Bowron Lakes - 6 dní na kanoi kanadskou divočinou

Bowron Lakes Provintial Park

26. 5. 2016

Houby pořád nic, tak jsme se rozhodli přejet do Bowron Lake Provintial Park, kde se chystáme na krásnou stokilometrovou plavbu na kánoi po jezerech, která tady unikátně tvoří něco jako obdélník. Dá se tu tedy jet okruh. O tomto místě nam vyprávěl Ivan s Emou, když jsme se u nich stavovali v 100 Mile House. Takhle dlouhou plavbu jsme ještě nikdy nepodnikli a jet kanadskou divočinou šest dní na lodi musí být úplně skvělý. Jdem do toho! Chceme vyjet až bude pěknější počasí,  tak čekáme do pondělí 30. 5., kdy by dle předpovědi mělo být hezky a slunečno. Do té doby budem kempovat okolo. V Bowron Lake je hned několik neplacených recreation sites. Pro první noc jsme vybrali Ahbau Lake. Pěkný kemp u jezera. Je tu jen pár tábořišť a jsme tu sami. Vojta se hrozně těší,  jak nahodí a bude rybařit. Naposled když jsme byli v Prince George, koupili jsme rybářskej proutek. Zatím se u toho ale jen rozčiluje,  že to neodvíjí :) Vojta zkouší pořád nahazovat, tak jdu dělat popcorn na ohni. Popcorn je hotovej, následuju tedy Vojtu k vodě.   Chvíli se cpeme teplým popcornem, když se najednou začne z křoví ozývat hroznej lomoz kousek od nás.  Zní to jak běžící medvěd,  tak ve vteřině překonáváme asi 30 metrů,  které nás dělí od auta, po cestě čapneme bear spray a za hlasitého křičení naskakujem do auta. Kromě našeho vyřvávání je už naprosté ticho. Co to teda sakra bylo. Nervózně se pořád rozhlížíme, voláme, boucháme. Dojídáme popcorn a pomalu vše balíme do auta a jdem spát.

27. 5. 2016

Ráno pomalu vstáváme, nespěcháme. Vaříme si kafíčko v mocca konvičce (jako skoro každé ráno). Dnes se chceme jet podívat do Barkerville - historického města zlatokopů, doptat se v registraci parku na nějaké otázky ohledně plavby a najít kempoviště. Vyjíždíme z kempu a na cestě,  po které jsme přijeli leží čerstvě spadlý strom. Tak to byl ten zvuk, co jsme včera slyšeli. Jenže záhada tím nekončí.  Strom vypadá nasprosto zdravě,  silný,  košatý,  zelený větvičky. Takže co ho teda porazilo?! Navíc nám zahradil cestu. Naštěstí je tu ještě jedna cesta, hodně do kopce a přes příkop.  Tak Vojta, že to vycouvá. Couvá, couvá a už je moc blízko čumákem k zemi. Tak, že pojede dopředu.  Dopředu,  dopředu a začíná hrabat. Zkouším mu pod prokluzujicí kolo dát kobereček, jak jsem to viděla jednou v nějakých radách motoristům.Kobereček odlítne jak vystřelený. Vojta tedy couvá zpět jen trochu víc doleva.  Jenže tam už je zas kopec. Chvíli to vypadá, že tam uvízneme nadobro. Pak se nám aspoň podaří vycouvat zpět na cestu, přes kterou leží kláda. Tak nezbývá než zkusit poslední z cest, co je tady a o které se domníváme, že vede jen na druhou stranu kempu. Ale kupodivu se ukazuje, že je taky průjezdná.  A navíc,  že jsme tu měli v noci sousedy v karavanu.  Takže jedno možné vysvětlení naší záhady je, že strom porazili oni, aby si z nás vystřelili, a pak se bavili naším vyděšeným voláním, anebo si jen prostě o nás myslí,  že jsme totální magoři, protože kempují dost daleko, aby neslyšeli spadnout ten strom, ale ne dost daleko, aby neslyšeli naše hlasité volání a bouchání :)

Potom co se mi na tomto tábořišti takhle dvakrát pěkně zvedl adrenalin, nejprve s domnělým medvědem a pak z obavy, že uvízneme v příkopě,  můžeme pokračovat do Barkerville. Před ním je docela pěkné městečko Wells, kde je taky pár historických domů. Pět kilometrů za Wellsem je onen skanzen ve stylu Divokého Západu.  A je skvělej! Celé město je původní,  dřevěné stavby, jaké člověk zná z westernovek.  Malé krámky, kde se dá skutečně něco koupit, saloon, hotel, kde se dá přespat, china town - už tehdy :), krásný dřevěný kostel, zařízení na těžbu zlata,  koňské povozy s koňmi,  ve kterých se dá projet a lidi v dobovém oblečení,  kteří hrají obyvatele města. Když procházíme městem nazpátek,  najednou z jednoho z krámků vychází naše spolupracovnice z Mt. Washington Emma, oblečená jako ke koním. Přes léto v Barkerville pracuje u koní a jako servírka. Teda to je ale náhoda. To jsme fakt nečekali.  Obejmeme se, vyfotíme se spolu a po tomhle milém setkání opouštíme tohle parádni místo, jedem do Wellsu na kafe. 

Z Wellsu jedeme do oficiální registrace parku Bowron Lake, kde se chceme zeptat na podrobnosti o výletu na kánoi. Nutný poplatek 60 dolarů na osobu + daň už jsme zaplatili přes internet, zbývá tedy vyzjistit, jak je to s půjčováním lodí a ostatního vybavení a taky co je nutné vzít s sebou. Ještě před tím jsme se po telefonu dozvěděli, že budem muset podstoupit ještě jakou si orientation, kde nám na videu ukážou,  co je nutné o okruhu vědět a na jaké pasáže si dát pozor. Paní v registraci nám poctivě odpovídá na všechny naše dotazy, i když z počátku vypadala dost vyděšeně,  když jsme je na ni začali chrlit.

Co jsme se tedy dozvěděli:

1) Přímo v registraci půjčují lodě,  můžou být ale dražší než konkurence.

2) Kemp u Bowron Lake stojí 18 dolarů za auto, nemají tam ale sprchy - taky dobré se zeptat u konkurence.

3) Na trase je celkově 10 km, které se přenáší, je teda nutné si půjčit s lodí i kolečka na převoz.

4) Zatížení tažené lodi nesmí převýšit 60lbs (před tí než nás pustí na jezera, je nutné náklad zvážit), na zádech ale člověk může mít,  kolik unese ( to jsme se dozvěděli,  až později od Slováka,  kterého jsme potkali na orientaci a který vyjížděl s dalšími lidmi o den dříve než my,  od něj jsme se taky dozvěděli, že heslo na wifi je tady slunickomoje, protože tady dřív pracoval Čech :)

5) V okolí je moc hezký výlet na horu Mt. Murray, ze které je prý pěkný rozhled.

6) Loďáky nepůjčují- zas je dobrý zeptat se konkurence :)

Tak snad víme vše podstatné a můžeme tedy jet najít kemp a paní dát trochu vydechnout :)  Popojedem tedy asi 20 km od registrace k tábořišti u jezera Atan. Je to moc hezkej,  malinkej kemp, jen se třemi stanovišti.  A je tu skvělá akustika a ozvěna. Když se člověk postaví k železnému kruhu na oheň čelem k jezeru a začne zpívat nebo hulákat, zvuk se nese přes jezero a odráží se postupně od okolních kopců.  A je to báječná zábava.  To jsem si pěkně zabékala do kraje. A ani se teď nemusím bát tady kempovat a vařit v zemi medvědů :) Vojta se stále snaží chytit rybu. Neúspěšně. Ale jeho fotografické výsledky jsou o to lepší. Jezero nádherně zrcadlí krajinu.

Mt. Murray

28. 5. 2016

Dneska tedy výlet do místních kopců.  Má být hnusně, tak uvidíme,  jestli z vrchu vůbec něco uvidíme.  Nejdřív se máme vydat Yellowhawk Trailem až na vrchol a zpátky se jde cestou, která se jmenuje Jubilee, poslední dva kilometry se jdou po silnici, aby se tak dokončil okruh (okruhy jsou v Kanadě vzácnost, většinou se jde jednou cestou tam a tou stejnou zpátky). Začátek Yellowhawk Trailu je u silnice, která vede z Wellsu k Bowron Lake. Celá trasa měří asi jen 9,5 km, ale vede z 1300 m.n.m skoro do 2 tisíc, takže začínáme prudkým stoupáním. Po čase dostoupáme až k hranici sněhu a u toho samozřejmě vehementně zvoníme a zpíváme. Počasí se začíná zhoršovat,  padá déšť se sněhem.  S dalším stoupáním padá už jen sníh.  Viditelnost téměř nulová.  Naštěstí máme GPS, takže se držíme skoro celou dobu na cestě,  jen s jedinou výjimkou,  kdy jsme poslechli ceduli, která nás poslala na zcestí. Asi za hodinu a půl dojdeme skrz les a alpské loučky k jezírku a čeká nás už jen závěrečný kopec, na kterém trčí do nebe nehezká kovová radiostanice (nikde v celém parku a jeho okolí není mobilní signál, vzácně člověk narazí na wifi v osídlených částech kraje). Z vrcholku na nás mávají tři Kanaďani, jediní další blázni kromě nás, co si vyšli na výlet v tomhle počasí.Tři kluci z Quesnelu, přátelští jako Kanaďani obvykle bývají.Jeden nám dokonce nabídl, že by jeho táta, dentista, pro kterého pracuje, nám opravil zadarmo zuby, kdybychom potřebovali :) To si budem pamatovat, ale snad to nebudem potřebovat. Nebe se trochu vyjasnilo, tak můžem aspoň trochu kouknout do krajiny, rozhodně nevidíme Mt. Robson v Albertě, která má být odsud prý vidět, ale i tak je to hezký. Kluci kanadský se mezitím snaží ze sněhu uvařit vodu na čaj. Zdá se nám to trochu absurdní, když jsme jen po cestě sem potkali několik potoků, ale z nějakýho důvodu jsou Kanaďani, i přestože jsou jedni z mála, kteří průzračnou vodou oplývají, vystrašení ji pít rovnou ze zdroje. Naše flaška s vodou je stále docela plná a dolů to není tak daleko, tak jim nabídnem, jetli si nechtějí uvařit čaj z naší vody a to se vděkem příjmou. Po sváče se rozloučím s klukama a vyrazíme prudce dolů po svahu do míst, kde očekáváme cestu. Jdem podél potoka, pak mezi dvěma potoky a nakonec narazíme na tu správnou pěšinu. Ta se občas mění v močál a pak se trochu ztrácí v mlází, než nás vyplivne na silnici. Po cestě jsme přezpívali celou písničku o farmáři McDonaldovi a jeho zvířátkách, v oblasti mlází jsme ještě o dost zesílili na hlasitosti. K autu to máme jen asi dva kilometry, ale cesta po silnici (tady štěrkové) je nudná téměř vždy, tak zkoušíme stopovat. První dvě auta jsou plná, ale hned to třetí nám zastavuje. Mladej pár s velepsem s námi na zadní sedačce, pes je trochu mokrej, ale za to dost přítulnej :) Během pár minut dojíždíme k našemu autu. Pak zas směřujem do Wellsu na kavčo. Po výletě, ale hlavně před šestidenní vyjížďkou na kánoi, potřebujem nutně sprchu, tak zajíždíme do kempu, který patří městu Barkerville. Tady mají sprchu na dolary, vlažná sprcha za dolar na čtyři minuty, ale stejně bodla. Voňaví vyrážíme zas do kempu u Atan Lake, na místě, kde jsme stáli včera, kde je ta parádní ozvěna a které je z těch třech, co tady jsou, nejhezčí, už stojí karavan. Asi tři kilometry odsud je ještě jedno tábořiště Chisel Lake, kam se jedem podívat, zda nepřenocovat tam. Takový to, co když opodál je něco strašne skvělýho a my o tom nevíme. Ale tábořiště se nám moc nelíbí, jsou tu taky tři místa, ale celý je to takový zapadlý a obklopený mlázím, tak se rozhodnem jet nazpět a cestu nahoru po příjezdový cestě kempu jen se štěstím vyjíždíme. Recreation site jsou sice většinou zadarmo, ale občas k nim vedou docela šílený cesty. Jsme zpět u Atan Lake. Pán  z kravanu s drsným pohledem a motorovou pilou už stihl nashromáždit skoro všechno dřevo z okolí. Ale na dnešní ohníček jsme ještě nějaké sehnali. Děláme si pohodu u ohně a zahání nás spát až déšť.

29. 5. 2016

Dneska je teda ošklivo, střídavě prudce prší a jen prší. Tak si asi jen pojedem zamluvit loď. Vyrážíme tedy k Bawron Lake a zkusíme se stavit hned na začátku v Beker´s Lodge zeptat se na cenu. Tady narážíme hned na majitele, svérázného Němce Luchu, s prazvláštním smyslem pro humor, který pěkně počítá dolárky, ale udělá nám nabídku na půjčení lodi o dost výhodnější, než kterou jsme dostali v oficiální kanceláři (registraci) parku. Platba kartou je ale s 5% příplatkem, pořád ale lepší než půjčit loď jinde, nebo jet do nejbližšího bankomatu dvacet kilometrů. Domluvíme se tedy, že se pro loď stavíme zítra ráno a zkusíme si přehodit orientation v registraci parku ze zítřejšího poledne na dnešek, abychom zítra mohli vyjet co nejdříve, pokud to půjde. Přehodit to šlo bez problémů. Na video o trase s nutnou reklamou na Barkerville, koukáme s dalšími čtyřmi lidmi, z nichž z jednoho se vyklube Slovák Pavel. S Partou vyjíždějí už v dnešním chcanci, tak to jim moc nezávidíme. Snad budem mít zítra líp. Pořád prší a my si pořebujem trochu předbalit věci, potřebujem někde tedy najít přístřešek. Zkoušíme zas Beker´s Lodge a Němec Lucha trochu neochotně přikývne, že můžem použít jeden z jeho piknikových altánů. Předbaleno, zabalili jsme asi tunu jídla s sebou, a teď už můžem jet zas do kempu u Atan Lake. K večeru se počasí umoudřuje, až je úplný jasno. Karavan zmizel, tak zas můžem zakempit na tom pěkným místě. Později do kempu dorážejí dva lovci v trucku. Vypadají, že neumí do pěti počítat, ale tvrděj, že chtěj ulovit grizzlyho, tak uvidíme kdo z koho. Ale to, že se už asi hodinu pokoušejí postavit jednoduchej stan, nasvědčuje, kdo by v tomhle souboji mohl být úspěšnější. Po postavení stanu jdou lovci hned spát, asi je to zápolení se stanem zmohlo. My ještě nějakou dobu ponocujem, až se kolem půlnoci zas objevuje jasný mrak nad jezerem, ze kterého se opět vyklubala po vyfocení polární záře. Tak to bylo moc hezký zakončení pošmourného dne.

Konečně vyrážíme- 1. Den plavby

30. 5. 2016

Ráno vstáváme celkem brzy, kolem sedmý. Než se ale nasnídáme a znovu přebalíme už je devět. Pak se vydáváme za Luchou do Beker´s Lodge půjčit lodě. Vše je domluveno, ale Lucha má problém, že chceme platit debitkou. Chce teda volat do banky, jestli je to možné, tam jsou ale až o desíti. Tak se rozhodnem, že nejdřív dojedem do registrace na zvážení věcí, které berem s sebou, ty tam vyložíme a pak se vrátíme pro loď a dopádlujem přes jezero k registraci. Věci jsme vyložili a teď teda zas zpět za Luchou. Tam naštěstí prošla naše platba, akorát jsme museli zaplatit českou kartou s vytištěným jménem. Ale podařilo se. Máme půjčenou loď, jeden velkej loďák a kolečka na přejezdy mezi jezery. Nasedáme do lodi, pádlujem za registraci, kde obvykle končí lidi okruh, pokud si půjčují loď od parku. Nasazujem loď na kolečka a vlečeme ji k registraci. Tady finálně dobalujem věci, paní jen zkoukne co máme s sebou do lodi (o věci, které budem mít na zádech se nestará), zapíše to na papírek, který zalaminuje a řekne nám, ať ho připevníme někam na příď. Když ji řeknem, že už jsme to zvážili a má to míň než 60lbs, tak nás pustí rovnou na okruh, bez toho aniž by to ověřovala. Mezi tím, co se takhle už asi pět nebo šest hodin prdelíme, sem a nazpátek, střídavě prší a lije. Konečně ale snad už vyrážíme. Vše jsme naskládali do lodi a teď ji musíme táhnout 2,4 km první portáží k prvnímu z jezer. Je to teda hroznej opruz a bez koleček nemyslitelný. Uff, nasedáme do lodi. Déšť zesiluje a je zima, mrznou nám ruce při pádlování. Naštěstí máme goretexový gatě i bundy, tak zůstáváme v suchu. První z jezer, Kibbee Lake, má jen asi dva a půl kilometru a zatím začíná další, tentokrát dvou kilometrová, portáž. To je teda nepěknej začátek, takový lopocení. Ale postupně se vyjasňuje a přestává pršet, tak na druhé jezero máme už docela hezky. Indianpoint Lake má 6 km a protože jsme vyrazili pozdě, chceme na jeho konci zakotvit pro dnešní noc.

 A hle útulna. Nikdo tam není, tak o dnešním přenocování není pochyb. Nemusíme stavět stan a a ni se bát medvědů. A ve vnitř jsou kamínka a je to tu moc útulný. Teda až takovej luxus jsme nečekali. To je vážně paráda. Máme soukromou chatičku v Kanadě u jezera v divočině- alespoň pro dnešní noc. Vojta zas nahazuje, že chytí rybu k večeři. Kolem projíždí posádka dvojkajaku a ptá se nás, jestli nejsme Trevor, když jim odpovíme, že ne, jedou dál. Vojta rybaří další hodinu a ryby se stále někde flákaj. Nakonec si teda opékáme placičky se sýrem a rajčatovým sugem na plápolajících kamínkách v chatě.  Mňam! Spokojeně jdeme spát.

2. Den plavby

31. 5. 2016

Vstáváme v sedm, před devátou vyrážíme na cestu. Moc nám ty ranní rozjezdy nejdou :) Pádlujem jen asi kilometr a je tu další portáž 1,6 km dlouhá. Jediný co je na tom povzbudivý, že nás dalších 40 km žádná další nečeká, ale tenhle začátek dne je docela nepříjemnej. Navíc se portáže směrem od registrace neustále zhoršují. Přibývá kořenů a kamení. Bez koleček bychom se ale vážně z toho obtáhli. Kolečka jsou tady nutnost! Po přetažení lodě se dostáváme na začátek západní části Isaac Lake, nejdelšího a také největšího jezera na okruhu.

Necelých sedm kilometrů jsme ujeli celkem rychle. Teď se napojujeme na hlavní rameno, které má přes 30 km. Počasí je parádní, chvílema svítí i sluníčko, takže je možný jet v triku. Příroda nádherná. Jezero průzračné, jsou vidět klády a klacky v jezeře i několik metrů pod náma. Kolem hory se zasněženými vrcholky. Je to tu prostě skvělý! A před hlavní sezónou tady není ani moc lidi. Cestou potkáváme střídavě jen lidi, kteří vyjeli včera jako my. To je jen mladý kanadský pár, postarší německý pár a asijská posádka dvojkajaku. Jinak nikdo nikde. Asi po deseti kilometrech pohodové jízdy doráždíme k další z útulen, kterých je na trase všeho všudy sedm. A zas je prázdná, tak neváháme a opět ji osidlujeme. Není sice tak útulná jako ta první, ale taky je parádní. A zas na krásném místě. Navíc tady mají skvělý kamínka s hokejistama.

Mohli jsme jet dnes ještě dál,protože jsou teprv tři, ale nevyužít přístřešku by byla škoda. Počasí stále skvělý, tak si dáváme kafíčko s výhledem na jezero. Vojta zas zkouší nahodit. Z nenadání se u nás vynořuje 5 kanoí. Gajdovaná adventure na osm dní. Průvodce se nás ptá, zda si tam můžou účastníci odskočit na záchod. Budou pak pokračovat na protější břeh asi dva kilometry do kempu, který je určený pro skupiny. Každý kempingový místo i každý přístřešek má vlastní kadibudku. Tak to muselo být hodně urgentní, když už to nemohli vydržet další dva kilometry :) Po této nečekané návštěvě si jdu dát do chaty šlofíka a Vojta rybaří, dělá dřevo, myje se atd., 

protože nevydrží ani minutu v klidu. K večeři máme pečený brambor s parmezánem a philadelphií. Po véče vařím špagety s rajčatama na druhý den k obědu a pak jdem spát. Chajdu jsme ale nějak přetopili, tak se nám moc nedaří usnout a noc je ještě narušená myší návštěvou. Zbudila nás uprostřed noci tím, jak se snažila sežrat náš toaleťák. Ale byla slušně vychovaná, když jsme na ni posvítili, utekla a už se neukázala.

3. Den plavby

1. 6. 2016

Dnes pokračujeme plavbou po Isaac Lake. Na jeho konci nás čeká obáváný Chute na řece Cariboo a přenášení. Divočejší část cesty. Varovali nás před ním na videu. V brožuře je napsáno, že by to neměli sjíždět žádní začátečníci. Tak uvidíme. Když tak těch 400 metrů navíc nějak přetáhneme. Dojíždíme nakonec jezera a potkáváme se se všema posádkama, které vyrazili s námi. Všichni se jdou podívat, co je čeká. U Chutu je velký přístřešek na vaření i s kamnama, emergency telefon i helipad, tak si říkáme, to asi bude divoký. A pak dojdem až k tomu a tam takový dvě vlnky. Zatímco němečtí mazáci to bez řečí projeli, asijský dvojkajak po průjezdu jásá jakoby vyhrál olympijskou medaily. Kanadský pár to vzdal a přenáší, my se radujeme, že to konečně trochu pojede a nebude to takový volej. Bohužel to jede takhle jen pár set metrů a pak už se musí všichni vylodit, protože řeka pokračuje 11 metrovým vodopádem. Portáž je zas asi dvoukilometrová a zatím nejhorším terénem. Po cestě potkáváme ten vodopád. Je mohutnej a burácí už z dáli. Na konci portáže německý a kanadský pár společně staví tábor, asijská posádka chce jet dneska ještě pár hodin a my se začínáme těšit na další noc v přístřešku,protože víme, že jen kousek po proudu na druhé straně řeky je další útulna. Po cestě portáží jsme ještě zahlédli znak pro firewood, tak se pro něj vracíme. Na celém okruhu je mnoho míst, kde je připravené nařezané dřevo, které si vodáci mohou vzít do lodi na oheň. Jelikož Kanaďané chtějí zachovat ráz parku co možná nejmíň dotčený člověkem, mělo by se topit pouze tímto dřevem. Řezat dřevo v okolí kempovišť, ale i sbírat spadlé větve a topit jima, je zakázáno. Poskládali jsme vše do lodi a teď už se jen sklouzneme pár set metrů po řece a tady už na nás čeká útulna, sice trochu zatuchlá a nakřivo, ale na překrásném místě. Řeka Cariboo je tady široká, břehy jsou porostlé zelenou travičkou a kolem se tyčí hory, zdáli je stále slyšet burácející vodopád. Počasí ale nevypadá moc dobře, rychle pro to vynášíme vše z lodi do naší nové kanadské chatky. Jen co vše schováme dovnitř, začíná pršet. Zahajujeme průzkum chaty, chceme zjistit, co to tady tak smrdí.

V jedné ze skříněk jsme našli zapomenuté odpadky, už trochu tekoucí, rychle jsme je spálili, ale smrad trvá dál. (Ten den už jsme to ale nezjistili, až o pár dní později nám došlo, že původcem zatuchlého, nasládlého smrádku, bylo cedrové dřevo, z něhož byla chatka postavená. ) Přestává pršet, Vojta jde nahodit. Ryby ale stále neberou, za to nám nad hlavami krouží orlové a řekou si to brousí bobr.

4. Den plavby

2. 6. 2016

Od rána prší. Je hnusně,vyrážíme proto až kolem desátý, když se udělá trochu líp. Prvních pár kilometrů jedeme stále po řece Cariboo, tak cesta pěkně utíká. Navíc je i trochu zabavnější, protože je občas potřeba se vyhnout nějaké větvy trčící z vody nebo ze břehu. Pak doplouváme do skoro 15 km dlouhého jezera Lanezi. Prší, místama leje, vlny na jezeře jsou vysoké jak na moři, slyšíme hromy, ne moc daleko od nás, fouká silný protivítr. Je nám zima. Jezero je z obou stran obklopené vysokými horami, tak se bouřka drží neustále nad ním. Po několika hodinách nepříjemné plavby a neustále se zhoršujícího se počasí, se zdá bouřka opravdu blízko. My už jsme stihli dopádlovat až do půlky dalšího jezera, pět kilometrů dlouhého Sandy Lake. Projistotu kotvíme.

Prokřehlí obědváme a čekáme, až se počasí zlepší. Až aspoň hromy nebudou tak blízko. Asi po půl hodině usoudíme, že už to lepší nebude a nasedáme opět do lodi. Doplouváme nakonec Sandy Lake a pokračujeme zas řekou Cariboo směrem ke Cariboo Falls. Asi dva kilometry od vodopádu začínají výstražné cedule, že touhle cestou už určitě ne! Zítra se chceme jít na vodopády podívat, je to jen malá zajížďka přes jezero Unna a pak jednosměrná 1,5 km procházka až k 24 metrovým vodopádům. Dnes už jen doplujeme do Unna Lake na tábořiště a konečně tam zakotvíme. Na jižní straně okruhu není žádný přístřešek, takže dneska budeme poprvé spát pod stanem. Cariboo River ze Sandy Lake vede takovým moc pěkným kanálem obklopeným hustým lesem a my tu zahlédli tři vydry. Ujeli jsme dnes 30km převážně proti větru, hlavně protože bylo tak hnusně a nestálo za to někde dřív lepit :) Celodenní chcanec nám ale vynahradila dvojitá duha při příjezdu do Unna Lake.

Navíc se počasí ke konci  dne začalo umoudřovat, ukázalo se sluníčko a mraky postupně odešly. Tábořiště jsme našli liduprázdné ale za to plné nařezaného dřeva. Takže jsme si tady udělali příjemný večer u ohníčku na krásném kempovišti. Goretex nás dnes opět podržel, takže jsme ani nemuseli moc sušit.

         

   

5. Den plavby

3. 6. 2016

Probudili jsme se do pěkného dne. Hned jsme si sbalili věci, které jsme nechali v bear cache a na lehko jsme vyrazili přes jezero. Na druhé straně jsme se vylodili a pěknou procházkou jsme došli na vodopády. Vodopády byly nádherný a opravdu mohutný. Těžký ale bylo se k nim dostat ze zdola,protože mokré kamení hrozně klouzalo. Po vyfocení vodopádů jsme se zas vrátili stejnou cestou, nasedli do lodi, dopádlovali na druhou stranu, naskládali věci do lodi a vyrazili proti proudu řeky Cariboo na soutok, kde se vydáme potokem Babcock do záverečné pasáže okruhu na západní straně. Po ranní rozcvičce protiproudu potkáváme opravdu nádhernou rangerovu chatu (zdá se to být povolání snů dělat rangera na tomto místě), po ní už nás čeká další portáž. Jelikož se ale zas blížíme začátku okuhu,  portáž je ve skvělé kondici, snadno ji proklouzneme, pak pádlujeme necelé tři kilometry po Babcock Lake a před námi se zase  objevuje portáž, upravená jakoby ji před chvílí někdo zametl a dlouhá jen 400 metrů. Našla jsem tu křemenáče :)  S houbou na palubě pádlujeme přes maličké jezero Skoi jen pár set metrů až k poslední portáži na okruhu (taky jen 400 metrů a v perfektním stavu), to je skoro na oslavu. U ní potkáváme čtyři lidi ve dvou kanoích, kteří jedou jenom západní stranu okruhu a ti nám říkaj, že oba páry už jsou před námi. Včera za náma do kempu nikdo nedojel, tak si říkáme, že asi někdo z těch lidí, se kterýma jsme vyjeli, vynechal zajížďku na vodopády.  Vjíždíme na Spectacle Lake, které po několika kilometrech přechází do Swan Lake. Tady ta pasáž nám připomíná hodně Slapy, už trochu osídlená chatičkama a vidíme už celkem dost lodí zakotvených na písečných plážích. Někde před koncem Spectacle Lake potkáváme ty dvě posádky na kanoí, které mají být před námi a ukáže se, že jsou to lidi, které jsme ještě vůbec nepotkali, dva zevlující páry, holky v ruce knížku, kluci rybářské pruty. Na dotaz, jak dlouho plujou, se nemůžou shodnout na odpovědi, jestli sedm nebo osm dní :) Trochu jim závidíme, že viděli losici s mláďatama. 

My to štěstí ještě neměli. Skoro to vypadá, že už snad každý viděl losí rodičku s mláďatama kromě nás a že tenhle úkaz je tady tak častý, že je skoro neuvěřitelný, že jsme je do teď neviděli. A to už nám do konce zbývá jen jeden den. Na konci Swan Lake nabíráme dřevo do lodi a zkoušíme se dostat k další z útulen vodní cestou vpravo.

 Po chvíli pádlování mělkou řekou mezi travními výhonky jsme ale potkali protiproud, který nemůžeme překonat, musíme zkusit jinou cestu. Tentokrát vlevo. Plujeme zase mělčinou se spodkem lodi téměř na dně, pak vjíždíme do zatáčky, napojujeme se na říčku, která vede houštinou a zas musíme překonávat protiproud, který ale není zas tak silný, takže se nám to daří. Když tu náhle po levé straně v houští losí maminka se dvěma mláďaty. Nevím kdo je překvapenější z tohoto nečekaného setkání, jestli losy nebo my. Losí maminka jen stihne shromáždit děti blíž k sobě a my jelikož jedeme protiproudu nemáme čas si je ani moc prohlídnout a musíme pokračovat v pádlování, ale konečně jsme je viděli! Doplouváme k přístřešku, nikdo tam není. Jupíí! Navíc nás ke konci dne chytnul trochu deštík, tak nás zas kempoviště přivítalo dvojitou duhou. Losy, duha, přístřešek, paráda. Pro dnešek rozhodně splněno. Zahajujeme osidlování chatky. Nacházíme se ale v mokřadech. Je to prostředí vhodné jak pro mousse, tak bohužel i pro komáry, hromady komárů. Na kamnech si vaříme špagety s tuňákem a snažíme se vyvraždit všechny komáří potvory uvnitř. 

Vojta jen před chvílí odložil foťák po focení duhy, když ho musí zas uvést do pohotovosti, protože skoro až k chatě dorazila losí maminka s mládětem. To je super! I když o nás ví, nejsme pro ni zjevně žádným nebezpečím, protože se i s mládětem neustále přibližují. Malý mousse hopká okolo a maminka se pase přímo před našima očima. Tomu říkám parádní moussewatching. A to jsme si mysleli, že tenhle den nemůže být lepší. Teda tady v tý zátoce zázraků, člověk nemůže odložit foťák ani na okamžik :) To bylo teda krásný odpoledne. Už je asi osm, když slyšíme  lidské hlasy. Teda to jede někdo takhle dlouho dneska. Už jsme nikoho nečekali. Protiproudu k nám dorazil padesátník Rob se synem Drewem v krásných dřevěných vlastnoručně postavených kajacích. Fakt krásná práce, škoda, že jsme si neudělali fotku. Dali jsme se do řeči. Ukázalo se, že nás dojeli o den, protože tohle je jejich teprv čtvrtý den. Rob v roce 1989 podnikl podobnou cestu po Jižní Americe jako my před dvěma lety a trochu záviděnihodné je, že ještě stihl Macchu Picchu nezatížené monstrózním turismem, jaký tam probíhá v dnešní době. Syn Drew zas bude za pár měsíců dělat elektrikáře na Antarktidě jako podpora vědeckého týmu. To jsou frajeři. Ještě nám říkaj, že už jeli hodně vodáckých treků, ale Bawron Lake Canoe Circuit je z nich prý nejhezčí. Docela jim to i věříme nejen proto, že jsme se o tom na vlastní oči mohli přesvědčit ale hlavně proto, že si postavili vlastní plavidlo a musí být na vodě jako doma :) Po večeři jdou Rob s Drewem stavět stan venku. Sice to nahlas neřekli, ale nejspíš předpokládali, že tu nikdo nebude a budou mít přístřešek pro sebe. Útulna je dost velká, tak jim říkáme, že se tam v pohodě vejdeme všichni, ale oni, že ne. Ale říkaj nám, že nás asi v noci navštíví myši a že jsou otravnější než všudypřítomní komáři. A doporučí nám postavit si vevnitř stan. Ne že bychom o tom nepřemýsleli už před tím, i navzdory nápisu don´t set up tent in shelter, ale když nám to řekli Kanaďani :) Po postavení tropika ještě večer zkoušíme nahodit na ryby. Přakvapivě furt nic :) No vlastně kolem proplul aspoň bobr. A pak už je zas čas vzít do ruky foťák, protože na místě, kde byla nejprve duha a pak losy, se teď začíná ve vodě zrcadlit hora se sněžnou čepičkou a po západu slunce jde nebe do ruda. Dnešní večer je náš poslední na cestě a opravdu nemohl být lepší.

6. Den plavby

4. 6. 2016 

Probouzíme se do krásného dne kolem sedmé. Rob s Drewem už jsou pryč. Včera jsme za sebou nechali Slapy a teď proplouváme přírodními kanály řeky Bowron. Jsou to překrásné čtyři kilometry po klidné vodě, která je obklopená zelenou travičkou. Ještě trochu doufáme, že uvidíme losy, ale už se nám to nepoštěstí. Ale stěžovat si rozhodně nemůžeme, protože včera jsme se jich nabažili do sytosti. Připlouváme do Bowron Lake aniž bychom potkali živáčka. Už nám zbývá jen posledních sedm kilometrů a naše plavba bude u konce. To je škoda. Počasí se dnes ale vydařilo. 

Nebe je téměř bez mráčků, tak si plavbu na posledním z jezer opravdu užíváme. Vojta nahodil, já se opaluju. Ale už to dýl protahovat moc nejde, tak připlouváme ke břehu, kde nás čtyři Kanaďani středního věku přivítají vychlazeným pivem, jak jsme si tohle zasloužili..?!Potrženo sečteno tenhle výlet byl naprosto svělej a báječnej od začátku dokonce i se čtvrteční bouřkou, aspoň jsme to měli pěkně variabilní a budeme si to dlouho pamatovat. Teď už jen vymýt a vrátit loď . Chytá nás trochu nostalgie. Němec Lucha zas vtipkuje, že se máme určitě vrátit s dětmi, že je to spousta zábavy děti dělat.

A takhle končí náš skvělý stokilometrový výlet na kanoích. Po šesti dnech mytí v jezerech potřebujeme zas sprchu, tak jedem aspoň na tu vlažnou do Wellsu do kempu a pak pokračujeme k místu našeho dnešního spánku v Lightning Creek Recreation Site u Quesnelu. Je to zas neplacenej kemp, ale je to hroznej komárov a vidlákov. Potkali jsme tu rodinu asi s deseti dětmi a hlava rodiny uměla udělat nejlepší jííííííííííháááááááááááááá co jsme kdy v životě slyšeli :)