Přes hranice
15. 7. 2016
Ráno jsme dojeli do Chickenu, vesnice,
kde je pouze obchod se suvenýry, nějaké starší zařízení na těžbu zlata, kemp a obří kuře.
Z nějakýho důvodu tohle Amíkům nějak imponuje. U
Fairbanks je zas vesnice North Pole, kde mají obřího Santu. Asi se snaží, aby ta místa byla méně dírovatá, moc to nepomáhá :) V Chickenu také máte možnost vyzkoušet si rýžování zlata, které jsme nevyužili, pouze se kluci vyfotili s kuřetem a jeli jsme dál.
Nedaleko hranic s Kanadou jsme
zastavili v krásném kempu na oběd a odpolední kávu. Mít to lépe rozvržené, tak jsme tu včera mohli spát. Parádní klidné místo, jen za deset babek za noc. My už se ale moc těšíme zpět do Kanady, tak
pobalíme fidlátka a vzhůru na hranice. Na
hranicích oproti očekávání, ale narážíme na velkýho přísňáka, který se tváří jak citron. A to se do Kanady těšíme na ty přehodné a usměvavé lidi. Ale po vyřízení formalit a pár nezbytných dotěrných dotazech nás vpouští do země. Jupííí, zpátky v Kanadě. Za hranicemi se nám Amerika mění v Kanadu, Aljaška v Yukon a Taylor Highway na Top of The World Highway.
Tento název má své opodstatnění, jelikož tato silnice je v podstatě hřebenovkou. Člověk se tak projede po hřebeni s krásnými výhledy do kraje a
přitom nemusí vyvinout skoro žádné úsilí.
Už jen pár dalších kilometrů po této skvostné silnici a budeme v bývalém hlavním městě Yukonu, nedaleko soutoku Yukon River a řeky Klondike a městě, které je od konce 19. století neodmyslitelně spjato se zlatou horečkou na Klondiku. Už nebudu dál napínat, míříme do Dawson City. Před mohutnou Yukon River zabočujeme do Yukon River Campground, jedním ze dvou gouvernment campgrounds, které jsou v okolí Dawson City. Na Yukonu je celá řada krásných vládou zřizovaných kempů. Vždy jsou perfektně uklizené, je tu k dispozici suché dřevo, u každého místa stůl a ohniště a jsou za slušnou cenu. Postavit stan a hurá do města, abychom se tam dostali, musíme na přívoz. To je jediný způsob, pokud nemáte nějaký létací stroj, jak se do města přes mohutnou Yukon River dostat. Než se tam ale vydáme, zjišťujeme nemilou zprávu. Zas nám uchází pneumatika. O bože, po kolikáté už? Po třetí? No dneska už s tím nic nesvedem, ráno seženeme kompresor a rychle ji nafouknem a budeme doufat, že se nám podaří se nalodit a vylodit z přívozu bez problému. Vyrážíme do města a v hlavě si zas přehráváme poslední peripetii z Aljašky, kterou jsme se sháněním pneumatik zažili. Napřed jízda asi 80 km na dojezdové pneumatice a pak asi 5 hodinová jízda ve městě Tok od vrakovišť k pneuservisům a zase zpět s bouřkou za zády. To zas bude. Snažíme se nemít zkaženou náladu a moc se nám to nedaří, ani Dawson City nám ji moc nezvedlo, přitom je to dost možná jediné zajímavé město na Yukonu.
Už jen pár dalších kilometrů po této skvostné silnici a budeme v bývalém hlavním městě Yukonu, nedaleko soutoku Yukon River a řeky Klondike a městě, které je od konce 19. století neodmyslitelně spjato se zlatou horečkou na Klondiku. Už nebudu dál napínat, míříme do Dawson City. Před mohutnou Yukon River zabočujeme do Yukon River Campground, jedním ze dvou gouvernment campgrounds, které jsou v okolí Dawson City. Na Yukonu je celá řada krásných vládou zřizovaných kempů. Vždy jsou perfektně uklizené, je tu k dispozici suché dřevo, u každého místa stůl a ohniště a jsou za slušnou cenu. Postavit stan a hurá do města, abychom se tam dostali, musíme na přívoz. To je jediný způsob, pokud nemáte nějaký létací stroj, jak se do města přes mohutnou Yukon River dostat. Než se tam ale vydáme, zjišťujeme nemilou zprávu. Zas nám uchází pneumatika. O bože, po kolikáté už? Po třetí? No dneska už s tím nic nesvedem, ráno seženeme kompresor a rychle ji nafouknem a budeme doufat, že se nám podaří se nalodit a vylodit z přívozu bez problému. Vyrážíme do města a v hlavě si zas přehráváme poslední peripetii z Aljašky, kterou jsme se sháněním pneumatik zažili. Napřed jízda asi 80 km na dojezdové pneumatice a pak asi 5 hodinová jízda ve městě Tok od vrakovišť k pneuservisům a zase zpět s bouřkou za zády. To zas bude. Snažíme se nemít zkaženou náladu a moc se nám to nedaří, ani Dawson City nám ji moc nezvedlo, přitom je to dost možná jediné zajímavé město na Yukonu.
Všechna ta původní dřevěná stavení, barevně natřená a dodnes sloužící jako obchody, hospody a hotely, i všechna ta dobrodružná historie, by na nás měla působit, ale na nás asi trochu padla deka a tak jsme prošli jen pár ulic, koupili pivo a steaky a jedeme
přívozem zpět do kempu na večeři. Důkazem naší špatný nálady budiž, že jsme steaky nesnědli a nechali si je na druhý den.
Dawson City
16.7.2016
Ráno jsme poprosili quebeckého souseda, zda by nám kompresorem nafoukl pneumatiku (nebo
radši rovnou všechny). Evidentně ho to moc potěšilo, protože měl takový ten chytrý kompresor, kde si předem nastavíte požadovanou hustotu a byl rád, že ho může někomu předvést. Takže jsme byli všichni moc spokojeni. Win-win. My pak
vyrazili přes řeku. Naštěstí se přelodění uskutečnilo bez sebemenších potíží. Teď musíme zjistit, kde tady seženeme pneumatiku.
Asi bude nejlepší navštívit infocentrum, to je také jediné místo, kde se tady dá chytit wifi. Kromě pneuservisů, jsme se doptali jako obvykle na městský bazén a prádelnu. Takže to uděláme následovně. Nejprv půjdeme do bazénu a pak kluci pojedou shánět pneumatiku a já dám vyprat prádlo. Nejprve si ale koupíme něco k jídlu. Místní krám nás moc nepotěšil, ceny, kvůli špatné dostupnosti místa, jsou astronomické a také se nám podařilo koupit si plesnivý chleba, za 5
dolarů nic moc. Vzhledem k samozřejmosti s jakou nám prodavač chleba vyměnil, to vypadá, že to tady nebude nic výjimečného. Zrovna dávám prádlo do sušičky v prádelně a kluci přicházejí s informacemi. Potřebovali bychom koupit dvě pneumatiky. Dvě máme ty odkolíkované z Toku, téměř zánovní, pak jsme jednu
pneumatiku oddělali úplně a jednu máme hodně starou a ojetou.
Čeká nás ještě hodně šotoliny a dost odlehlá místa daleko od civilizace, včetně polárního kruhu, tak by bylo fajn se na to připravit. V penuservisu má pán jednu pneumatiku s rozměrem, který potřebujeme, ale dost drahou. Prý může také něco objednat, ale budeme to mít tady za týden. Tak to asi ne no :) S rozhodnutím ještě počkáme, zítra zkusíme objet dvorky,
kde mají opuštěně vypadající zaparkovaná auta a zkusíme se doptat majitelů, zda nám
kola neprodají. S trochou štěstí bychom mohli nalézt správný rozměr jako minule. Pneumatika
sice uchází, ale zatím to není nic dramatického, tak kolo jen dofoukneme a jedeme
najít místo na spaní. V kempu jsme spali včera, tak dnes to
zas dáme někde nadivoko. Našli jsme parádní místo za městem, cca 2 km od
druhého vládního kempu, nedaleko takového squatu a vedle jezírka s činorodým bobrem.
Vytáhli jsme rozkládací stolek a židle, rozdělali oheň a udělali si konečně skvělej steak. Konečně nás začala pouštět ta špatná nálada. To ale zas chtějí změnit všudypřítomní komáři. Šíleně otravujou. Nalítali nám do auta a nedají nám spát. Máme jich v autě všehovšudy sedm, ale těchto sedm statečných si předává prudící štafetu a jeden po druhém na nás vylítávají. Jako kdyby měli nějakej centrální mozek, který je řídí. David má ve stanu asi větší pohodu. Po několika hodinách už jsme to nevydrželi a zas po delší době jsme vytáhli moskytiéru. Stejně bzučej.
Na soutoku
17.7.2016
Nevyspalí vstáváme pozdě do ošklivého počasí. Dopoledne objíždíme dvorky, ale zatím bezvýsledně. Abychom se v
Dawsonu nezabývali jen pneumatikama, jedeme se podívat na soutok Klondiku s Yukon River. Vyhlídka je na kopci a dá se tam vyjet autem. Na vršku je pár lidí, co kromě řeky pozorují start dvou rogalistů. Zatímco kluk vzlítl bez potíží, holčina furt ne a ne
chytit ten správný vítr. Už už to vypadá, že se jí to podaří, když ji vítr jen zvedne pár metrů do vzduchu a pak s ní zas praští o zem. V té chvíli ve vzduchu, než začala padat, se ozvalo hlasité "Oh shit"
a pak už holčina zašmodrchaná v látce a provazech musela nevyhnatelně následovat zákon gravitace. Ale nevzdává se. Statečně pokračuje v dalších pokusech. My po chvilce pozorování mohutného soutoku,
zanecháme čumily i rogalistku za sebou a zkusíme si jet zarybařit ke Klondiku. Jsme zpět na Yukonu, tak má na to Vojta dokonce platnou licenci.
Jenže naše snahy maří prudký déšť. Bez úlovku vzdáváme dřív, než budeme na promočení na kost. Na noc jedeme zpátky ke squatu. Déšť nás nenechá ani rozdělat oheň. Pod víkem od kufru si
ohříváme párky. Jedny z
nejhnusnějších, co jsme kdy v životě měli. A to jich máme kilo, co s tím zbytkem budeme dělat.?! Budeme muset něco vymyslet, jídla nemáme na rozdávání. Pustili jsme se do hot dogů a komáři se zas pustili do nás. Déšť, komáři, nedobrá večeře, vyfouklá pneumatika, nějak je toho moc na to, aby nás opustila blbá nálada a zas se dostavilo to pravé cestovatelské nadšení. Špatné rozpoložení nás neopouští navzdory tomu, že se nacházíme v místech, o nichž snilo snad každé malé dítě, které si zamilovalo příběhy Jacka Londona. Jen pro zajímavost a doplnění. Jack London má v Dawson City muzeum, kam byla převezena část jeho chaty z Henderson Creek,
ve které na Yukonu údajně žil v zimě roku 1897.
Dempster Highway
18.7.2016
Dnes opouštíme Dawson. Nejprve kupujeme dost drahou novou pneumatiku.
Ale jsme za ni rádi. Asi máme nějaký unikátní rozměr, protože jsme v celém městě a přilehlém okolí další prostě nesehnali a to jsme se ptali i u odstavených aut. Nedá se nic dělat, budeme to
hold muset risknout. I když si lidé ťukají na čelo, že se s takovou výbavou vydáváme na obávanou Dempster Highway. Než se na ni ale vydáme vyřešíme ještě dvě věci, náš hlad a hnusné párky. Uděláme si hodně kořeněné buřtíkové špagety a snažíme se tak přehlušit hnusnou chuť párků. Moc to nepomáhá :) Tohle jídlo nás myšlenkami vrátilo zpět do Čech do Krkonoš, kde se stala z buřtíkových špaget už taková skoro tradice při pobytu na horách. Protože prší, jsme rádi za přístřešek v kempu za městem, kde si v klidu můžeme uvařit. V přístřešku jsme vystaveni zkoumavým pohledům malých skautíku, kteří tady hrají nějakou hru. Natláskaní buřtíkovou dobrotou se vydáváme vstříc rozlehlé tundře. Dempster Highway většinu času kopíruje starou mašerskou cestu, začíná asi 40 km za Dawson City a vede překrásnou téměř opuštěnou tundrou přes 700 km na sever do Inuviku do
Severozápadních teritorií do ústí řeky Mackenzie.
My takhle daleko ale
nepojedeme, na Dempster Highway máme v hledáčku třídenní trek v parku Tombstone a v ideálním případě i polární kruh, ale to se ještě uvidí, co na to naše pneumatiky na této šotolině plné výmolů. První výzva pro naše auto, je dojet do Tombstone Mountains, někdy také nazývané Patagonií severu. Je to drncavá a pomalá jízda na 71. km k informačnímu centru, které , jak doufáme, bude mít otevřeno. Nic moc nemáme dopředu zjištěno a zajištěno. Jen přibližný plán treku. Chtěli jsme si zarezervovat aspoň kempy přes net v infocentru v Dawsonu, ale
zrovna byl spadlý rezervační systém, takže se nám to nepodařilo.Nebo to bylo tak, že takhle krátce dopředu už to nešlo. Nevím. Jenže je po páté hodině a infocentrum má zavřeno. Zrovna je ta část roku, kdy je tady nejdelší den, takže jsme si zvykli moc neplánovat a vyrážet, kdy se nám to hodí. Jenže instituce to takhle nemají. Žádný prodloužený hodiny under the
midnight sun :) Škoda. No tak to vyřešíme ráno. Myslím, že jsme se dočetli, že tady taky funguje systém, že mají rezervováno pár míst v kempech na
treku, pro ty, co ráno první dorazí na registraci do infocentra. Takže až zítra ráno otevřou, tak tam hned naklušeme. Kapacita v
kempech není neomezená a rezervovat se
musí, protože tady v té části parku, kam se chystáme, není povoleno spát mimo ně. Snaží se tak zamezit
dopadu vlivu člověka na přírodu. Tak když jsme neuspěli tady, tak jdeme zkusit najít místo aspoň v přilehlém Tombstone Park Government Camground.
Místo jsme našli, to je super. Kemp je zas krásný, čistý, vždy se stolem a ohništěm na každým tábořišti , neomezeným suchým dřevem a s útulným přístřeškem s kamínky. Přístřešek má jakási improvizovaná okna z plastu, protože tady už bývá večer (někdy i přes den) zima vždy nehledě na roční období. Neprší, tak si děláme na ohni palačinky a po jídle sedíme u ohně a věnujeme se četbě. Připadáme si jako důchodci :)
Grizzly Trail
19.7.2016
Ještě ani infocentrum neotevřelo a my už stojíme za jeho dveřmi. A nejsme tu sami. Pár dalších lidí doufá, že se ještě nacpe do kempu. Naštěstí máme štěstí, místo ještě mají. Takže si rezervujeme a zaplatíme kempy u
Grizzly Lake a Divide Lake. Ten Grizzly zní teda pozitivně. Ono taky i samotný Tombstone park je pojmenovaný podle toho, že jeden z jeho ikonických rozeklaných vrcholků věrně připomíná náhrodní kámen. Tak snad nám ta cesta přinese jen to dobré. Ještě jsme složili zálohu za bear
container za 60$, bez nějž by nás na cestu
nepustili, a vracíme se do kempu. Balíme. Čekáme až přestane pršet. Dojídáme buřtíkové špagety. A kilo hnusných párků zmizelo a bolelo to jen trochu :) A kolem poledne vyrážíme za jasného počasí s plným pupkem do kopce. Je krásně, až vedro. A nám to celkem šlape. Na hřebeni potkáváme spoustu velkých tlustých horských svišťů.
Můžou vážit až 13 kg a žijou ve velkých rodinných společenstvích a plachý jsou jen trochu. Asi po pěti hodinách, 12 km a 800 metrech převýšení, dorážíme k našemu nocležišti u Grizzly Lake. Je tu zima a prší. Mraky se tu zaráží o hory. Vlastně Tombstone Moutains jsou široko daleko
jediné vyšší hory, které přímo vystupují z jinak ploché tundry. Tvoří tak přírodní bariéru a přináší tomuto koutu země velké množství srážek. Kemp u Grizzly Lake je ale i přes nepřízeň počasí krásné místo ve stínu tmavých špičatých štítů a s průzračným jezerem.
Jak název napovídá, platí tady přísná protimedvědí opatření, přesto, že tady nikdo medvěda neviděl už několik let. Jsou tu přístřešky na vaření daleko od místa na stany, kde jedině se smí jíst a vařit. V tomto místě se také ukládají kontejnery s jídlem do kovových boxů a jsou tu barely
na špinavou vodu z mytí nádobí a čištění zubů. A kadibudky
jsou umístěny na vysokých podstavcích a vedou do nich schůdky jak do kurníku. Nejnebezpečnější zvíře, se kterým jsme se tu ale my setkali, byla podzemní veverka. Tito drzí tvorečkové vám bez váhání sežerou třeba tkaničky od bot, pokud si nedáte pozor, a pak budete muset hodně improvizovat s tím, co jste si vzali s sebou, abyste důstojně došli trek. Po
postavení stanu na dřevěných podlážkách, které jsou dalším důkazem, že tady hodně prší, vaříme v přístřešku večeři. Další plány nemáme, tak jdem hned po jídle spát. Je velmi chladno, v sedle nad námi dokonce sněží. V teple spacáku je nám ale dobře, až na to, že Vojta se svým zažívacím traktem si
vzali na osobní zodpovědnost, že zajistí, aby bylo ve stanu dostatečně teplo až do rána, tak nás s Davidem hrozně terorizují. Pomoooooc!
Dvě jezera a všude kolem věže
20.7.2016
Ráno se škrábeme 400 výškových metrů do sedla (Glissade Pass). Je to hrozně prudké a bahnité. Pořád prší.
Nahoře dokonce sněží a fouká ledový vítr. Z druhé strany sedla je dokonce ještě prudší kopec, téměř vertikální drolivý svah dolů. Chvíli přemýšlíme, jak tohle sejdeme dolů, když zjistíme, že nejlepší způsob je lyžovat dolů na botách. Dole jsme za pár desítek minut. Jen nám není jasné, jak se zítra dostaneme na zpět. Ještě pár dalších kilometrů a jsme u Divide Lake.
Plán je takový, že postavíme stan, dáme si oběd a pokud se umoudří počasí vyrazíme nalehko cca 6
km k Talus Lake a zpět. A skutečně se po obědě začíná vyjasňovat a sluníčko nabírá na síle. Nejspíš jsme se překonáním sedla dostali na tu lepší, neodvrácenou stranu hor, tak teď po alpských loukách překonáváme jen pár lehkých kilometrů k dalšímu z překrásných jezer. Idylka.
U jezera Talus je
poslední ze tří kempů a je úplně prázdný, protože na přespání už sem málokdo dorazí. Tady ta část parku je ale možná vůbec nejhezčí.
Tak jsme se pokochali a vyrážíme na zpět k Divide Lake, počasí nám vyšlo famózně.
Slunce hezky svítilo a zima přišla až na večer.
Odpoledne nám ještě zpestřilo čištění kadibudek, které se tady kvůli nedostupnosti, odehrává za pomocí vrtulníku.
Trochu krize
21.7.2016
Je ošklivo. Vyrážíme už před 9hod do sedla. Přesně jak
jsme se obávali předešlý den, je cesta nahoru velice náročnou záležitostí,
téměř kolmý svah se nám drolí pod nohama a občas místo toho, abychom se dostali
o další krok výš, naopak sjedeme o pár metrů zpátky dolů. S krosnou na zádech
nic, co by bylo závidět. Téměř lezeme po čtyřech. Ale po nějaké době, která se
zdála o moc delší než ve skutečnosti byla, jsme se konečně dostali do sedla. A
tady nás čeká rozhodování. Buď sejít cestou, kterou jsme sem přišli, zpět téměř
ke kempu u jezera Grizzly a následovat tak normální cestu. To ale také znamená zklesat dost významně dolů a pak se zas škrábat nahoru. Nebo se také nabízí
varianta jít po hřebeni, téměř neklesat a později se napojit na cestu. To zní
lépe. A proto jsme se rozhodli. Jenže?! Je stále hodně hnusně, zima. Padá désť
se sněhem, je nízká viditelnost a kameny, ze kterých se skládá celý svah pod
hřebenem, jsou mokré, nestabilní a strašlivě kloužou. Navíc nevíme, co nás čeká
tam, kde se hřeben bude svažovat k cestě. Jenže jsme neskončili u této
riskantní varianty, ale ještě jsme to o něco vylepšili. David najednou řekl, že
jde nejkratší cestou dolů a začal klesat rychlým tempem po kluzkých kamenech.
Já ho jak blbá následovala v domnění, že to snad bude brzo za mnou a konečně se
dostanu na pevnou neklouzající a neviklající se zem. A za náma se z kopce řítil
s nevolí nadávající Vojta ve snaze zůstat pohromadě. David byl ale nějak hodně
rychlý a brzo nám zmizel. Už jsme ho nezahlídli. My s Vojtou na sebe čekáme. A
pomalu a obezřetně postupujeme dolů nepřehledným terénem a za špatné
viditelnosti. Opravdu hodně to klouže a kameny jakoby nechtěly zůstat na svahu.
Vypadají, že by snad chtěly být na cestě ještě dřív než my. Tady opravdu stačí
málo. Jedno podklouznutí nebo sesunutí nesprávného kamene a dolů se dostanete v
lepším případě na nosítkách. Cesta dolů je nekonečná a zdá se to mnohem níž než
ze shora. Uff, ale už jsme tu. David nikde. Rozhlížíme. Před námi a ani za námi
na cestě není. Na svahu ho také nevidíme. Nebo...počkat..Vidíme někoho klesat
asi v místech, kde jsme slézali také. To bude asi on, kdo jiný by se také vydal
tak debilní cestou jako my. Čekáme. No vida. To je určitě David podle barvy
pláštěnky na batohu. No počkat,teď už vidíme dva lidi. No tak tam asi teda
David přece jenom potkal nějakýho blázna. No a ne jednoho. Už támhle na cestu
slezli čtyři lidé. Davidova pláštěnka mezi nimi. Jsme zmrzlí a čekáme, až
příjdou. Trvá to asi dalších 15 minut a skupinka je tu. A David mezi nimi není
a ani ho neviděli. No bezva. Tak snad se vydal napřed. Jestli ne, tak v tomhle
terénu a za tohohle počasí nemáme šanci ho najít. Spěcháme nazpět, abychom když
tak dojeli do visitor centra a zavolali pomoc, kdyby nebyl u auta. Je to
nejméně ještě 10 km, tak to máme co dělat. Návštěvnické centrum zavírá v pět.
Nemáme moc času. Jdeme rychle skoro bez mluvení, je stále kosa a sněží. V hlavě
nám běží myšlenky, co když není před náma, ale někde tam uklouzl a leží v
kopci. Co když se mu něco stalo. Nemůžeme dělat nic jiného, než co nejrychleji
dojít na parkoviště a tam se uvidí a rozhodne co dál. A kdo to tu nečeká v altánu
u parkoviště v jégrovkách vysmátý, že mu
nějaký holky daly oříšky a sušený maso? Uff z nás spadla deka strachu, ale
zároveň trochu nastoupil pocit nasranosti, že David nepochopil, že na sebe lidé
v horách, zvláště pak za špatnýho počasí, prostě čekají. Jsme promrzlí a
provlhlí, takže emoce jdou teď stranou. Nejprve se jdeme převlíct do auta, pak
zajedeme do kempu a pak si to vyjasníme v teple u ohně nebo v přístřešku. Moc
spolu nemluvíme. David nám po cestě nabízí oříšky a sušené maso a než dojdeme do
kempu, tak kromě vzájemnýho se označení za kokoty, jsme už celkem v pohodě. V kempu
je naštěstí místo, tak postavíme stan a jdeme si uvařit česnečku do přístřešku.
V útulném přístřešku,obklopeni milými lidmi, v teple a s plným břichem, už se na
sebe zas tak nedokážeme zlobit. No vlastně ani nemůžeme, protože zítra
pokračujeme k polárnímu kruhu a naše auto není jednoduše dost velké pro nás tři
a naše ega.
Polární kruh
22.7.2016
Pomalu vstáváme, balíme usušené věci od kamen z
přístřešku a chystáme se na výpravu na polární kruh. Přesněji řečeno jde jen o
to, nasednout do auta a jet dalších 300 km po šotolině na sever. Ale stejně to
zní skvěle. Takhle daleko na severu nikdo z nás ještě nebyl. Po cestě už kromě
malé osady Eagle Plains, která je cca 30 km od polárního kruhu,nic není. Jen
krásná opuštěná tundra.
Jedeme pomalu, ale jistě asi tak 30-60 km v hodině drncavou jízdou a doufáme,
že to naše kola vydrží. Jen zřídka potkáváme na cestě nějaké auto nebo dodávku.
Krajina nás okouzluje. Nekonečný zelený koberec trávy a keřů přecházející jen
zřídka kdy ve stromy, obrovská rovina přechází na některých místech v kopce až
hory. Ale nejpůsobivější je ta rozlehlost, téměř až prázdno.
U nás něco
takového nemáme šanci zažít, ale tady je to naprosto běžné. Myslím, že yukonské
motto: "Yukon-larger than life" to přesně vystihuje . Na Yukonu nežije ani desetina procenta člověka na km2. A
to jde ještě o průměr,kdy si člověk skutečnou představu o opuštěnosti tohoto
místa udělá, pokud si ji doplní o další čísla. Na 482 tisíci km2, tj. Území cca
šest krát větší než ČR, žije celková populace 37 tisíc lidí (tj. Přibližně 285x
méně než v ČR) a z toho navíc celé dvě třetiny lidí žijí v hlavním městě
Whitehorse. O divokosti místa si udělá člověk představu, když uváží, že tu s 37
tisíci lidmi žije 10 tisíc černých medvědů a 6 až 7 tisíc medvědů grizzly,
nemluvě o dalších zvířatech :) Přesto pár lidí tu potkáváme, právě na
zmiňovaných Eagle Plains. Zničeho nic se uprostřed prázdného prostoru na půli
cesty do Inuviku objeví benzínka a hotel. A to není ještě vše. V místní
hotelové restauraci vám ochotný barman dá vybrat až z překvapujícího množství
piv (ani jedno nijak dobrý :). Vzali jsme pivo plzeňského typu, abychom si na
tom polárním kruhu mohli připít, doplnili jsme benzín a vyrazili na posledních
pár desítek km k našemu cíli. Polární kruh kromě gps souřadnic poznáte podle
toho, že je tady cedule a kromě cedule je tady už jen starý mazaný havran,
který pózuje na fotkách za oříšky. U cedule, na kapotě, na střeše, za oříšek
vyleze kamkoliv:)
Dost tu fouká, tak se tu moc nezdržíme. Jen uděláme povinné
foto, připijeme si na to, že jsme zdolali náš cíl a můžeme drncat nazpátek.
Čtyřista km na začátek Dempster highway. Je to jak cestovat v pračce, tady ten
program ale není moc šetrný ani k nám a ani k autu a navíc trvá asi 7 hodin,
ale nám to nevadí. Jsme v euforii z toho, že se nám podařilo dobýt polární
kruh. Kolem půlnoci vyjíždíme z Dempster highway a hledáme místo na spaní.
Našli jsme vyštěrkovaný plácek nedaleko od silnice, rozdělali jsme oheň a pivo
zakoupené na polárním kruhu, udělali si vajíčkové sendviče a ještě tak dvě tři
hodiny jsme si povídali. Spát se nám
nechtělo, byli jsme plní zážitků a navíc bylo stále světlo. Také jsme
nevycházeli z úžasu, že jsme celou Dempster highway projeli bez jediného
defektu, ani ta stará ojetá pneumatika nás nenechala na holičkách. Když se ale
slunce odkulilo za obzor a během půl hodiny zase vyšlo,řekli jsme si,že už by
bylo na čase jít spát. Byl to ale dlouhý den.
Úlovek
23.7.2017
Vstáváme kolem deváté do zataženého dne, nedlouho poté se
rozprší a mraky neodejdou po celý den. Občas z nebe lije opravdu jak z konve.
Úplné průtrže. Jedeme po Klondike Highway až dojedeme do Steward Crossing.
Jdeme do infocentra, i když je nám jasné, že kvůli počasí to na žádné výletění
není. Infocentrum je taková malá útulná špeluňka s moc v tipným dědou, ze kterého je sice dost silně cítit alkohol,
ale taky je moc přátelský. Říká, že nemá rád Němce, ale Čechy zase jo a nedávno
tu měl český pár, tak přemýšlíme, jestli to nebyl někdo známý. Na benzínce jsme
se ale s takovou vstřícností nesetkali. Zdejší paní nás ani nepozdravila,
vlastně se vůbec chovala dost úsporně, dávala si moc pozor, aby nevydala ani
hlásku navíc. Podařilo se jí prodat nám benzín i kafe, aniž by vyřkla jediné
slovo s výjimkou cifry. Bohužel i tady jsme se taky myšlenkami vrátili do naší
rodné země. Pokračujeme dál až do města Carmacks, kam zajíždíme na nákup a pak
se zas vracíme k odbočce na Robert Campbell highway, která je vlastně severní
alternativou pro Alaska highway, když míříte do Watson Lake, města téměř na
hranici s Britskou Kolumbií, kde jsme před časem sbírali houby. Některé úseky se zrovna opravují, tak je
cesta v tomto dešti dost rozbahněná. V jednom takovém rozbahněném úseku potkáváme
auto v protisměru, mladému páru tady vypovědělo službu auto. Vytahujeme kabely,
zkoušíme je nahodit, pokoušíme se o to celkem dlouho, ale nejde to, baterkou to
asi nebude. Bohužel jsme nepomohli, ale alespoň jsme z toho každý vydojili
štráfek pizzy. Vyrážíme dál a střídáme se s další posádkou, která vymýšlí, jak
by mohla páru v nesnází s autem pomoc. Jedeme dál a počasí se stále
neumoudřilo. Déšť se střídá s průtrží, ale už to nemáme daleko. Chceme nocovat
v gouvernment campground Little Salmone Lk. Přijíždíme do kempu a zrovna se
spustila taková průtrž mračen, že couváme autem přímo k přístřešku a rychle
vynášíme věci, co budeme potřebovat na vaření a pak autem jedeme pro dřevo pod
nedalekou stříšku. V přístřešku jsou dokonce krásná kamna, tak v nich zatopíme,
at se zahřejeme a pak na nich později uvaříme večeři. Jezero Little Salmone je velké,
obklopené lesem a kopci, s pěknou pláží a průzračnou vodou a u kamen je pěkně
útulno. V kempu už bylo pár lidí, když jsme přijeli, ale do přístřešku se nikdo
nehrnul, tak jsme ho opanovali. Vlastně nás tam přišla navštívit asi 8 letá
Anika, znuděné dítě od sousedících táborníků. Vybavena mobilem v přírodě, kde
není mobilní signál,ani internet, nás začala považovat za nejzajímavější věc
při nejmenším za posledních pár dnů. Tak s námi posvačila, pouštěla nám disco
písničky z mobilu a až do noci se od nás nehnula skoro ani na krok, koho by to
taky bavilo s dospělými, kteří sedí jen u karavanu. My jsme mezitím uvařili
vepřové s rýží na ryzcích pravých, kterých byl plný les. O ty jsme se ale
nepodělili, jednak proto, že Aniku zrovna zavolala máma na večeři a také proto,
že David pořád říkal, že to nemáme jíst, že je to jedovatý, ale stejně se tím
nacpal :) Po večeři jsme šli nahodit na jezero a lovili jsme a lovili a pořád
nic, až už jsme to chtěli vzdát, když v tom Vojtovi zabrala a byl to macek, tak
se s ní tahal a bojoval s ní dobrých 10-15 minut, než ji vytáhl. A když ji
chtěl klepnout, připotácel se Anitin děda se spousto kořalky v plecháčku a rad
a zřejmě i spoustou kořalky v sobě a začal říkat, že je to štika, ale štika to
nebyla,byl to jezerní pstruh. Měl asi půl metru a byla to Vojtova první legálně
chycená ryba. A taky asi nejkrásnější.
Faro a Ross River- odlišní jak noc a den
24. 7. 2016
Naší další zastávkou na trase je Faro, malé nenápadné,
upravené městečko. Dříve zde byl olovo-zinkový důl, tuto dobu připomíná
obrovský těžební stroj u vjezdu do městečka. Dnes se Faro spíš snaží přitáhnout
turisty, nejlépe i nějaké lidi, co se tady usadí. V městečku vládne německý
ordung, je tady znát vliv německých přistěhovalců. Moc milá paní z infocentra
pochází taky z Německa. Přijela sem na dovolenou a nakonec se tu usadila.
Zlákal ji klidný život v městečku uprostřed divočiny, kdy se na nákupy jezdí
jednou za dva týdny a pracuje se jen v době krátkého léta a po zbytek roku se
jezdí na lyžích, skútrech a saních a chodí se rybařit na led. Život tady plyne
pomalu a bez stresu. Tento život učaroval i jednomu Čechovi, který tady v
městečku taky žije. Paní nám ho chtěla zavolat, ale nebral telefon. No mohlo to
být zajímavé setkání. V pěkném infocentru jsme si dali kafe a sušenky a na
cigaretě venku si popovídali s paní. Také jsme se začetli do knihy návštěv a
zjistili jsme, že téměř ve všech návštěvnících Faro vyvolává podobné velmi
vřelé pocity. Přátelská atmosféra, pohoda, klid a jakýsi přirozený řád, co tady
panuje, například působí na lidi tak, že tady stráví tři dny (nebo život),
přestože původně tudy jenom projížděli. Ale my toho chceme ještě hodně
stihnout, tak se ještě zapisujeme do slosování o valoun zlata a vyrážíme dál.
Ještě jsme tu chtěli vzít benzín, ale to se nám nepodařilo, protože byla
potřeba kreditka a tu jsme neměli. Tak snad lépe pochodíme o pár km vedle v
Ross River. Po návštěvě Fara jsme mysleli, že Ross River bude podobné vzkvétající městečko, ale už první pohled nám ukázal, že tato dvě místa nemohou
být rozdílnější. Nepořádek a nízké špinavé domky s dvorky plnými autovraků jsou
bohužel ukázkou toho, jak dnes často žije původní obyvatelstvo. I když se vláda
dnes snaží dřívější křivdy spáchané na First Nations napravovat, třeba tím, že
vrací půdu původním vlastníkům a odpouští daně, škody už jsou nevratné.
Pozitivní věci ale je, že jsme tu sehnali benzín. Už to bylo velmi akutní, asi
bychom k další benzínce nedojeli, upřímně opravdu nevím, co bychom jinak
dělali. Další benzínka je asi tak dvě stě km daleko. Tak jedeme dál, je
pošmourno, stejně jako posledních pár dní. Využíváme nepěkného počasí k
přesunům, ale už se moc těšíme až zase protáhneme nohy někam do kopce. Dnes,
ani zítra to ale ještě nebude. Dnes dojedeme jen do kempu k Frances Lake.
Zhýčkaní ze severu prázdnotou zejících kempů, nás obrovské množství árvíček u
Frances Lake, překvapil. Div, že jsme ještě našli volné místo. Po včerejším podařeném úlovku, si chceme
úspěch zopakovat, nahazujeme na jezero.
Ale tentokrát nic. Jezero je hodně
mělké, tak by jsme asi větší šanci měli s lodí, ostatně loď mají ve výbavě
všichni naši dnešní sousedé. No nevadí,
stejně máme k večeři tu krásku ze včerejška, tak nebuďme nenasytní. Rybí
vývar a filet na pánvi, nám budou stačit. Mňam.
Spaní v hegeši
25.7.2016
Dopoledne jsme dorazili do Watson Lake, po delší době
jsme zas ve větším městě, tak dokupujeme zásoby, dali jsme vyprat prádlo a
navštívili liquor store a taky asi nejmenší bazén pro veřejnost na světě. I
přes svojí nutně omezenou velikost byl plný dětí a slečna plavčice nám zakázala
lézt po laně, které bylo zavěšené nad bazénem jako lijána, což asi byla jediná
zábava tady, ale aspoň sprchy byly dobrý. Po zkušenostech jsme se obloukem
vyhnuli northen light centre a už pokračujeme na jih po Steward Cassiar
highway. Kolem poledne zastavujeme v Sawmill Point recreation site, je brzo na
stanování, ale ne na kafe a čínskou polívku. Tady ten rec.site není nic moc,
ale na nástěnce je tu aspoň seznam další rec.sites v okolí. Dnes máme sice plán
jasný, dojet do Boya Lake, ale zítra se nám určitě bude hodit. Boya Lake je
opravdu moc krásné místo, voda má neskutečně modrou barvu a na jezeře jsou
velmi fotogenické ostrůvky. Boya Lake je ale taky hodně profláknuté místo,
takže i přes velkou kapacitu kempu, je už plno. No tak si najdeme nějaké jíné
místo na spaní. Mapa ukazuje podél cesty dál hned několik dalších jezer, tak už
stačí najít k nim přístupovou cestu. Po pár marných pokusech jsme na nějakou
takovou natrefili, je úzká, plná výmolů a vede tak těsně křovím, že se tam
téměř nevejdeme. Ale už jsme zajeli tak daleko, že dojedeme až na konec, snad
tam bude dost prostoru na to se otočit, couvat to nazpátek se nikomu z nás teda
vůbec nechce. A co je na konci? Pěkné malé jezero s průzračnou vodou, ale to
okolí je teda celkem hegeš. Je tady shořelá maringotka, nějaké podezřele
vyhlížející jámy a nějaký další bordel. Je to tu celkem strašidelný, vypadá to
tu jak místo činu, ale lepší místo asi hledat nebudeme, už nás to stálo dost
úsilí. Od jezera celkem dost fouká, ale našli jsme tady zástěnu z dřevotřísky,
tak tím uděláme větrolam pro náš oheň. Zkušebně jdu ještě nahodit na jezírko,
docela mě to rybolovení chytlo, i když nemám skoro žádné výsledky a to se dnes
večer nezměnilo:) Tak si jen u ohníčku dáme večeři a pivo a půjdeme si lehnout a
budeme doufat, že se tady v noci neobjeví nějaký hororový zjev.
Svět je malej
26.7.2016
V noci se nic zvláštního nestalo, no ono se vlastně
neděje nic moc zvláštního ani přes den. Posledních pár dní se spíš přesouváme v
prostoru. Dnes se přesuneme na včera vybrané místo u Morchuea Lake Rec Site a
protože posledních dobou jsme pořád jen v autě, dnes zakotvíme dřív u jezera a
zkusíme si zas zachytat. No a Morchuea Lake je rozhodně dobrá volba, jezero je
moc pěkný a narozdíl o toho, kde jsme spali včera, i okolí je moc pěkné. Kemp
je zadarmo, jako většina rec.sites v BC. No ano, jsme už druhý den po více jak
měsíci zpátky v Britské Kolumbii. A asi po týdnu se nám vyčasilo, po dlouhý
době vidíme zas slunce.
Kluci šli stavět stan, já si u jezera rybařím, když do
prázdného kempu přijíždí auto a jede přímo k vodě, protože jsme slyšeli o tzv.
Conservation officers jen to nejhorší, tak jsem se radši přikrčila v křoví.
Nejsme už na Yukonu, tak z Vojtovy licence se stal jen cár papíru a stejně by
mi nebyla nic platná, když je na jeho jméno. Auto se na chvíli zastavilo, někdo
z něj vystoupil, ale já z křoví jsem skoro nic neviděla. Po chvíli zas posádka
nastoupila a auto začalo couvat. O pár desítek metrů zase zastavilo, asi v
místech, kde Vojta s Davidem stavěli stan a už jen slyším: "Ahoj! Já jsem
Peťa a tohle je Bea". Vylezla jsem z křoví, jako že nic, a šla jsem je
pozdravit. Tady z té dvojky táty s dcerou se vyklubala moc příjemná společnost.
Dokonce jsme s nimi druhý den vyrazili na trek do kopců. Ale o tom zas někdy
příště:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat