Směr houby
8. 5. 2016
Ráno jdem na domluvenou schůzku s lékařem. Dozvíme se jen,že oboje to je
svalové zranění a to trvá dlouho než se zahojí. Takže jen cvičit, cvičit, cvičit. Doktorka mě ještě pošle za chiropraktikem, že je dobrej a proč to nezkusit. Je to moje první taková návštěva. Je to docela vtipný. Člověk se dozví zajímavý věci jako tohle je šišatý, tohle trochu překroucený, pravá noha kratší, atd. A pak následuje spousta prokřupávání a lámání a občas to bolí. Po přeskládání celého těla a zaplacení nemalého obnosu jdu na procházku, aby se mi kosti, svaly a klouby usadily nazpátek. Potom se potkáváme s Meditem a Radkou a jdeme na jídlo. Všechno jídlo za pět dolarů, tak si dáváme celkem solidní hamburger za
tuhle cenu. Hned na úvod rozliju vodu,
kterou mi servírka zrovna donesla,
takže je svět stále v pořádku a návštěva chiropraktika
se mnou zázraky neudělala :) Pak jdem do knihovny na internet
a dopsání restů.V každým větším městě je knihovna,kam lze jít na internet zadarmo, pokud člověk v Kanadě bydlí a někde knihovníci vůbec neřeší bydlení a nebydlení a můžem tam jít kdokoliv. Po pár hodinách se vracíme k autu a jelikož jsme nehlídali čas,přetáhli jsme povolený dvě hodiny a na autě nacházíme pokutu 48 dolarů. No tak to je pořádná pálka. Voláme na uvedený číslo a tam nás jen chlapík odkáže na internetový stránky. Online vyplňujem zprávu pro provozovatele parkoviště, že se moc omlouváme a že jsme byli u doktora a nehlídali čas a o pár dní později nám příjde na email, že pokutu ruší, ale že si máme uvědomit, že dané parkoviště je pro návštěvníky obchodů a respektovat pravidla. Jelikož Radka s Meditem parkovali na stejném parkovišti jen o pár řad vedle, našli tuhle nepříjemnou věc na skle u řidiče taky. Zkusili to
tedy vyřešit stejným stylem jako my, bohužel ale dosáhli jen snížení pokuty. Po tomhle nepěkném rozloučení s Whistlerem, míříme na sever, vedle města Prince George máme vyhlídnutý místo, kde loni shořelo 25 tisíc hektarů lesa, tak tu mají letos růst smrže. Po cestě se ale chceme ještě zastavit za našimi přáteli, Čechy, kteří opustili Československo před více než 30 lety a my je potkali hned asi po pěti dnech po příjezdu do Kanady. Ve frontě na trajekt jsme zaparkovali hned vedle nich. Zajímavá náhoda. Dnes se
chceme jen přiblížit na půl cesty k 100 Mile House, kde Ema s Ivanem bydlí. Po Whistleru následuje Pemberton, tady nahlídnem jen do místního thrift storu a jedeme dál. Cesta celkem rychle ubíhá. Občas je trochu
rozbitá, všude je spousta domů na prodej, občas projíždíme teda hodně zvláštníma vesnicema, kde jsou spíš chatrče, než domy,párkrát přejedem železnici a teď přijíždíme do vesničky, kde je malý dřevěný kostelík s věží nakřivo, div, že nespadne. A všude spousta
zpomalováků. Trochu se nám to nezdá, že ale jsme na špatné cestě pochopíme zcela až ve chvíli, kdy si přečteme, že za 300 metrů skončí silnice. Dojíždíme tedy až nakonec, tam se
otáčíme a cestou zpátky z vesnice nás udiveně pozoruje pár Indiánů a jejich psích společníků. Tak zas návrat zpět až do Pembertonu, tady čepujem benzín u místních Indiánů a vyrážíme dál na sever, teď už po správné silnici. Jedeme
krásnou scenérií.
Kolem hory, jezera, lesy. Míříme na tábořiště, které jsme předem vybrali. V BC
je hromada kempovišť, některá soukromá, některá patří pod BC. My přisli na to, že ty co mají v názvu recreation site, májí pouze buď selfregistration
a správce může a nemusí přijít a zkontrolovat platby anebo bývají úplně zadarmo. Vždy jsou ale tyhle kempy levnější než soukromé nebo ty co mají v názvu provincial parc. Vybavené jsou ale podobně. Místo na sezení, železný kruh na oheň, toalety a blízko zdroj vody. Vedle kempu, který jsme vybrali pro dnešní noc teče mohutná řeka Frazer River. Kemp je malý přímo u silnice a
není tady ani self
registrace. Po proudu řeky jsou ještě asi další tři kempy stejného ražení. V kempu nikdo kromě nás není, pomalu padá tma a my si chceme nebo spíš musíme udělat hamburgery,
protože jsme maso na ně koupili už před dvěma dny ve slevě. Jsme ale uprostřed divočiny a kolem nikdo nikde. Rozděláváme oheň a u toho různě bušíme do lavičky, voláme a pískáme a honem rychle opékáme maso a jíme hamburger rychle jako kdybychom soutěžili o zápis do knihy
rekordů. Pro jistotu máme otevřené auto a nechali
jsme místo u řidiče volný, abychom když tak mohli narychlo odjet. Paranoja z
medvědů stále trvá. Další kemp je vzdálenej asi jen
kilometr, tak si tak říkáme, že jestli se tam někdo pokouší usnout, tak nás má za idioty. Naštěstí se neukázal ani medvěd a ani žádnej naštvanej soused :) Tak můžem jít v klidu spát.
 |
| Jedno z mnoha jezer a vláček "Rocky Mountaineer" |
100 Mile House, Návštěva Emy s Ivanem a naše první "polární záře"
9. 5. 2016
Ráno nijak nespěcháme se vstáváním. S Emou jsme se domluvili, že přijedem někdy odpoledne, tak
nemusíme moc spěchat. Vše pomalu sbalíme a pokračujem po silnici dál na sever. Pomalu končí horské pásmo a krajina se
proměňuje. Občas potkáme nějaké menší město,kde koukneme
pro jistotu do thrift storu, ještě si chceme koupit kopačák a rybářskej proutek, ale zatím nemáme štěstí. Teď projíždíme dokonce takovou
skoro pouští, vše vyprahlé, místní tu zavlažujou louky, aby měli čím krmit početný dobytek.
Hodně to tu připomíná Divoký Západ, tak není divu, že po pár kilometrech dokonce potkáváme rodeo. Zrovna tam ale nikdo nic nekrotí, jedeme proto dál. Podle instrukcí dorážíme až k domu, kde žije Ema s Ivanem. Hned po příjezdu, jdem zkouknout rozlehlou
zahradu. Zahrada je opravdu krásná, je vidět spousta úsilí, jak tento kus země vytrhávají ze spárů divoké přírody. Jejich dům je taky moc pěkný. Všechno čisté a upravené, jen my sem po týdnu spaní v autě moc nezapadáme. Ale díky jejich pohostinosti se rychle dáváme do kupy. Kafe, skvělá buchta, sprcha,výborná kulajda, pračka a jsme zas jak
znovuzrození a dnes přespíme i v opravdový posteli. Teda Ema
s Ivanem k nám nemohli být laskavější. V průběhu naší regenerace
dorazila Radka s Meditem. Tak jsme teď už všichni čtyři zahrnování skoro až rodičovskou péči. Dnešek snad nemůže být lepší, ale je, jelikož jsme vygooglili, že by měla být vidět polární záře. Tak zjištujeme, kde by bylo možný ji pozorovat.
Nedaleko odsud je kopec Begbee, kde je meteostanice a tak by tam měl být rozhled do všech stran. Čekáme až skoro do půlnoci a pak vyrážíme autem do noci. Lezeme potmě do kopce. Je celkem zima, ale jestli záři uvidíme, tak to za to
stojí. Kopec je hned u
dálnice, tak je výhled trochu narušovaný svítícími auty, ale na
severu něco je. Zas takovej
spíš bílej oblak. Když ho ale zachytíme foťákem, je svítivě zelený. Není to sice taková nebeská show, jakou jsme si přáli, ale stejně je to pěkný. Vracíme se dost unavený, hned jdem tedy
spát.
 |
| Aurora nad 100 Mile House z Mount Begbee |
10. 5. - 11. 5. 2016
Ráno jsme znovu pohoštění kafíčkem a výbornou snídaní. Ještě se všichni sprchujeme
do zásoby a pomalu se
balíme, s Vojtou tady
necháváme naše lyžařský vybavení. Sice jsme si s ním užili spoustu zábavy, ale vozit ho
v autě teď na jaře už byla velká otrava. No a teď se musíme rozloučit. Moc jsme za všechno poděkovali, bylo to vážně moc fajn tady aspoň chvíli pobýt s Emou a Ivanem,
musíme ale pokračovat dál na sever. Na cestu jsme ještě dostali výbornou buchtu. Snad budem mít někdy příležitost tuhle pohostinost oplatit. Po
rozloučení vyjíždíme směr Lake Williams. Máme stažené nějaký mapy požárů z posledních let, tak koukáme, že u Lake Williams by měl taky jeden menší být. Rozhodli jsme
se nejprv zamířit tam. Podle
navigace jedeme až k hranici požáru, ale je to nějaký divný, ještě je dost světlo a nikde u cesty nevidíme žadný houbaře ani zaparkovaný auta a les je tu sice spálenej, ale dost zelenej. Po cestě jsme si ale všimli, že na protějším kopci je
takovej barevnej celkem velkej shluk, kterej vypadá jako stanový městečko na festivalu, a to teda potěšpánbůh, jestli to jsou houbaři. Otáčíme auta a jedem se tam podívat, třeba se dozvíme od výkupčích nějaké informace. Projedem nazpátek celejch deset kilometrů po prašný cestě a po pár metrech odbočujem zas z dálnice a jdem hledat houbařský městečko. Dojedem až k tomu, co jsme
považovali za kemp a on
tam je vrakáč. No to jsme se
ale blbě napálili. Kolem zrovna projíždí Indián v trucku, tak se
ho ptáme na spáleniště a kde všichni jsou a on nám říká, že tu byl sice požár, ale tři roky zpátky. Hm, tak to jsme tu dost pozdě :) Tak nezbývá než pokračovat do Prince George. Dneska už ale jen stihneme dojet k městu Quesnel, kde přespíme u jezera v kempu, který je ještě před sezónou zavřený. Ráno jedeme do Quesnelu prohlédnout město a nakouknout
do thrift storů. Koupili jsme cd
Johnyho Cashe pěkně stylově na ten náš road trip
:) V Quesnelu mají moc zajímavou věc liquor store
drive thru. To je fakt vtipný v zemi, kde mají zákon na to, že v prostoru řidiče nesmí být žádný alkoholický nápoj, takže ani spolujezdec nesmí mít ani zavřenou plechovku s
pivem. Z Quesnelu jedeme přímo do Prince
George. Tady nejprv navštívíme knihovnu, která vypadá jako kdyby tady taky řádili komouši jak u nás. Taková betonová kostka, před tím jsme vždy potkávali moc hezký knihovny hodně světlé, ze dřeva s velkými skleněnými plochami. Tady
to nás teda trochu překvapilo. Ale uvnitř je knihovna pěkná, prostorná a hodně osvětlená. Tak jsme tu všichni na pár hodin zakotvili
u zásuvek a internetů. Pak jsme dokoupili zásoby a vyjeli ke spáleništi. Jedeme prašnou cestou až na okraj spáleniště, prašná cesta se proměňuje v úzkou terénní pěšinu, po které jedeme až po pár stech metrech dojeme k příkopu, který naše auta nejsou schopný přejet. Zas je to nějaký divný, nikoho jsme do týhle doby
nepotkali, jen medvědí maminku s mládětem a losí maminku taky s mládětem. Obě rodičky jsme naštěstí pozorovali jen z bezpečí auta. Kontrolujem mapu a teď si všimnem, že je tu ještě jedna cesta, která vede až do srdce spáleniště, akorát z druhý strany. Už se ale připozdívá, tak se rozhodnem, že tu aspoň přespíme a houbaře najdem až ráno.
Houbaření
12. 5. - 16. 5. 2016
Kdyby nebylo medvědů, na houbách bychom nic moc zajímavýho neprožili. Trochu kecám, pět dní kempujem v přírodě, děláme každý den oheň,je to hezký ale je to i dost nutnost kvůli odhánění komáru a navíc na něm vaříme. A přes den poprvé zkoušíme profesionálně houbařit. Jsme tu ale před sezónou, tak to zatím není nic z čeho by se dalo uživit, ale aspoň to zkoušíme a zjišťujeme, kde smrže najít. Taky jsme se seznámili se zajímavými lidmi s výkupčím Fredem, s Davem, kterému se říká Hillbilly i s pár příslušníky first nation. Po pěti dnech si ale dáme pauzu, pojedeme do Jasperu výletit a na houby se vrátíme, až (jestli) pořádně začne sezóna. Zatím to za to nestojí. A víc na severu sezóna smržů začne ještě o dost později, takže přesouvat se na Yukon za houbami taky zatím nemá smysl.
K těm medvědům, druhý den na houbách jsme našli celkem pěknou lokalitu, kde rostlo docela dost smržů, po tom co jsme ji důkladně prohledali,
rozhodli jsme se s Vojtou pokračovat na protější kopec, kde jsme odhadovali, že by mohly být podobné podmínky. Lezeme do kopce, překračujeme spadené klády a míříme k ostrůvku stromů pár desítek metrů před námi, když si všimnu, že se tam pohnul celkem velký tmavý stín. Díky bohu tmavší než barva, jakou má medvěd grizzly, ale jeho rozměry budí respekt. Začnu teda dost hlasitě vyřvávat, Vojta
nereaguje. Tak volám hlasitě: "Je tam velkej medvěd". V tu chvíli už Vojta porozumí, bere do ruky bear spray a připojuje se k mému volání. Z protějšího kopce na nás volá Radka s Meditem
ahoj a že jdou k autu,
netuší totiž,
co se nám zrovna děje.Medvěd se k nám otáčí zády, ale neodchází zatím. My pomalu ustupujem za hlasitého volání.
Medvěd se neustále otáčí a kontroluje, zda opouštíme prostor. Stejně jako my, radši každou chvilku koukáme přes rameno, zda nejde za námi. Ufff jsme dostatečně daleko a medvěd za námi nejde. Teda na to potkávat medvědy u silnice jsme
si už docela zvykli,
ale takhle potkat medvěda na otevřeném prostranství, kde nás nechrání auto, je zcela jiná zkušenost. Navíc tenhle medvěd byl o dost větší,
než ti, které jsme zatím potkávali u cest.
Druhý den odpoledne Medit s Ráďou, aniž by si přáli nás trumfovat, zažíjí ještě silnější zkušenost s medvědy. Společně jsme se ráno vydali na houby, pak jsme se ale nějak rozdělili a my kroužili kolem jezera a Mediti se vydali do
kopců. Kolem čtvrté odpolední jsme si řekli s Vojtou, že je načase vrátit se k autu, po cestě jsme ještě koukali po houbách, až najednou vidíme Radku s
Meditem, o kterých jsme si
mysleli, že už se jeli někam vykoupat, před námi na cestě. Voláme na ně, oni se otáčí, Radka k nám běží objímá nás a říká, že jsou rádi, že jsme naživu, že nás hledají už několik hodin. Přichází i Medit, v každé ruce jeden bear
spray, a říká, že si zastříkal. A pak začínají vyprávět,
co se jim stalo. Raďa potřebovala na velkou, tak si vybrala místo u křoví, pak si to
rozmyslela, že se jí tam nelíbí, že jsou tam nějaký divný cestičky a že si tedy vybere
jiný místo a sešla k Meditovi do takovýho rigolu. V tu chvíli oba slyšeli hrozný rachot. Z křoví přesně v místě, které Ráďa před malou chvílí opustila, vyběhl velký černý medvěd a to nebylo vše. O chviličku později se z křoví vyřítil za černým medvědem grizzly, černýho medvěda, buď lovil, nebo vyháněl z území. Medit si ulevil něco jako doprdele.
Oba medvědi se zastavili a
zpozorovali Radku s Meditem, koukali na ně zvrchu směrem do rigolu, tam
naštěstí aspoň rostly stromy s širokými kmeny, tak se za nimi mohli aspoň částečně schovat. Černý medvěd byl velkej, grizzly obrovkej. Všude se dočtete nebo vám lidi poradí, jak se chovat, když potkáte grizzliho, nebo medvěda černého. Nikdo vám neporadí, jak se zachovat, když je potkáte oba najednou.
Je to jak z blbýho vtipu. Protože černého medvěda máte spíš zastrašit a na grizzliho mluvit klidně, vyhnout se očnímu kontaktu a
pomalu ustupovat, tak ve chvíli, kdy jsou tam
oba, ocitáte se ve
schizofrenní situaci. Grizzli
byl od pohledu nejsilnější účastník situace, Medit
se proto obrátil nejdřív na něj, Ráďu za zádi, bear sprey v ruce, a začal ho česky přemlouvat, ať odejde. To se naštěstí po nějaký době povedlo. Černý medvěd ale zůstal. Tak se Meditovci snažili dělat větší a Medit na něj důrazně mluvil. Medvěd popošel o kus k nim,
tak pokračovali, medvěd zas o kus blíž, tak Medit stříknul bear sprey směrem k němu, medvěd zavětřil a zdálo se, že ho sprej spíš vábí, protože se pohnul ještě o kousek blíž. Pak ale nějak taktika zafungovala a medvěd i Mediti zašli odcházet na rozdílnou stranu. Teda fuj,tomu říkám příliš intenzivní zážitek. Zatím jsme nepotkali nikoho dalšího komu by se ppřihodilo něco podobného, včetně rodilejch Kanaďanů.
Pro Medity to byla hodně svízelná situace. Ostatně to ale musela být hodně netradiční situace i pro oba medvědy. Vsadím se, že medvědi taky předem netuší, jak se zachovat, když potkají medvěda jiného druhu a člověka zároveň. Každopádně od těchto nechtěných lesních setkání, vždy v lese poctivě vyřváváme, zvoníme a vůbec dost hlučíme, aby se takové nepříjemná situace neopakovala. Speciálně v místech spálenišť, kde rostou smrži, protože medvědům prý moc chutnají, jak jsme se dozvěděli.
 |
| Malý a pěkný políčko...ale pořád jsou malí.. |
Teď potřebujeme všichni trochu oddech a počkat až zaprší. Takže jedeme na pár dní k sousedům do Alberty do Jasperu a okolí. Medit s Radkou vyjeli už ráno (v pondělí 16. 5. 2016) do Prince George. My míříme ještě jednou do lesa na
houby a připojíme se k nim večer a pak společně popojedem směrem k Jasperu. Po cestě někde přespíme blízko silnice.
 |
| Plnej kýbl smržů za celej den ve dvou - a to jsme byli nejlepší v kempu... ne nemá to zatim cenu...(čti 75 CAD) |
Žádné komentáře:
Okomentovat