Quesnel a hledání kempu u Prince George
5. 6. 2016
Jsme podruhé v Quesnelu (z nějakého nám neznámého důvodu se to vyslovuje jako konel) a takovou pozornost tohle místo ani nezaslouží. Přesto jsme to
riskli a zašli do místního infocentra s dotazem, co je v Quesnelu Must see- paní tento dotaz opravdu překvapil, chvíli se urputně zamýšlela a pak se zeptala kolegyně. Dohromady doslova vypotily, že nad městem jsou nějaké skalní pískovcové útvary Pinnacles, které stojí za vidění. Vzali jsme to poctivě a na Pinnacles jsme dojeli. Vyklubal se z toho docela pěkný park s výhledem na město a na útvary podobné severočeským Pokličkám. Úplně to co si člověk představí pod must see (navíc v Kanadě) to nebylo, ale byla to fajn krátká procházka. A teď nás zas čeká cesta k Prince George, moc nás ten Chomutov Britské Kolumbie taky znovu neláká, ale potřebujeme jím projet, doplnit zásoby jídla, udělat laundry a vymyslet plán co dál. Původně jsme měli ještě touhle dobou sbírat houby, ale to
nám moc nevyšlo.
Na telefon Vojtovi přišlo upozornění, že by měla být v noci silně vidět polární záře, tak se ještě pokusíme cestou najít kemp, pokud možno s výhledem na sever a neplacený. Podle pdf a map jsme vybrali Gouvernment Lake Recreation Site. Dle googlovské navigace jsme sjeli z dálnice a vydali se štěrkovou cestou směrem ke kempu. Cesta se neustále zhoršovala, komárů přibývalo, až jsme dojeli do půlky hodně prudkého kopce s takovýma výmolama, že jsme to radši asi po deseti kilometrech vzdali a otočili to nazpátek. Cestou zpět směrem na dálnici jsme potkali stylovýho dědu na mopedu, který byl upřímně překvapený, že jsme se snažili dojet k Gouvernment Laku a říkal nám, že některé Recreation Sites jsou neudržované a že u Gouvernment Laku žádný kemp už nenajdeme. Protože ale máme v záloze ještě kemp kousek odsud, tak nás to nevyvedlo z míry. Radši se ale zeptáme, jestli naše další plánované kempoviště u Camp Lake je v pohodě. Děda o tom není úplně přesvědčený, ale nakonec říká, že by to asi šlo, že je to rozhodně lepší volba než Gouvernment Lake, ale že ke Camp Lake jezdí bad boys a jsou tam několik týdnů stranou od lidí. Nějak jsme si to vysvětlili, že to asi budou lovci, že to teda není tak hrozný, rozloučili se, vrátili se na dálnici a hned na další odbočce jsme z ní zas sjeli na štěrkovou cestu a pokračovali na Camp Lake. Po několika kilometrech cesty po ne úplně dobré silnici jsme konečně tu. A??? Camp Lake je komáří díra s jedním stolkem, na kterém jsme našli spoustu prázdných bombiček do šlehačkovače. Děda tedy nejspíš nemyslel, že by bad boys byli lovci, ale feťáci. No nevadí pořád nám zbývá Buckhorn Lake Recreation Site kousek od Prince George a ani se nemusíme vracet na dálnici a můžeme pokračovat po šterkové cestě. No takže Buckhorn Lake je taky velmi ošklivý kemp, kde jsou jen tři stanoviště dnes již obsazené místními. No dobrá, dneska nám to moc nevychází, ale tak zkusíme teda už konečně Tabor Lake hned za Prince George, který byl dokonce v jednom magazínu označený místním fotografem za jedno z míst, kam by se jel podívat na polární záři. Navíc je tady když tak zakreslený kemp, sice asi placený, to už je nám ale dnes jedno. Máme to jen už asi 30 km a štěrková cesta se změnila na asfaltku, tak to jen posviští. Campground u jezera Tabor nemůžeme najít, tak hledáme jiné místo na přespání. Sjedeme z prudkého kopce k jednomu z launch boatu. Tady by se asi dalo přespat. Po chvíli obhlížení místa, zjistíme, že lidé místo používají nejen k naloďování a vyloďování, ale i jako záchod. No tak tady taky ne. Cestu od jezera jen stěží vyjíždíme a auto začíná vařit. Ale jsme nahoře, snad všichni celý. Tak ale stejně nevadí, pořád tu můžeme najít nějakou zapadlou uličku, kde by se dalo nenápadně zaparkovat. Projíždíme jednu ulici za druhou, už jsme projeli skoro všechny ulice kolem jezera, a to jezero Tabor není zrovna malých rozměrů, a všechny se ukazují být zakončené soukromými pozemky. Tak teď už nám je fakt jedno, kde budem spát, ale hlavně ať už jsme tam! Jedeme úplně poslední možnou cestou kolem jezera úplně z druhý strany, než jsme k němu přijeli až nakonec silnice, kde nacházíme kopu štěrku a improvizovanou střelnici bez výhledu na jezero, vlastně jen s výhledem na nehezký les a křoví a to bude naše nocležiště pro dnešní noc. Takže se nám dnes velmi vyplatila snaha najít neplacené kempoviště. Jeli jsme delší cestou, ale za to mnohem horší, málem jsme uvařili auto a skončili jsme v nehezké díře a na polární záři nemáme vůbec náladu, i kdyby tu snad byla vidět :D Rychle se navečeříme a jdem radši hned spát.
Na telefon Vojtovi přišlo upozornění, že by měla být v noci silně vidět polární záře, tak se ještě pokusíme cestou najít kemp, pokud možno s výhledem na sever a neplacený. Podle pdf a map jsme vybrali Gouvernment Lake Recreation Site. Dle googlovské navigace jsme sjeli z dálnice a vydali se štěrkovou cestou směrem ke kempu. Cesta se neustále zhoršovala, komárů přibývalo, až jsme dojeli do půlky hodně prudkého kopce s takovýma výmolama, že jsme to radši asi po deseti kilometrech vzdali a otočili to nazpátek. Cestou zpět směrem na dálnici jsme potkali stylovýho dědu na mopedu, který byl upřímně překvapený, že jsme se snažili dojet k Gouvernment Laku a říkal nám, že některé Recreation Sites jsou neudržované a že u Gouvernment Laku žádný kemp už nenajdeme. Protože ale máme v záloze ještě kemp kousek odsud, tak nás to nevyvedlo z míry. Radši se ale zeptáme, jestli naše další plánované kempoviště u Camp Lake je v pohodě. Děda o tom není úplně přesvědčený, ale nakonec říká, že by to asi šlo, že je to rozhodně lepší volba než Gouvernment Lake, ale že ke Camp Lake jezdí bad boys a jsou tam několik týdnů stranou od lidí. Nějak jsme si to vysvětlili, že to asi budou lovci, že to teda není tak hrozný, rozloučili se, vrátili se na dálnici a hned na další odbočce jsme z ní zas sjeli na štěrkovou cestu a pokračovali na Camp Lake. Po několika kilometrech cesty po ne úplně dobré silnici jsme konečně tu. A??? Camp Lake je komáří díra s jedním stolkem, na kterém jsme našli spoustu prázdných bombiček do šlehačkovače. Děda tedy nejspíš nemyslel, že by bad boys byli lovci, ale feťáci. No nevadí pořád nám zbývá Buckhorn Lake Recreation Site kousek od Prince George a ani se nemusíme vracet na dálnici a můžeme pokračovat po šterkové cestě. No takže Buckhorn Lake je taky velmi ošklivý kemp, kde jsou jen tři stanoviště dnes již obsazené místními. No dobrá, dneska nám to moc nevychází, ale tak zkusíme teda už konečně Tabor Lake hned za Prince George, který byl dokonce v jednom magazínu označený místním fotografem za jedno z míst, kam by se jel podívat na polární záři. Navíc je tady když tak zakreslený kemp, sice asi placený, to už je nám ale dnes jedno. Máme to jen už asi 30 km a štěrková cesta se změnila na asfaltku, tak to jen posviští. Campground u jezera Tabor nemůžeme najít, tak hledáme jiné místo na přespání. Sjedeme z prudkého kopce k jednomu z launch boatu. Tady by se asi dalo přespat. Po chvíli obhlížení místa, zjistíme, že lidé místo používají nejen k naloďování a vyloďování, ale i jako záchod. No tak tady taky ne. Cestu od jezera jen stěží vyjíždíme a auto začíná vařit. Ale jsme nahoře, snad všichni celý. Tak ale stejně nevadí, pořád tu můžeme najít nějakou zapadlou uličku, kde by se dalo nenápadně zaparkovat. Projíždíme jednu ulici za druhou, už jsme projeli skoro všechny ulice kolem jezera, a to jezero Tabor není zrovna malých rozměrů, a všechny se ukazují být zakončené soukromými pozemky. Tak teď už nám je fakt jedno, kde budem spát, ale hlavně ať už jsme tam! Jedeme úplně poslední možnou cestou kolem jezera úplně z druhý strany, než jsme k němu přijeli až nakonec silnice, kde nacházíme kopu štěrku a improvizovanou střelnici bez výhledu na jezero, vlastně jen s výhledem na nehezký les a křoví a to bude naše nocležiště pro dnešní noc. Takže se nám dnes velmi vyplatila snaha najít neplacené kempoviště. Jeli jsme delší cestou, ale za to mnohem horší, málem jsme uvařili auto a skončili jsme v nehezké díře a na polární záři nemáme vůbec náladu, i kdyby tu snad byla vidět :D Rychle se navečeříme a jdem radši hned spát.
Hlavně ať už jsme pryč z Prince George
6. 6. 2016
Ráno z té ošklivé díry vypadneme bez
snídaně, jen jsme na půl vypili Budvar (v Kanadě se jmenuje Czechvar), který se nám nějak pootevřel v lednici a trochu nám ji zaneřádil. Jedeme do
Prince George do knihovny na internet. Na parkovišti u knihovny snídáme a taky zjistíme, že Budvar nebyl
pootevřený, ale byla díra v Kozlovi. No tak vypijem i tohle druhý pívo a to jsme s
nima chtěli šetřit. No nevadí, byli dobrý i po ránu. V knihovně sedíme celičký den, až už jsme z toho unavení a otrávení. Ale aspoň jsme vymysleli, že se pohnem víc na severovýchod na Tumbler
Ridge, vypadá to tam moc zajímavě a aspoň nějak smysluplně vyplníme čas, než za náma přiletí náš kamarád David, kterého očekáváme začátkem července ve Vancouveru. David s náma chce procestovat západní Kanadu a Aljašku. V Prince George se nám už úplně protiví. Tak teď rychle na nákup a vzhůru na sever. Po cestě jsme vybrali WindyPoint
Recreation Site jako místo na spaní, snad budem mít dneska šťastnější ruku ve výběru :) Sjíždíme z dálnice na štěrkovou cestu.Taky
je tu spousta výmolů a celkem prudký kopec dolů plný kamení. No tak budem
rizkovat, že nebudem moc
vyjet a třeba zas úplně zbytečně? Naštěstí kolem běží nějaký kluk, tak se
ho zeptáme. K našemu velkému překvapení má na sobě dres českého florbalového nároďáku. Podle všeho je to ale Kanaďan a český florbal se mu
prostě asi jen líbí :) A potvrdil nám, že kousek odsud je kempoviště. Tak jsme tentokrát v klidu dojeli
na pěkný tábořiště. Takový uklizený a s připraveným dřevem. Jen toho hmyzu je tu dost. Aspoň ale jméno neklame a občas vítr hmyz odfoukne. Taky je tu jezero plný ryb, tak Vojta jde nahodit udičku a já radši pro jistotu dělám k večeři guláš :) Guláš jsme zdlábli a byl moc dobrej a na rybu si budem
muset počkat :)
Změna je život
7. 6. 2016
Ráno pokračujem na sever. Po
cestě jsme zastavili u
pěkných vodopádů Bijoux. Kolem
vodopádů poletuje spouta moc pěkných a taky moc drzích tmavěmodrých ptáků Stellar Jay. Jsou trochu otravný, ale na fotce vypadají moc hezky :) (Fotka s nimi se nám ale někam ztratila :) Po krátké pauze pokračujem v cestě na sever. Zanedlouho dojíždíme k Heart Lake Provitial Park, kde je i zřízen kemp a je tu nádherně. Kempoviště jsou rozeseta po
lese a u malého překrásného jezera je na
loučce místo s piknikovými stoly. Všude ticho a klid. Úplná oáza na duši. Krásný místo na přenocování, navíc zdarma. My jsme tu ale před polednem, tak tu aspoň poobědváme. Navíc máme nádherné počasí, tak využijeme jezero i k vykoupání, i když je celkem studené. Po sendviči s volským okem a koupeli si ještě dopřáváme kafíčko.
Mezitím k jezeru přijel starší pár v karavanu a dvěma velepsy. Moc milí lidé. Jsou na cestě ze severu, říkaj, že je to tam nádherný a touhle dobou tam nejsou ještě ani komáři. Paní nám taky poradila, že máme chytat ryby na žížaly anebo na umělé mušky. My to furt zkoušeli na chleba, jenže ten kanadskej není moc dobrej ani pro lidi. Asi po třech hodinách velice příjemného odpočinku pokračujem v jízdě. Dorážíme do Chetwyndu, je to město v podstatě o jedné hlavní ulici, kolem které jsou uspořádány všechny obchody a protože město každoročně pořádá festival vyřezávání skulptur řetězovou pilou, je hlavní ulice ozdobená těmito dřevěnými sochami. Tady si jen chceme sednout na kafe a internet u Tima Hortonse a spojit se s Davidem a trochu doladit plány. Voláme s Davem. A naše plány se radikálně mění. David by totiž raději letěl rovnou do Anchorage na Aljašku místo do Vancouveru a my jsme jedině pro, protože budem moct takto pokračovat na sever a nebudem se muset vracet. Takže Tumbler Ridge padá a jede se na Yukon. No v tom případě ještě po cestě můžeme zkusit jedno spáleniště, kde bychom mohli sbírat smrže. Teda tahle zpráva nás zastihla právě včas, protože jsme to v Chetwyndu měli podle původního, dva dny starého plánu, stočit na východ, místo toho budem držet směr sever (později severozápad). Čeká nás Alaska Highway.
O pár hodin později jsme ještě obdrželi sms od Rádi, že jsou na spáleništi u hranic s Yukonem u Watson Lake, kam máme namířeno. Už tam pár dní sbírají a že máme taky přijet, jestli chcem. No to jsou mi teda náhody dneska :). Z Chetwyndu míříme na Fort St. John a pak už po Alaska Highway míříme na Fort Nelson. Na noc zastavujeme v Inga Lake Recreation Site. Je to hezké tábořiště. Navíc téměř bez komárů. Potom, co dojíme guláš, jde Vojta zkusit nahodit. Já, jelikož se dny po cestě na sever neustále prodlužují, musím zapracovat na záclonkách do auta. A ryba? Konečně zabrala! :) Na žížalu Vojta chytil, myslíme si, White Suckera. Má takovou divnou hubu. Juchů. Rybu opékáme na ohni a naléváme si k ní každý po skleničce bílého. Je asi půlnoc a začíná se konečně stmívat. Je načase jít spát.
Mezitím k jezeru přijel starší pár v karavanu a dvěma velepsy. Moc milí lidé. Jsou na cestě ze severu, říkaj, že je to tam nádherný a touhle dobou tam nejsou ještě ani komáři. Paní nám taky poradila, že máme chytat ryby na žížaly anebo na umělé mušky. My to furt zkoušeli na chleba, jenže ten kanadskej není moc dobrej ani pro lidi. Asi po třech hodinách velice příjemného odpočinku pokračujem v jízdě. Dorážíme do Chetwyndu, je to město v podstatě o jedné hlavní ulici, kolem které jsou uspořádány všechny obchody a protože město každoročně pořádá festival vyřezávání skulptur řetězovou pilou, je hlavní ulice ozdobená těmito dřevěnými sochami. Tady si jen chceme sednout na kafe a internet u Tima Hortonse a spojit se s Davidem a trochu doladit plány. Voláme s Davem. A naše plány se radikálně mění. David by totiž raději letěl rovnou do Anchorage na Aljašku místo do Vancouveru a my jsme jedině pro, protože budem moct takto pokračovat na sever a nebudem se muset vracet. Takže Tumbler Ridge padá a jede se na Yukon. No v tom případě ještě po cestě můžeme zkusit jedno spáleniště, kde bychom mohli sbírat smrže. Teda tahle zpráva nás zastihla právě včas, protože jsme to v Chetwyndu měli podle původního, dva dny starého plánu, stočit na východ, místo toho budem držet směr sever (později severozápad). Čeká nás Alaska Highway.
O pár hodin později jsme ještě obdrželi sms od Rádi, že jsou na spáleništi u hranic s Yukonem u Watson Lake, kam máme namířeno. Už tam pár dní sbírají a že máme taky přijet, jestli chcem. No to jsou mi teda náhody dneska :). Z Chetwyndu míříme na Fort St. John a pak už po Alaska Highway míříme na Fort Nelson. Na noc zastavujeme v Inga Lake Recreation Site. Je to hezké tábořiště. Navíc téměř bez komárů. Potom, co dojíme guláš, jde Vojta zkusit nahodit. Já, jelikož se dny po cestě na sever neustále prodlužují, musím zapracovat na záclonkách do auta. A ryba? Konečně zabrala! :) Na žížalu Vojta chytil, myslíme si, White Suckera. Má takovou divnou hubu. Juchů. Rybu opékáme na ohni a naléváme si k ní každý po skleničce bílého. Je asi půlnoc a začíná se konečně stmívat. Je načase jít spát.
Liard Hot Springs
8. 6. 2016
Probudili jsem se ráno u jezera a Vojta říká: "Tamhle ten ostrov tam včera nebyl". Já na to: "Vojto to nějaká blbost." Ale po chvíli pozorování se ostrov skutečně hýbe, šine si to celkem rychle po jezeře ve směru větru. Má asi dvacet metrů a je porostlý trávou. Docela zajímavý. Od jezera Inga pokračujeme dálnicí směrem na Fort Nelson. Tady doplníme zásoby jídla a pití a vyrážíme severozápadním směrem k Liard Hot Springs. Už samotná cesta je nádherná. Projíždíme severním cípem Northen
Rockies Provintial Park. Kolem silnice se tyčí krásné hory.
Dál cesta pokračuje Muncho Lake Provitial Park. Jezero Muncho je taky moc krásný.
Jak v Northen Rockies, tak u Muncho Lake jsou kempy pod správou Britské Kolumbie a kempy jsou to moc pěkný v nádherným prostředí. My máme dnes ale namířeno až k horkým pramenům. Dorážíme k nim asi v sedm večer. Kemp v Liard Hot Springs Provincial Park je už ale plný, tak nezbývá než nocovat u Indánů v kempu pro karavany na druhé straně silnice. Kemp to není moc pěkný, ale je tu vše, co potřebujem. Ohniště, stůl a místo na auto. Po osmé hodině vyrážíme do horkých pramenů. Jde se tady mokřadem po dřevěném chodníčku asi kilometr, až se člověk dostane ke dvěma přírodním bazénům.
Jsou tu toalety a převlékárny, vše ve dřevě a dřevěným chodníčkem se dá dojít až k takové vodní skalce s kytičkama. Je to tu moc pěkný a bazény jsou pěkně horký, že se v nich skoro nedá vydržet. Pro zchlazení vylézáme každou chvíli z vody, ale tady číhají zákeřní komáři. Ale na to, že se nacházíme vlastně v mokřadu, jich není až tak moc. To byly moc pěkný dvě hodiny. A teď vzhůru na hambáče. Jediná chyba je, že se neudělají samy a budu je muset ještě připravit na ohni. Ale na ohni jsou stejně nejlepší! Přežraný jdem spát kolem jedný. Zítra už nás čeká spáleniště a náš druhý houbařský pokus.
Dál cesta pokračuje Muncho Lake Provitial Park. Jezero Muncho je taky moc krásný.
Jak v Northen Rockies, tak u Muncho Lake jsou kempy pod správou Britské Kolumbie a kempy jsou to moc pěkný v nádherným prostředí. My máme dnes ale namířeno až k horkým pramenům. Dorážíme k nim asi v sedm večer. Kemp v Liard Hot Springs Provincial Park je už ale plný, tak nezbývá než nocovat u Indánů v kempu pro karavany na druhé straně silnice. Kemp to není moc pěkný, ale je tu vše, co potřebujem. Ohniště, stůl a místo na auto. Po osmé hodině vyrážíme do horkých pramenů. Jde se tady mokřadem po dřevěném chodníčku asi kilometr, až se člověk dostane ke dvěma přírodním bazénům.
Jsou tu toalety a převlékárny, vše ve dřevě a dřevěným chodníčkem se dá dojít až k takové vodní skalce s kytičkama. Je to tu moc pěkný a bazény jsou pěkně horký, že se v nich skoro nedá vydržet. Pro zchlazení vylézáme každou chvíli z vody, ale tady číhají zákeřní komáři. Ale na to, že se nacházíme vlastně v mokřadu, jich není až tak moc. To byly moc pěkný dvě hodiny. A teď vzhůru na hambáče. Jediná chyba je, že se neudělají samy a budu je muset ještě připravit na ohni. Ale na ohni jsou stejně nejlepší! Přežraný jdem spát kolem jedný. Zítra už nás čeká spáleniště a náš druhý houbařský pokus.
Žádné komentáře:
Okomentovat