, mladému páru tady vypovědělo službu auto. Vytahujeme kabely, zkoušíme je nahodit, pokoušíme se o to celkem dlouho, ale nejde to, baterkou to asi nebude. Bohužel jsme nepomohli, ale alespoň jsme z toho každý vydojili štráfek pizzy. Vyrážíme dál a střídáme se s další posádkou, která vymýšlí, jak by mohla páru v nesnází s autem pomoc. Jedeme dál a počasí se stále neumoudřilo. Déšť se střídá s průtrží, ale už to nemáme daleko. Chceme nocovat v gouvernment campground Little Salmone Lk. Přijíždíme do kempu a zrovna se spustila taková průtrž mračen, že couváme autem přímo k přístřešku a rychle vynášíme věci, co budeme potřebovat na vaření a pak autem jedeme pro dřevo pod nedalekou stříšku. V přístřešku jsou dokonce krásná kamna, tak v nich zatopíme, at se zahřejeme a pak na nich později uvaříme večeři. Jezero Little Salmone je velké, obklopené lesem a kopci, s pěknou pláží a průzračnou vodou a u kamen je pěkně útulno. V kempu už bylo pár lidí, když jsme přijeli, ale do přístřešku se nikdo nehrnul, tak jsme ho opanovali. Vlastně nás tam přišla navštívit asi 8 letá Anika, znuděné dítě od sousedících táborníků. Vybavena mobilem v přírodě, kde není mobilní signál,ani internet, nás začala považovat za nejzajímavější věc při nejmenším za posledních pár dnů. Tak s námi posvačila, pouštěla nám disco písničky z mobilu a až do noci se od nás nehnula skoro ani na krok, koho by to taky bavilo s dospělými, kteří sedí jen u karavanu. My jsme mezitím uvařili vepřové s rýží na ryzcích pravých, kterých byl plný les. O ty jsme se ale nepodělili, jednak proto, že Aniku zrovna zavolala máma na večeři a také proto, že David pořád říkal, že to nemáme jíst, že je to jedovatý, ale stejně se tím nacpal :) Po večeři jsme šli nahodit na jezero a lovili jsme a lovili a pořád nic, až už jsme to chtěli vzdát, když v tom Vojtovi zabrala a byl to macek, tak se s ní tahal a bojoval s ní dobrých 10-15 minut, než ji vytáhl. A když ji chtěl klepnout, připotácel se Anitin děda se spousto kořalky v plecháčku a rad a zřejmě i spoustou kořalky v sobě a začal říkat, že je to štika, ale štika to nebyla,byl to jezerní pstruh. Měl asi půl metru a byla to Vojtova první legálně chycená ryba. A taky asi nejkrásnější.

Faro a Ross River- odlišní jak noc a den

24. 7. 2016

Naší další zastávkou na trase je Faro, malé nenápadné, upravené městečko. Dříve zde byl olovo-zinkový důl, tuto dobu připomíná obrovský těžební stroj u vjezdu do městečka. Dnes se Faro spíš snaží přitáhnout turisty, nejlépe i nějaké lidi, co se tady usadí. V městečku vládne německý ordung, je tady znát vliv německých přistěhovalců. Moc milá paní z infocentra pochází taky z Německa. Přijela sem na dovolenou a nakonec se tu usadila. Zlákal ji klidný život v městečku uprostřed divočiny, kdy se na nákupy jezdí jednou za dva týdny a pracuje se jen v době krátkého léta a po zbytek roku se jezdí na lyžích, skútrech a saních a chodí se rybařit na led. Život tady plyne pomalu a bez stresu. Tento život učaroval i jednomu Čechovi, který tady v městečku taky žije. Paní nám ho chtěla zavolat, ale nebral telefon. No mohlo to být zajímavé setkání. V pěkném infocentru jsme si dali kafe a sušenky a na cigaretě venku si popovídali s paní. Také jsme se začetli do knihy návštěv a zjistili jsme, že téměř ve všech návštěvnících Faro vyvolává podobné velmi vřelé pocity. Přátelská atmosféra, pohoda, klid a jakýsi přirozený řád, co tady panuje, například působí na lidi tak, že tady stráví tři dny (nebo život), přestože původně tudy jenom projížděli. Ale my toho chceme ještě hodně stihnout, tak se ještě zapisujeme do slosování o valoun zlata a vyrážíme dál. Ještě jsme tu chtěli vzít benzín, ale to se nám nepodařilo, protože byla potřeba kreditka a tu jsme neměli. Tak snad lépe pochodíme o pár km vedle v Ross River. Po návštěvě Fara jsme mysleli, že Ross River bude podobné vzkvétající městečko, ale už první pohled nám ukázal, že tato dvě místa nemohou být rozdílnější. Nepořádek a nízké špinavé domky s dvorky plnými autovraků jsou bohužel ukázkou toho, jak dnes často žije původní obyvatelstvo. I když se vláda dnes snaží dřívější křivdy spáchané na First Nations napravovat, třeba tím, že vrací půdu původním vlastníkům a odpouští daně, škody už jsou nevratné. Pozitivní věci ale je, že jsme tu sehnali benzín. Už to bylo velmi akutní, asi bychom k další benzínce nedojeli, upřímně opravdu nevím, co bychom jinak dělali. Další benzínka je asi tak dvě stě km daleko. Tak jedeme dál, je pošmourno, stejně jako posledních pár dní. Využíváme nepěkného počasí k přesunům, ale už se moc těšíme až zase protáhneme nohy někam do kopce. Dnes, ani zítra to ale ještě nebude. Dnes dojedeme jen do kempu k Frances Lake. Zhýčkaní ze severu prázdnotou zejících kempů, nás obrovské množství árvíček u Frances Lake, překvapil. Div, že jsme ještě našli volné místo.  Po včerejším podařeném úlovku, si chceme úspěch zopakovat, nahazujeme na jezero. 

Ale tentokrát nic. Jezero je hodně mělké, tak by jsme asi větší šanci měli s lodí, ostatně loď mají ve výbavě všichni naši dnešní sousedé. No nevadí,  stejně máme k večeři tu krásku ze včerejška, tak nebuďme nenasytní. Rybí vývar a filet na pánvi, nám budou stačit. Mňam.

Spaní v hegeši

25.7.2016

Dopoledne jsme dorazili do Watson Lake, po delší době jsme zas ve větším městě, tak dokupujeme zásoby, dali jsme vyprat prádlo a navštívili liquor store a taky asi nejmenší bazén pro veřejnost na světě. I přes svojí nutně omezenou velikost byl plný dětí a slečna plavčice nám zakázala lézt po laně, které bylo zavěšené nad bazénem jako lijána, což asi byla jediná zábava tady, ale aspoň sprchy byly dobrý. Po zkušenostech jsme se obloukem vyhnuli northen light centre a už pokračujeme na jih po Steward Cassiar highway. Kolem poledne zastavujeme v Sawmill Point recreation site, je brzo na stanování, ale ne na kafe a čínskou polívku. Tady ten rec.site není nic moc, ale na nástěnce je tu aspoň seznam další rec.sites v okolí. Dnes máme sice plán jasný, dojet do Boya Lake, ale zítra se nám určitě bude hodit. Boya Lake je opravdu moc krásné místo, voda má neskutečně modrou barvu a na jezeře jsou velmi fotogenické ostrůvky. Boya Lake je ale taky hodně profláknuté místo, takže i přes velkou kapacitu kempu, je už plno. No tak si najdeme nějaké jíné místo na spaní. Mapa ukazuje podél cesty dál hned několik dalších jezer, tak už stačí najít k nim přístupovou cestu. Po pár marných pokusech jsme na nějakou takovou natrefili, je úzká, plná výmolů a vede tak těsně křovím, že se tam téměř nevejdeme. Ale už jsme zajeli tak daleko, že dojedeme až na konec, snad tam bude dost prostoru na to se otočit, couvat to nazpátek se nikomu z nás teda vůbec nechce. A co je na konci? Pěkné malé jezero s průzračnou vodou, ale to okolí je teda celkem hegeš. Je tady shořelá maringotka, nějaké podezřele vyhlížející jámy a nějaký další bordel. Je to tu celkem strašidelný, vypadá to tu jak místo činu, ale lepší místo asi hledat nebudeme, už nás to stálo dost úsilí. Od jezera celkem dost fouká, ale našli jsme tady zástěnu z dřevotřísky, tak tím uděláme větrolam pro náš oheň. Zkušebně jdu ještě nahodit na jezírko, docela mě to rybolovení chytlo, i když nemám skoro žádné výsledky a to se dnes večer nezměnilo:) Tak si jen u ohníčku dáme večeři a pivo a půjdeme si lehnout a budeme doufat, že se tady v noci neobjeví nějaký hororový zjev.

Svět je malej

26.7.2016

V noci se nic zvláštního nestalo, no ono se vlastně neděje nic moc zvláštního ani přes den. Posledních pár dní se spíš přesouváme v prostoru. Dnes se přesuneme na včera vybrané místo u Morchuea Lake Rec Site a protože posledních dobou jsme pořád jen v autě, dnes zakotvíme dřív u jezera a zkusíme si zas zachytat. No a Morchuea Lake je rozhodně dobrá volba, jezero je moc pěkný a narozdíl o toho, kde jsme spali včera, i okolí je moc pěkné. Kemp je zadarmo, jako většina rec.sites v BC. No ano, jsme už druhý den po více jak měsíci zpátky v Britské Kolumbii. A asi po týdnu se nám vyčasilo, po dlouhý době vidíme zas slunce.

Kluci šli stavět stan, já si u jezera rybařím, když do prázdného kempu přijíždí auto a jede přímo k vodě, protože jsme slyšeli o tzv. Conservation officers jen to nejhorší, tak jsem se radši přikrčila v křoví. Nejsme už na Yukonu, tak z Vojtovy licence se stal jen cár papíru a stejně by mi nebyla nic platná, když je na jeho jméno. Auto se na chvíli zastavilo, někdo z něj vystoupil, ale já z křoví jsem skoro nic neviděla. Po chvíli zas posádka nastoupila a auto začalo couvat. O pár desítek metrů zase zastavilo, asi v místech, kde Vojta s Davidem stavěli stan a už jen slyším: "Ahoj! Já jsem Peťa a tohle je Bea". Vylezla jsem z křoví, jako že nic, a šla jsem je pozdravit. Tady z té dvojky táty s dcerou se vyklubala moc příjemná společnost. Dokonce jsme s nimi druhý den vyrazili na trek do kopců. Ale o tom zas někdy příště:-)