čtvrtek 20. dubna 2017

Vancouver Island: Od moře k zasněženým vrcholkům

Víza v kapse, práce domluvená, ale kam že to vlastně letíme? Ostrov, který se nám měl stát na půl roku druhým domovem, je největším ostrovem Západního pobřeží Severní Ameriky a dosahuje přibližně velikosti poloviny České Republiky. Victoria Island, jak ho nazývají Američané kvůli stejnojmennému hlavnímu městu Britské Kolumbie ležícímu v jižní části ostrova, je jasnou volbou pro ty, co chtějí žít v Kanadě a přitom nechtějí zažívat kruté zimní mrazy kontinentální Kanady. V nížinách se teplota v zimě dostává jen lehce pod bod mrazu, jeden chlapík se nám dokonce svěřil, že se sem přestěhoval z Alberty, protože tady může v únoru hrát golf.  Ovšem mírné klima je v nížinách ostrova zejména v zimním období vykoupeno velmi častým silným a vytrvalým deštěm. Není to však pouze klima, které sem lidi přivádí, ale zejména outdoorový ráj, který nabízí: nesčetné hory, vodopády, ostrovy, pozorování divoké přírody, surfařský ráj, lyžování s výhledem na moře, deštné pralesy a pobřežní treky, které jsme si doslova zamilovali. Půl roku? To přece musíme vidět celé!

Pařez-pobřeží Vancouver Island


Podzim        

                 
Pokud někdo na Vancouver Island zavítá, pravděpodobně zamíří do oblasti Tofino v západní části ostrova, která je pro vysoké vlny, svoji divokost a dlouhé písečné pláže velmi oblíbenou surfařskou oblastí. Nejsou to jen vlny, ale také zimní bouře a pozorování velryb, na které se sem lidé jezdí dívat, co činí z tohoto místa nejoblíbenější destinaci na celém ostrově. Za rok sem přijede až milion turistů. Když jsme ale Tofino poprvé navštívili koncem listopadu my, bylo kvůli husté mlze vidět jen asi na dva metry, lilo jak z konve, vlny moc velké nebyly a žádná bouře se nekonala. Tenkrát jsme si říkali, co na tom všichni vidí. Náš názor se však změnil po naší druhé návštěvě za jasného slunečného počasí. Dlouhé bílé pláže, stovky malých v moři rozesetých ostrůvků jak v Karibiku a pohodová atmosféra ve městě surfařů a hipíků, nám úplně učarovaly.

Tofino-Lone Cone


Cortes Island: Téměř zapomenutý ostrov Britské Kolumbie


 A kam dál? Udělali jsme si krátký průzkum mezi kolegy v práci, co dál stojí za vidění na ostrově? První zjištění bylo, že někteří Kanaďani jsou schopní se za prací přestěhovat několik tisíc kilometrů z východního pobřeží na západní, ale někteří nevytáhli paty z rodného města. Přesto nám byl doporučen moc pěkný výlet do souostroví Discovery Islands na ostrov Cortes. Na ostrov Cortes nejezdí moc turistů, ale ani Kanaďanů. Cortes je špatně dostupný a k návštěvě vhodný spíš v létě. Mimosezónnost a opuštěnost nějakého místa nás ale ještě nikdy od návštěvy neodradila, ba naopak. Tak jsme vyrazili. Předpověď slibovala mráz, ale slunečno a tak jsme vyndali sedačky z auta, přibalili teplé spacáky, termosky s kafem a vyrazili směrem k přístavnímu městu Campbell River, výchozímu bodu našeho výletu. K dosažení ostrova Cortes jsou zapotřebí dva trajekty. Pokud míříte až z pevniny, tak dokonce tři.  Vzhledem ke komplikované dostupnosti a ceně trajektu nám začalo být jasné, proč na tento ostrov mnoho místních, ani turistů nikdy nezavítalo.

Cortesem křížem krážem


Manson´s_landing_Cortes


Na ostrově žije v současnosti asi jen 1000 lidí, mnoho z nich je indiánského původu. Ještě před evropskou kolonizací bylo místo využíváno v letních měsících národem Klahoose, který patří mezi  takzvané "First Nations" (První národy), původní obyvatele Kanady. Ostrov byl pro ně bohatou zásobárnou plodin a mořských plodů.  V pozdních devadesátých letech 19. století se sem Klahoose přesídlili natrvalo, když bylo zatopeno jejich původní sídlo v zátoce Toba.
Cortes Island je sice jen přibližně 25 km dlouhý a 13 km široký, ale rozmanitost zdejší přírody je opravdu veliká. Člověk se tu může setkat s větrnými bílými plážemi v oblasti Smelt Bay Provincial Park, v létě populární zejména kvůli provozování sea kayakingu. Nebo zavítat na kamenitou pláž Hank´s Beach, kde je možné v závislosti na ročním období pozorovat hnízdící orly, racky, tuleně a pokud máte opravdu štěstí, můžete zahlédnout i lovící kosatky. My viděli pouze racky a orly, ale zato jsme se mohli osamoceně kochat výhledem na zasněžené vrcholky Desolation Sound, asi nejkrásnější části pevninských hor, které obklopují tento ostrov,  s dominantním "Matterhornem", špičatým vrcholem hory Mt. Denman. Nebo je možné navštívit pouze 200 metrů vysoký skalnatý ostroh Easter Bluff, kam jsme my přišli pozorovat západ slunce. Výhled z tohoto místa absolutně předčil veškerá naše očekávání. Zcela osamoceni jsme pozorovali na východě sluncem ozářené vrcholky nad zátokou Desolation Sound, na západě siluetu celého Beaufortova hřebene táhnoucího se přes Vancouver Island a na jihu dozlatova zbarvené moře s malými ostrůvky. Tento až kýčovitý pohled ještě umocnil vycházející úplněk nad potemnělými vrcholky Desolation Sound.

Mt.Denman_z_Easter_Bluff


Deštným lesem k zamrzlým lagunám


Po mrazivé noci strávené v autě na západní straně ostrova v Manson´s Landing Provincial Park jsme vyfotili pár snímků zátoky při východu slunce a přesunuli se na severní část ostrova k výchozímu bodu
našeho treku v Ha´thayiam Provincial Park. 

Cortes_Island_Prales


Převážná část tohoto parku je tvořená deštným pralesem, který je protkán několika stezkami vedoucími k mořským zátokám. Informační tabule u vstupu do parku doporučuje vybavit se na cestu jídlem, mapou a dobrými botami. Jelikož bylo informační centrum i obchod zavřené, spokojili jsme se s dobrými botami a vydali se po neznačených stezkách dle navigace na sever, k první z několika lagun. Krásná opuštěná zátoka Von Donop s plážemi pokrytými ledem, na jejímž břehu vítá návštěvníky připlouvající po moři cedule -  "Vítejte v zemi vlků", která uvádí pravidla, jak se k vlkům chovat, aby mohli dál  nerušeně setrvat v divoké přírodě. V Kanadě se vždy nacházíte v něčí zemi. Nejčastěji v zemi medvědů, někdy i v zemi šelem kočkovitých, pum. Po objevení dalších dvou lagun a asi po 25 kilometrech náročné chůze pralesem, kde se přelézají a podlézají spadlé stromy, kde se cesty rozpojují a spojují a kde pralesní zákoutí jsou si velmi podobná, jsme se díky kombinaci náhody a navigace zorientovali a dostali zpátky k autu a vydali se k městečku Whaletown, z jehož blízkosti odjížděl zpáteční trajekt. Na palubě trajektu jsme si ještě užívali poslední paprsky zapadajícího slunce, sledovali siluetu horského hřebene nad Vancouver Island a s přicházejícím šerem dopluli zpátky do Campbell River, přístavního města, kde náš krásný výlet o den dříve začal.

 
Beaufort_Range

Pracovní zima


Mt. Washington Alpine Resort


Na Vancouver Island jsme přijeli jako roční držitelé pracovních víz z programu Working Holidays s předem vyjednanou prací v lyžařském středisku na Mt. Washington, jednoho z mála středisek na světě, kde můžete lyžovat a přitom se kochat pohledem na oceán. Zprvu jsme byli varováni, že se na zimu nemáme moc těšit, protože kvůli klimatickým změnám tu dvě sezóny po sobě neměli skoro vůbec žádný sníh. Naše obavy však byly v průběhu sezóny vystřídány obrovskými přívaly sněhu. Pravda, sníh přišel trochu později, ale za to vydržel až do května. Dokonce bylo letos tolik sněhu, že bylo nutné sedačky lanovky na vrcholu kopce vykopávat. A tak pověst tohoto resortu jako resortu s jedním z nejhlubších prašanů v Kanadě pro tento rok zůstala nedotčena a my jsme si tak mohli užít celou zimní sezónu, od prvního školení na začátku prosince až  po zavírání areálu v půlce dubna,   plnou sněhu a lyžování. Nejkrásnější ale byli růžovomodré východy slunce na zasněžených horách a osamocené jízdy po čerstvě upravené sjezdovce.

Mt.Washington_východ slunce


 Sníh není sice zaručen, ale když přijde, je ho nejen hodně, ale je to i jeden z nejlepších prašanů v celé Kanadě. Na Mt.Washington bývá upravovaná jen část sjezdovek a zbytek je ponechán pro freeridové ježdění, jak bývá v Kanadě obvyklé. Výborné sněhové podmínky před pár lety dokonce nalákaly na Mt. Washington některé z mezinárodních účastníků ke tréninku na ZOH ve Vancouver v roce 2010. Kromě lyžování a snowbordingu, je možné v areálu vyzkoušet i upravované trasy pro běžkování, nebo si vypůjčit sněžnice a vyrazit na nich na jakoukoliv z mnoha hor v okolí.

Mt.Washington_vrchol_panorama


Když jaro klepe na dveře


Cape Scott Trail


Be_prepared
Sezóna na kopci pomalu končí a přichází jaro. Začínají být čím dál tím častější dny bez deště a tak vymýšlíme, kam se podívat ve dnech volna. Rádi bychom podnikli nějaký trek po pobřeží, většinou lezeme po kopcích, tak by to zas chtělo něco, co jsme ještě nezažili. Vybrali jsme celoročně přístupný Cape Scott Trail. Přibližně dvou až třídenní trek k majáku a zpět na úplném severu ostrova, nejméně obydlené oblasti. Cape Scott Trail prvních pár kilometrů kopíruje známější North Coast Trail. Po velmi dlouhé době ukazuje předpověď počasí jasno bez deště dokonce několik dní v kuse, tak v práci vyprosíme jeden den volna navíc a začínáme se těšit na únik do přírody. Auto už jsme dřív uzpůsobili k delšímu pobytu na cestách, takže jsme teď schopni vyrazit kamkoliv téměř okamžitě. Večer předem jsme zabalili na cestu vše potřebné pro stanování a teď  rovnou z práce vyrážíme na sever směr Port Hardy. Z Courtenay, kde žijeme a odkud také vyrážíme, je cesta dlouhá kolem 320 km a je potřeba počítat minimálně s 5 hodinami řízení, poněvadž posledních 60 km vede po neasfaltované cestě plné výmolů. Ale utíká to celkem rychle, protože je stále na co se dívat. Kromě všech možných hor, jezer a hustých lesů, potkáváme na trase zajímavý bod, kde pod ohromným kmenem stromu leží rozdrcené auto s cedulí: " Očekávejte neočekávané".



Dva osamělí poutníci


Lyschyton_Severoamericky
Ráno se probouzíme pod obrovskými stromy deštného pralesa v kempu nedaleko výchozího bodu treku. Popojedem na parkoviště u treku. Je Velikonoční pondělí, je nádherně, nikdo nikde, jen pár aut na parkovišti. Začátek cesty je štěrkovaný, pak začínají kluzké chodníčky, bahno a louže plné vody. Po pár kilometrech potkáváme prvních pár lidí v protisměru, tak se nám to tu po těch Velikonocích začíná vylidňovat. Během dalších dvou hodin potkáme ještě pár lidí zas v protisměru. Postupně tak odečítáme auta z parkoviště, až jsme podle všeho v celém Provintial Park Cape Scott úplně sami. Bahnitými loužemi a po kluzkých chodnících postupujeme velmi pomalu, občas je potřeba překonat spadlé stromy, ale cesta je to krásná. Jdeme deštným pralesem, kde rostou obrovské stromy. A tu a tam podél cesty roste krásná rostlina s velkým žlutým květem. Lysichiton americký, neboli lidově Western Skunk Cabbage, s jarní zelenou travičkou dotváří pohádkový ráz této cesty.
Cesta pralesem je dlouhá přibližně deset kilometrů, než se změní v prehistorickou, více otevřenou a mnohem sušší krajinu. Cesta je pak snadnější, chodníčky jsou méně kluzké. Pohybujeme se tak mnohem rychleji. Po pár snadných kilometrech se dostáváme do míst, kde se odehrály dva nezdařené pokusy o osídlení severu ostrova nejprve Dány a později kulturním mixem Evropanů, lidí z východní Kanady a ze státu Washington. Je to neveselá kapitola kanadské historie, kdy kanadská vláda nejprve pozvala Dány, pronajala jim pozemky a slíbila, že zbuduje cestu. Na stavění cesty nedošlo a když si Dánové začali budovat vlastní samosprávu, ustoupila kanadská vláda i od pronájmu pozemků. Lidé tak postupně opustili tuhle část země a zanechali tu vše, co nemohli odnést na zádech. Druhý pokus o osídlení selhal také, hlavně kvůli stále chybějící dostatečné infrastuktuře a nepřízni počasí.  Asi na 14. km trasy jsme se vyloupli na veliké louce, která vypadala velmi podobně jako osada Jizerka v Jizerských horách, akorát bez chalup. Zde Dánové budovali hráz, která měla udržet vysoký příliv od jejich domovů a živobytí a pomoci jim rozšířit místo pro zemědělskou půdu. V den jejího dokončení udeřila na pobřeží velmi silná bouře z neočekávaného směru a hráz smetla. Jakoby se proti nim všechny živly spikly. Koncept hráze nebyl zcela opuštěn, v době, kdy ale měl být dokončen druhý pokus o její postavení, většina Dánu už tyto končiny opustila. Za touto loukou pokračuje cesta zas pralesem asi ještě dva další kilometry. Už z této vzdálenosti slyšíme otevřené burácející moře. Hlasitost vln bičujících pobřeží se neustále stupňuje, až se ocitneme na první bílé písečné pláži Nels Bight. Pláž je plná naplaveného dřeva. Je větrno, ale počasí nám stále přeje, je slunečno a pláž je opravdu krásná. Na této pláži je také rangerova chata, která je mimo sezonu prázdná, tak je možné zde přespat. Pokud chytnete špatné počasí, je to velmi vítaná možnost. Dánové by mohli vyprávět. My ale chceme ještě pokračovat o kus dál a stanovat v zátoce Guise Bay. Zdá se to trochu nekonečný, ale konečně jsme tu. Pláž je to opět nádherná, akorát tlející mušle kazí dojem z tohoto jinak perfektního tábořiště.

Guise_bay


Ještě před soumrakem se jdeme podívat na protilehlou pláž Experiment Bight. Pláž je přímo vystavená oceánu a vládnou zde dost nehostinné podmínky, nejde tu vydržet delší dobu, tak jsme rádi, že budeme nocovat v klidnější části. Než ale bude tma, je nutné ještě preventivně zavěsit všechno jídlo na strom, daleko od našeho stanu. To kdyby se tady náhodou objevil medvěd. Respektovat pravidla ohledně divoké zvěře v přírodě je hodně důležité. Dalo by se říct smrtelně důležité. Když máme vše připraveno, rozděláváme oheň. Pomalu se stmívá. Na pláži a vlastně v okruhu několika kilometrů, jsme sami, teda co se lidí týče. V tuhle roční dobu, ještě před začátkem turistické sezony, je možné v noci na pláži pozorovat vlky, kteří tu loví ryby. Ale stejně jako medvěd, ani oni se dnes neukázali. Nerušeně jsme si tak mohli vychutnat noční nebeské představení za jasné noci, na místě, kde není nutné vyhlašovat rezervace tmy, protože tady široko daleko není žádné větší osídlení.


Nečekaný výjev


Ráno na lehko vybíháme na tři kilometry vzdálený maják. Cesta zas vede pralesem po bahnité cestě většinou po něčem, co se dá nazvat dřevěnou konstrukcí, patrně byla cesta upravena pro tahání zásob povozem při dřívější kolonizaci této oblasti. Na konci se cesta zvedá do kopce a zde se nám naskýtá nečekaný pohled, protože kdo by totiž tady u majáku na samém konci ostrova Vancouver uprostřed divočiny čekal anglický trávník a několik pěkně upravených dřevěných bíločervených domečků. Z jednoho z domů vychází pán s kávou v ruce, přeje nám dobré ráno. Výjev v této části země s drsnou přírodou poněkud překvapivý. 
U majáku
Pán nám dává dost úředně vyhlížející návštěvní knihu, vypadá to, že snad je dokonce naší povinností se do knihy zapsat a vměstnat naše dojmy do malých kolonek formuláře. Prohlídneme knihu a s výjimkou dvou lidí z Austrálie a Nového Zélandu maják za posledních pár měsíců navštívilo jen pár místních. Dnes nikdo. Poté, co pak v návštěvní knize pochválíme zdejší krásy, z domečku vyleze druhý pán s pejskem a nabízí nám čokoládové velikonoční vajíčko. Může snad být tato situace ještě více neuvěřitelná?! Nabrali jsme filtrovanou vodu, rozloučili se jen s malou špetkou závisti s oběma pány, co si tady spolu klidně žijí na konci světa a pospíchali jsme zas nazpět, protože nás začal trochu tlačit čas. Po návratu na pláž, kde jsme nocovali,  jsme si narychlo sbalili a vyrazili na zpáteční cestu. Menší nevýhodou tohoto treku je, že je zde jen jedna cesta, takže nás čeká úplně stejná cesta nazpátek, což bývá dost typické pro kanadské treky. Na druhou stranu cesta je to krásná, takže si ji vlastně člověk může vychutnat ještě jednou. Dnes chceme spát na pláži v San Josef Bay, která je jen kousek od parkoviště, od kterého jsme vyrazili a tak to znamená vrátit se až skoro úplně k výchozímu bodu treku. Přibližně kilometr od parkoviště je odbočka na San Josef Bay, pak už jsou to jen dva snadné kilometry. Po dvou kilometrech a jedné neplánované a náročné odbočce přes útes a zpátky pro vodu, zbývá už jen postavit stan, stativ, připravit věci na večeři a dřevo na oheň.

San_Josef_západ


A potom všem už jen s úlevou sundaváme boty a bosí brouzdáme bílým pískem této nádherné, obrovské a kromě nás úplně opuštěné pláže. Večer jsme se u ohně oba shodli, že na hezčí pláži jsme ještě nikdy nebyli. Na pláži navíc nefouká a je tu i dostatek suchého dřeva. Jen bychom to nebyli my, kdybychom nešli 60 km, abychom našli tu nejhezčí pláž až po dvou dnech a jen tři kilometry od parkoviště. Úsilí se ale vyplatilo a byli jsme odměněni další krásnou jasnou nocí plnou svitu hvězd bez světelného znečištění. Zítra už nás čeká jen cesta autem nazpátek a pozítří zas do práce. Nepopírám, že se nám nechce :)



San_Josef_noc


A léto už někde jinde: za ještě větším dobrodružstvím


Když přišel čas se s ostrovem Vancouver rozloučit bylo nám smutno, i přesto, že to znamenalo vydat se na šest měsíců trvající roadtrip po Kanadě a Spojených Státech. Skutečně jsme tu našli druhý domov. Objevili jsme krásná místa v přírodě, užili si parádní zimy, ale hlavně jsme tu potkali milé, vřelé a přátelské lidi. Jeden pán, který dělal dobrovolníka na Mt. Washingtonu, dokonce u sebe doma uspořádal seafood festival pro všechny zahraniční zaměstnance lyžařského resortu. Pohostil plnými talíři krevet, humrů, chobotnic, ústřic a ryb několik desítek úplně neznámých lidí jen kvůli tomu, že jeho dcera také cestuje a že by byl moc rád, kdyby se o ni někdo takhle na cestách také postaral. A takové věci se prostě nedají zapomenout. Bude nám to tu chybět. Stejně jako život u moře a na horách zároveň. Ale už přišel 1. květen, den kdy vyrážíme pro změnu objevovat kontinentální Kanadu a Aljašku. Tak vzhůru na trajekt!

Vancouver Island_Comox Valley_západ





Pář řádek o nás...

Jsme pár ještě vcelku mladých lidí, co mají rádi dobrý jídlo, pivo, ale ze všeho nejraději v kombinaci s cestováním. Lidi máme taky rádi, ale ještě radši vyhledáváme místa, kde jich je co nejmíň :) V roce 2014 jsme projeli za tři měsíce od severu k jihu Jižní Ameriku s kámošem Dejwem, loni jsme strávili rok v Kanadě a USA, kde jsme pracovali přes zimní sezónu jako vlekaři a pak od léta do podzimu cestovali autem od jihu Britské Kolumbie, přes Yukon až po Aljašku, pak zase zpátky přes Rocky Mountains na jih USA a po západním pobřeží zpět do Vancouveru. Teď už jsme na chvíli zpět v Čechách, no a abychom to všechno nezapomněli, tak si to tady na nějakej ten pátek odložíme. Taky budeme rádi, když to někomu pomůže, tak jako nám pomohli a pomáhají při plánování našich cest blogy ostatních lidí. Ne všechno jsme stihli zaznamenat, ale to, co je pro nás nejdůležitější, tu je a bude :)

....to jsme my :)


Společně navštívené země:

Kanada (Britská Kolumbie, Yukon, Alberta)
USA (Aljaška, Montana, Wyoming, Idaho, Oregon, California, Nevada, Arizona, Utah, Washington)  
Albánie
Černá Hora
Bolívie
Peru
Chile
Argentina
Rumunsko
Slovinsko
Gruzie
a naši sousedé

pondělí 17. dubna 2017

Homebrewing: Pivovar Libocký Bender - Tmavá 13°

Den Varný č. II - 8. 4. 2017


Pivovarská komunita


Dnes vaříme naši druhou várku piva. Od minula ale  proces vaření doznal sice menší, ale pro nás velmi citelné změny, už totiž nemusíme šrotovat ručně. To znamená zejména ušetření fyzických sil, ale taky asi 2 hodin času. Za touto změnou stojí naše seznámení se sládkem Davidem Pátkem z Libockého pivovaru. Minipivovaru, který je od našeho bytu doslova coby kamenem dohodil. David Pátek vaří pivo v hospodě Nad Šárkou na Divoké Šárce, dříve ji nikdo neřekl jinak než hospoda Na Růžku, její nevyužité sklepní prostory pan Pátek přetvořil v pivovar. Mimochodem vaří tady výbornou IPU. Mít sládka za rohem nese velké výhody, nejen, že tady můžeme šrotovat, ale taky dostaneme praktické rady od někoho, kdo si podobnými začátky již prošel.
V porovnání s internetem se člověk dozví skutečně dobré rady ve chvíli, kdy v procesu vaření dojde k nějaké neočekávané události. Internet je fajn, když člověk potřebuje recept nebo vyložit nějaké slovo z pivovarského slangu. S koncem receptu často ale končí i užitečnost internetu. Dále totiž na fórech plných amatérských mudrců narazíte jen na na dohady, se kterými se nedá spolehlivě pracovat.
Od doby, co jsme se rozhodli, že si uvaříme své vlastní pivo, je po sládkovi z Unětic, libocký sládek tedy už druhý sládek, se kterým jsme se seznámili. Pomalu začínáme rozvíjet svojí pivovarskou síť známostí :) Za sládkem z Unětického pivovaru se Vojta i před tímto naším druhým vařením piva stavoval pro kvasnice a slad. Tentokrát si Vojta odvezl tolik sladu, že se už i unětický sládek, jinak vstřícný, začal trochu cukat, že už mu dát víc nemůže :) Tak snad nám to na chvíli zas vydrží. A sládek nám nevystaví pro příště stopku:)
                                             

Problémy s lednicí trvají


Tak hádejte, zda se benešovský šmelinář s repasovanými domácími spotřebiči ještě ozval? Samozřejmě, že tahle otázka byla jen řečnická :) No lednice jede i nejede zároveň, je trochu jak princezna Koloběžka :)  Teď se na ni nemůžeme úplně spolehnout. Trochu se bojíme, že se sama jednou vypne a odejde do věčných lovišť společně i se svým (naším) cenným nákladem. Teď se ale zatím drží, tak se prostě uvidí. Stejně ale budeme muset do jejích útrob zasáhnout. Protože když pivo zraje, potřebuje konstantní teplotu mezi 0-2 °C, jenže teď je to tak, že je lednice sice schopná chladit na tuto teplotu, ale rozhodně ne konstantně. Obsah sice vychladí na tuto teplotu, ale pak teplota stoupá a stoupá až k 5-6 °C, než znovu termostat sepne a to není zrovna ideální. Kvasnice tak dostávají tepelný šok a chovají se nepředvídatelně. Ale řešení by mělo být celkem prosté. Musíme hlavně zlanařit našeho kamaráda elektrikáře Ráďu, aby nám odpojil původní termostat a zapojil externí řídící jednotku, která nám už bude lednici udržovat na požadované teplotě a pak už by mělo snad vše běžet jak po drátkách. Haha, jakoby to snad takhle fungovalo, jasně, že se zas něco objeví. Ale to je na tom právě to dobrodružný, že se nečekaně objevují různé problémy, které je nutné řešit. Kdyby člověk věděl dopředu, jak to bude složité, třeba by se do toho ani nepustil :)

STC-1000 - Oblíbené a levné řešení konstantní teploty v lednici


Ochutnávaní prvního piva


Mladé pivo jsme samozřejmě už ochutnali a ne jednou. Je to vlastně i důležitá součást samotného vaření, zjistit, jak co chutná v jednotlivých stádiích výroby, aby byl člověk schopný do budoucna odhalit procesní chybu už v jejím zárodku a třeba ji byl schopný ještě i napravit. Navíc budeme mít příští týden degustaci, tak je to i naše povinnost vůči našim hostům :) Takže: první pivo je dobré, hezky voní, ale má obsah bublinek asi jako Fanta, nějak se nám přesytilo. Teda důvod známe, i když ne úplně komplexně. Víme, že jsme lahvovali na cukernatosti 8, což je asi dvojnásobná cukernatost, jíž jsme chtěli dosánout. Jenže jsme jinak nemohli, protože nám kvasnice přestaly skoro fungovat a hlavní kvas se téměř zastavil. Jenže sekundární kvas dále pokračuje v lahvích a jelikož se kvasnice živí cukrem a jako vedlejší produkt vyrábí CO2 a jelikož cukernatost, jak už bylo zmíněno, byla při lahvování vysoká, zbylé kvasnice měly dostatek "žrádla" a hodně toho takříkajíc "vyprděly". Jenže proč se hlavní kvas téměř zastavil, nevíme. Pivo jsme i dali takzvaně "upšouknout, ale nezdá se, že by to nějak výrazně pomohlo. No nevadí, příští týden budeme hold ochutnávat pivní šampaňské a příště se této procesní chyby zkusíme vyvarovat. David Pátek nám poradil, že až se nám příště bude zdát, že se hlavní kvas zastavil, máme kvasnice zkusit trochu zvednout, trochu je promíchat, že se ještě můžou vzpamatovat.   

Výpočet síly prvního piva


Pokud ochutnáváte pivo, určitě je dobré vědět, jak je silné, abyste věděli s jak velkou mírou ho máte ochutnávat :) Zde následuje vysvětlení, jak jsme výpočet obsahu alkoholu pochopili my z knihy Pivařka-Tajemství domácího pivovarství Petra Novotného a kol. Přesné výpočty jsou dost složité, my jsme převzali ty výpočty, které jsou sice hodně přibližné, ale co nejjednodušší. Pokud použitým měřidlem je cukroměr měříte tzv. hustotu Plato (°P) při teplotě piva 20 °C. Většinou se ale dají najít vzorečky pro výpočet specifické relativní hustoty měřené hustoměrem (SG). Mezi oběma hodnotami ale existuje jednoduchý (ale taky dost orientační a se vzrůstající stupňovitostí čím dál nepřesnější) vztah vypočítatelný pomocí tohoto vzorečku:

P = ((SG-1)/4)*1000, tedy: SG = ((13/1000)*4)+1

kde: SG je specifická hustota, tedy konkrétní hodnota naměřená hustoměrem. Tedy takto přepočteme stupně Plato na hustotu a pak ji dosadíme do následujícího jednoduchého vzorečku.

ABV = 133 * (OG-FG)

kde:

ABV = obsah alkoholu
OG = počáteční hustota
FG = finální hustota (po fermentaci)

V našem případě tedy změřených počáteční stupňů bylo 13 a na konci 4,3, tzn.:

počáteční hustota

SG = ((13/1000)*4)+1= 1,052

finální hustota

SG = ((4,3/1000)*4)+1 = 1,017


dosazeno do vzorečku:

ABV = 133 * (1,052-1,017) = 4, 66

Nebo se dá celý výpočet obejít pomocí tohoto kalkulátoru: https://www.brewersfriend.com/abv-calculator/, kde se dá přímo zaškrtnout, jestli počítáme s SG nebo s Plato. Tady nám po dosazení stupňů Plato vyšla hodnota 4,69, tedy téměř stejná.
             

Druhý pivovar


Tak a co nyní vaříme za pivní dobrotu? Bude to tmavá třináctka. Vlastní vaření bude probíhat jako minule-dekokční metodou dvojího rmutování, akorát ke konci druhého rmutování přidáme karamelový a barvící slad, vlastně jsme změnili i poměry světlých sladů. Recept tentokrát tedy obsahoval 3 300 g Mnichovského sladu, 1 500 g Plzeňského, 700 g karamelového a 300 g barvícího sladu. Chmel jsme přidávali následovně: 30 g Sládek a 10 g Žateckého červeňáku hned na začátku, pak po 45 minutách 15 g Sládka a 20 g Žatce a na posledních 15 minut už jen 15 g Žateckého chmele. Dohromady tedy zas těch 90 g. Zjednodušeně se dá říct, že Sládek dává pivu zejména hořkost a Žatecký poloraný červeňák vůni a aroma. S těmito vlastnostmi si tak můžeme pěkně hrát a snažit se dosáhnout přesně takové hořkosti a voňavosti moku, která nám bude nejlépe vyhovovat.
S vařením jsme začali zase pozdě, asi až kolem druhé hodiny odpolední, ale odpadlo nám šrotování, tak bychom to mohli tentokrát dokončit v nějakou rozumnější hodinu. To, že máme namleto tentokrát na elektrické šrotovačce, taky znamená, že šrot není příliš najemno, jako tomu bylo minule. Tudíž ani vystírka nemá tak odpornou barvu a vůbec i v průběhu vaření to vypadá celkově lépe. Co jsme ale nečekali je, že zcezování trvá o dost déle. I když logicky mi to nějak nejde do hlavy. Řekla bych si, že když to bylo našrotováno najemno, tak se plátýnko a další filtrační pomůcky více zanášely, jenže prakticky je to úplně naopak. Minule to přeteklo jako nic. Nyní ten čas, co jsme ušetřili při šrotování, padl ve výsledku na zcezování a tak se proces výroby od minule moc nezkrátil. Kromě zcezování šlo vše hladce. Od minule jsme se taky poučili, že máme vyslazovat větším objemem vody, abychom se vrátili na objem 25 l a tak pak i výsledné měření cukernatosti dopadlo téměř, jak jsme očekávali. Po dolití ještě jedné konvice převařené vody, jsme se dostali na 13°. Do rána jsme chladili a přesně v poledne jsme přidali 200 ml kvasnic a teď už můžeme jen čekat. Dnes máme s Vojtou jedenácté výročí, tak tento náš pivní výtvor můžeme považovat za slavnostní. Možná jsme ale měli, aby to bylo příznačnější, uvařit jedenáctku, to bychom se pak ale podle tohoto pravidla 20. nebo 30. výročí nemuseli dožít :)

Naše malá laboratoř

Kvasná zápraška - 1. den po zákvašení


Krásná kvasná deka - 2. den po zakvašení