Víza v kapse, práce domluvená, ale kam že to vlastně letíme?
Ostrov, který se nám měl stát na půl roku druhým domovem, je největším ostrovem
Západního pobřeží Severní Ameriky a dosahuje přibližně velikosti poloviny České
Republiky. Victoria Island, jak ho nazývají Američané kvůli stejnojmennému
hlavnímu městu Britské Kolumbie ležícímu v jižní části ostrova, je jasnou
volbou pro ty, co chtějí žít v Kanadě a přitom nechtějí zažívat kruté zimní
mrazy kontinentální Kanady. V nížinách se teplota v zimě dostává jen lehce pod
bod mrazu, jeden chlapík se nám dokonce svěřil, že se sem přestěhoval z Alberty,
protože tady může v únoru hrát golf. Ovšem
mírné klima je v nížinách ostrova zejména v zimním období vykoupeno velmi
častým silným a vytrvalým deštěm. Není to však pouze klima, které sem lidi
přivádí, ale zejména outdoorový ráj, který nabízí: nesčetné hory, vodopády, ostrovy,
pozorování divoké přírody, surfařský ráj, lyžování s výhledem na moře, deštné
pralesy a pobřežní treky, které jsme si doslova zamilovali. Půl roku? To přece
musíme vidět celé!
 |
| Pařez-pobřeží Vancouver Island |
Podzim
Pokud někdo na Vancouver Island zavítá, pravděpodobně zamíří
do oblasti Tofino v západní části ostrova, která je pro vysoké vlny, svoji
divokost a dlouhé písečné pláže velmi oblíbenou surfařskou oblastí. Nejsou to
jen vlny, ale také zimní bouře a pozorování velryb, na které se sem lidé jezdí
dívat, co činí z tohoto místa nejoblíbenější destinaci na celém ostrově. Za rok
sem přijede až milion turistů. Když jsme ale Tofino poprvé navštívili koncem
listopadu my, bylo kvůli husté mlze vidět jen asi na dva metry, lilo jak z
konve, vlny moc velké nebyly a žádná bouře se nekonala. Tenkrát jsme si říkali,
co na tom všichni vidí. Náš názor se však změnil po naší druhé návštěvě za
jasného slunečného počasí. Dlouhé bílé pláže, stovky malých v moři rozesetých
ostrůvků jak v Karibiku a pohodová atmosféra ve městě surfařů a hipíků, nám
úplně učarovaly.
 |
| Tofino-Lone Cone |
Cortes Island: Téměř zapomenutý ostrov Britské Kolumbie
A kam dál? Udělali
jsme si krátký průzkum mezi kolegy v práci, co dál stojí za vidění na ostrově? První
zjištění bylo, že někteří Kanaďani jsou schopní se za prací přestěhovat několik
tisíc kilometrů z východního pobřeží na západní, ale někteří nevytáhli paty z
rodného města. Přesto nám byl doporučen moc pěkný výlet do souostroví Discovery
Islands na ostrov Cortes. Na ostrov Cortes nejezdí moc turistů, ale ani
Kanaďanů. Cortes je špatně dostupný a k návštěvě vhodný spíš v létě.
Mimosezónnost a opuštěnost nějakého místa nás ale ještě nikdy od návštěvy
neodradila, ba naopak. Tak jsme vyrazili. Předpověď slibovala mráz, ale
slunečno a tak jsme vyndali sedačky z auta, přibalili teplé spacáky, termosky s
kafem a vyrazili směrem k přístavnímu městu Campbell River, výchozímu bodu
našeho výletu. K dosažení ostrova Cortes jsou zapotřebí dva trajekty. Pokud
míříte až z pevniny, tak dokonce tři. Vzhledem
ke komplikované dostupnosti a ceně trajektu nám začalo být jasné, proč na tento
ostrov mnoho místních, ani turistů nikdy nezavítalo.
Cortesem křížem krážem
 |
| Manson´s_landing_Cortes |
Na ostrově žije v současnosti asi jen 1000 lidí, mnoho z
nich je indiánského původu. Ještě před evropskou kolonizací bylo místo
využíváno v letních měsících národem Klahoose, který patří mezi takzvané "First Nations" (První národy), původní obyvatele Kanady.
Ostrov byl pro ně bohatou zásobárnou plodin a mořských plodů. V pozdních devadesátých letech 19. století se
sem Klahoose přesídlili natrvalo, když bylo zatopeno jejich původní sídlo v zátoce
Toba.
Cortes Island je sice jen přibližně 25 km dlouhý a 13 km
široký, ale rozmanitost zdejší přírody je opravdu veliká. Člověk se tu může
setkat s větrnými bílými plážemi v oblasti Smelt Bay Provincial Park, v létě
populární zejména kvůli provozování sea kayakingu. Nebo zavítat na kamenitou
pláž Hank´s Beach, kde je možné v závislosti na ročním období pozorovat
hnízdící orly, racky, tuleně a pokud máte opravdu štěstí, můžete zahlédnout i
lovící kosatky. My viděli pouze racky a orly, ale zato jsme se mohli osamoceně
kochat výhledem na zasněžené vrcholky Desolation Sound, asi nejkrásnější části
pevninských hor, které obklopují tento ostrov,
s dominantním "Matterhornem", špičatým vrcholem hory Mt.
Denman. Nebo je možné navštívit pouze 200 metrů vysoký skalnatý ostroh Easter
Bluff, kam jsme my přišli pozorovat západ slunce. Výhled z tohoto místa
absolutně předčil veškerá naše očekávání. Zcela osamoceni jsme pozorovali na
východě sluncem ozářené vrcholky nad zátokou Desolation Sound, na západě
siluetu celého Beaufortova hřebene táhnoucího se přes Vancouver Island a na
jihu dozlatova zbarvené moře s malými ostrůvky. Tento až kýčovitý pohled ještě
umocnil vycházející úplněk nad potemnělými vrcholky Desolation Sound.
 |
| Mt.Denman_z_Easter_Bluff |
Deštným lesem k zamrzlým lagunám
Po mrazivé noci strávené v autě na západní straně ostrova v
Manson´s Landing Provincial Park jsme vyfotili pár snímků zátoky při východu
slunce a přesunuli se na severní část ostrova k výchozímu bodu
našeho
treku v Ha´thayiam Provincial Park.
 |
| Cortes_Island_Prales |
Převážná část tohoto parku je tvořená
deštným pralesem, který je protkán několika stezkami vedoucími k mořským
zátokám. Informační tabule u vstupu do parku doporučuje vybavit se na cestu
jídlem, mapou a dobrými botami. Jelikož bylo informační centrum i obchod
zavřené, spokojili jsme se s dobrými botami a
vydali se po neznačených stezkách dle navigace na sever, k první z několika
lagun. Krásná opuštěná zátoka Von Donop s plážemi pokrytými ledem, na jejímž
břehu vítá návštěvníky připlouvající po moři cedule - "Vítejte v zemi vlků", která uvádí
pravidla, jak se k vlkům chovat, aby mohli dál
nerušeně setrvat v divoké přírodě. V Kanadě se vždy nacházíte v něčí
zemi. Nejčastěji v zemi medvědů, někdy i v zemi šelem kočkovitých, pum. Po
objevení dalších dvou lagun a asi po 25 kilometrech náročné chůze pralesem, kde
se přelézají a podlézají spadlé stromy, kde se cesty rozpojují a spojují a kde
pralesní zákoutí jsou si velmi podobná, jsme se díky kombinaci náhody a
navigace zorientovali a dostali zpátky k autu a vydali se k městečku Whaletown,
z jehož blízkosti odjížděl zpáteční trajekt. Na palubě trajektu jsme si ještě
užívali poslední paprsky zapadajícího slunce, sledovali siluetu horského
hřebene nad Vancouver Island a s přicházejícím šerem dopluli zpátky do Campbell
River, přístavního města, kde náš krásný výlet o den dříve začal.
 |
| Beaufort_Range |
Pracovní zima
Mt. Washington Alpine Resort
Na Vancouver Island jsme přijeli jako roční držitelé
pracovních víz z programu Working Holidays s předem vyjednanou prací
v lyžařském středisku na Mt. Washington, jednoho z mála středisek na
světě, kde můžete lyžovat a přitom se kochat pohledem na oceán. Zprvu jsme byli
varováni, že se na zimu nemáme moc těšit, protože kvůli klimatickým změnám tu
dvě sezóny po sobě neměli skoro vůbec žádný sníh. Naše obavy však byly
v průběhu sezóny vystřídány obrovskými přívaly sněhu. Pravda, sníh přišel
trochu později, ale za to vydržel až do května. Dokonce bylo letos tolik sněhu,
že bylo nutné sedačky lanovky na vrcholu kopce vykopávat. A tak pověst tohoto
resortu jako resortu s jedním z nejhlubších prašanů v Kanadě pro
tento rok zůstala nedotčena a my jsme si tak mohli užít celou zimní sezónu, od
prvního školení na začátku prosince až
po zavírání areálu v půlce dubna,
plnou sněhu a lyžování. Nejkrásnější
ale byli růžovomodré východy slunce na zasněžených horách a osamocené jízdy po
čerstvě upravené sjezdovce.
 |
| Mt.Washington_východ slunce |
Sníh není sice
zaručen, ale když přijde, je ho nejen hodně, ale je to i jeden
z nejlepších prašanů v celé
Kanadě. Na Mt.Washington bývá upravovaná jen část sjezdovek a zbytek je
ponechán pro freeridové ježdění, jak bývá v Kanadě obvyklé. Výborné sněhové
podmínky před pár lety dokonce nalákaly na Mt. Washington některé z mezinárodních
účastníků ke tréninku na ZOH ve Vancouver v roce 2010. Kromě lyžování a
snowbordingu, je možné v areálu vyzkoušet i upravované trasy pro běžkování,
nebo si vypůjčit sněžnice a vyrazit na nich na jakoukoliv z mnoha hor v okolí.
 |
| Mt.Washington_vrchol_panorama |
Když jaro klepe na dveře
Cape Scott Trail
 |
| Be_prepared |
Sezóna
na kopci pomalu končí a přichází jaro. Začínají být čím dál tím častější dny
bez deště a tak vymýšlíme, kam se podívat ve dnech volna. Rádi bychom podnikli
nějaký trek po pobřeží, většinou lezeme po kopcích, tak by to zas chtělo něco,
co jsme ještě nezažili. Vybrali jsme celoročně přístupný Cape Scott Trail.
Přibližně dvou až třídenní trek k majáku a zpět na úplném severu ostrova,
nejméně obydlené oblasti. Cape Scott Trail prvních pár kilometrů kopíruje známější
North Coast Trail. Po velmi dlouhé době ukazuje předpověď počasí jasno bez
deště dokonce několik dní v kuse, tak v práci vyprosíme jeden den volna navíc a
začínáme se těšit na únik do přírody. Auto už jsme dřív uzpůsobili k delšímu
pobytu na cestách, takže jsme teď schopni vyrazit kamkoliv téměř okamžitě. Večer
předem jsme zabalili na cestu vše potřebné pro stanování a teď rovnou z práce vyrážíme na sever směr Port
Hardy. Z Courtenay, kde žijeme a odkud také vyrážíme, je cesta dlouhá kolem 320
km a je potřeba počítat minimálně s 5 hodinami řízení, poněvadž posledních 60
km vede po neasfaltované cestě plné výmolů. Ale utíká to celkem rychle, protože
je stále na co se dívat. Kromě všech možných hor, jezer a hustých lesů,
potkáváme na trase zajímavý bod, kde pod ohromným kmenem stromu leží rozdrcené
auto s cedulí: " Očekávejte neočekávané".
Dva osamělí poutníci
 |
| Lyschyton_Severoamericky |
Ráno
se probouzíme pod obrovskými stromy deštného pralesa v kempu nedaleko výchozího
bodu treku. Popojedem na parkoviště u treku. Je Velikonoční pondělí, je
nádherně, nikdo nikde, jen pár aut na parkovišti. Začátek cesty je štěrkovaný,
pak začínají kluzké chodníčky, bahno a louže plné vody. Po pár kilometrech
potkáváme prvních pár lidí v protisměru, tak se nám to tu po těch Velikonocích
začíná vylidňovat. Během dalších dvou hodin potkáme ještě pár lidí zas v
protisměru. Postupně tak odečítáme auta z parkoviště, až jsme podle všeho v
celém Provintial Park Cape Scott úplně sami. Bahnitými loužemi a po kluzkých
chodnících postupujeme velmi pomalu, občas je potřeba překonat spadlé stromy,
ale cesta je to krásná. Jdeme deštným pralesem, kde rostou obrovské stromy. A
tu a tam podél cesty roste krásná rostlina s velkým žlutým květem. Lysichiton
americký, neboli lidově Western Skunk Cabbage, s jarní zelenou travičkou
dotváří pohádkový ráz této cesty.
Cesta pralesem je dlouhá přibližně deset
kilometrů, než se změní v prehistorickou, více otevřenou a mnohem sušší
krajinu. Cesta je pak snadnější, chodníčky jsou méně kluzké. Pohybujeme se tak
mnohem rychleji. Po pár snadných kilometrech se dostáváme do míst, kde se
odehrály dva nezdařené pokusy o osídlení severu ostrova nejprve Dány a později
kulturním mixem Evropanů, lidí z východní Kanady a ze státu Washington. Je to
neveselá kapitola kanadské historie, kdy kanadská vláda nejprve pozvala Dány,
pronajala jim pozemky a slíbila, že zbuduje cestu. Na stavění cesty nedošlo a
když si Dánové začali budovat vlastní samosprávu, ustoupila kanadská vláda i od
pronájmu pozemků. Lidé tak postupně opustili tuhle část země a zanechali tu
vše, co nemohli odnést na zádech. Druhý pokus o osídlení selhal také, hlavně kvůli
stále chybějící dostatečné infrastuktuře a nepřízni počasí. Asi na 14. km trasy jsme se vyloupli na
veliké louce, která vypadala velmi podobně jako osada Jizerka v Jizerských
horách, akorát bez chalup. Zde Dánové budovali hráz, která měla udržet vysoký
příliv od jejich domovů a živobytí a pomoci jim rozšířit místo pro zemědělskou
půdu. V den jejího dokončení udeřila na pobřeží velmi silná bouře z
neočekávaného směru a hráz smetla. Jakoby se proti nim všechny živly spikly.
Koncept hráze nebyl zcela opuštěn, v době, kdy ale měl být dokončen druhý pokus
o její postavení, většina Dánu už tyto končiny opustila. Za touto loukou
pokračuje cesta zas pralesem asi ještě dva další kilometry. Už z této
vzdálenosti slyšíme otevřené burácející moře. Hlasitost vln bičujících pobřeží
se neustále stupňuje, až se ocitneme na první bílé písečné pláži Nels Bight.
Pláž je plná naplaveného dřeva. Je větrno, ale počasí nám stále přeje, je
slunečno a pláž je opravdu krásná. Na této pláži je také rangerova chata, která
je mimo sezonu prázdná, tak je možné zde přespat. Pokud chytnete špatné počasí,
je to velmi vítaná možnost. Dánové by mohli vyprávět. My ale chceme ještě
pokračovat o kus dál a stanovat v zátoce Guise Bay. Zdá se to trochu nekonečný,
ale konečně jsme tu. Pláž je to opět nádherná, akorát tlející mušle kazí dojem
z tohoto jinak perfektního tábořiště.
 |
| Guise_bay |
Ještě před soumrakem se jdeme podívat na protilehlou pláž
Experiment Bight. Pláž je přímo vystavená oceánu a vládnou zde dost nehostinné
podmínky, nejde tu vydržet delší dobu, tak jsme rádi, že budeme nocovat v
klidnější části. Než ale bude tma, je nutné ještě preventivně zavěsit všechno
jídlo na strom, daleko od našeho stanu. To kdyby se tady náhodou objevil medvěd.
Respektovat pravidla ohledně divoké zvěře v přírodě je hodně důležité. Dalo by
se říct smrtelně důležité. Když máme vše připraveno, rozděláváme oheň. Pomalu
se stmívá. Na pláži a vlastně v okruhu několika kilometrů, jsme sami, teda co
se lidí týče. V tuhle roční dobu, ještě před začátkem turistické sezony, je
možné v noci na pláži pozorovat vlky, kteří tu loví ryby. Ale stejně jako
medvěd, ani oni se dnes neukázali. Nerušeně jsme si tak mohli vychutnat noční
nebeské představení za jasné noci, na místě, kde není nutné vyhlašovat
rezervace tmy, protože tady široko daleko není žádné větší osídlení.
Nečekaný výjev
Ráno
na lehko vybíháme na tři kilometry vzdálený maják. Cesta zas vede pralesem po
bahnité cestě většinou po něčem, co se dá nazvat dřevěnou konstrukcí, patrně
byla cesta upravena pro tahání zásob povozem při dřívější kolonizaci této
oblasti. Na konci se cesta zvedá do kopce a zde se nám naskýtá nečekaný pohled,
protože kdo by totiž tady u majáku na samém konci ostrova Vancouver uprostřed
divočiny čekal anglický trávník a několik pěkně upravených dřevěných
bíločervených domečků. Z jednoho z domů vychází pán s kávou v ruce, přeje nám
dobré ráno. Výjev v této části země s drsnou přírodou poněkud překvapivý.
 |
| U majáku |
Pán nám
dává dost úředně vyhlížející návštěvní knihu, vypadá to, že snad je dokonce
naší povinností se do knihy zapsat a vměstnat naše dojmy do malých kolonek
formuláře. Prohlídneme knihu a s výjimkou dvou lidí z Austrálie a Nového
Zélandu maják za posledních pár měsíců navštívilo jen pár místních. Dnes nikdo.
Poté, co pak v návštěvní knize pochválíme zdejší krásy, z domečku vyleze druhý
pán s pejskem a nabízí nám čokoládové velikonoční vajíčko. Může snad být tato
situace ještě více neuvěřitelná?! Nabrali jsme filtrovanou vodu, rozloučili se
jen s malou špetkou závisti s oběma pány, co si tady spolu klidně žijí na konci
světa a pospíchali jsme zas nazpět, protože nás začal trochu tlačit čas. Po
návratu na pláž, kde jsme nocovali, jsme
si narychlo sbalili a vyrazili na zpáteční cestu. Menší nevýhodou tohoto treku
je, že je zde jen jedna cesta, takže nás čeká úplně stejná cesta nazpátek, což
bývá dost typické pro kanadské treky. Na druhou stranu cesta je to krásná,
takže si ji vlastně člověk může vychutnat ještě jednou. Dnes chceme spát na
pláži v San Josef Bay, která je jen kousek od parkoviště, od kterého jsme
vyrazili a tak to znamená vrátit se až skoro úplně k výchozímu bodu treku.
Přibližně kilometr od parkoviště je odbočka na San Josef Bay, pak už jsou to
jen dva snadné kilometry. Po dvou kilometrech a jedné neplánované a náročné
odbočce přes útes a zpátky pro vodu, zbývá už jen postavit stan, stativ,
připravit věci na večeři a dřevo na oheň.
 |
| San_Josef_západ |
A potom všem už jen s úlevou sundaváme boty a bosí brouzdáme
bílým pískem této nádherné, obrovské a kromě nás úplně opuštěné pláže. Večer
jsme se u ohně oba shodli, že na hezčí pláži jsme ještě nikdy nebyli. Na pláži
navíc nefouká a je tu i dostatek suchého dřeva. Jen bychom to nebyli my,
kdybychom nešli 60 km, abychom našli tu nejhezčí pláž až po dvou dnech a jen
tři kilometry od parkoviště. Úsilí se ale vyplatilo a byli jsme odměněni další
krásnou jasnou nocí plnou svitu hvězd bez světelného znečištění. Zítra už nás
čeká jen cesta autem nazpátek a pozítří zas do práce. Nepopírám, že se nám nechce :)
 |
| San_Josef_noc |
A léto už někde jinde: za ještě větším dobrodružstvím
Když přišel čas se s ostrovem Vancouver rozloučit bylo nám
smutno, i přesto, že to znamenalo vydat se na šest měsíců trvající roadtrip po
Kanadě a Spojených Státech. Skutečně jsme tu našli druhý domov. Objevili jsme krásná
místa v přírodě, užili si parádní zimy, ale hlavně jsme tu potkali milé, vřelé
a přátelské lidi. Jeden pán, který dělal dobrovolníka na Mt. Washingtonu,
dokonce u sebe doma uspořádal seafood festival pro všechny zahraniční
zaměstnance lyžařského resortu. Pohostil plnými talíři krevet, humrů,
chobotnic, ústřic a ryb několik desítek úplně neznámých lidí jen kvůli tomu, že
jeho dcera také cestuje a že by byl moc rád, kdyby se o ni někdo takhle na
cestách také postaral. A takové věci se prostě nedají zapomenout. Bude nám to
tu chybět. Stejně jako život u moře a na horách zároveň. Ale už přišel 1.
květen, den kdy vyrážíme pro změnu objevovat kontinentální Kanadu a Aljašku. Tak
vzhůru na trajekt!
 |
| Vancouver Island_Comox Valley_západ |
Žádné komentáře:
Okomentovat