Juan de Fuca Marine Trail

Putování pod vlivem přílivu a odlivu

16. 4. 2016

Sezóna na kopci už definitivně skončila, tak máme víc času na cestování a hlavně můžeme vyrazit více méně kdykoliv, když předpověď ukáže pěkné počasí. A přesně takhle, ze dne na den, začal náš trek. Předpověď ukázala tři slunečné dny za sebou a jelikož jsme byli okouzleni pobřežním trekem Cape Scott Trail, tak jsme si vyhlídli ještě jeden trek po pobřeží, téměř přesně stejně dlouhý. Juan de Fuca Marine Trail na jihozápadě Vancouver Island, který měří 47 km, tak akorát na ty tři dny. Jelikož ale vede nedaleko od silnice, je možný tady dělat i jednodenní treky nebo si jen přijet na pláž něco ogrilovat či si zasurfovat. To by pro nás ale bylo asi příliš komfortní :)

Plán treku

Náš plán je dojet na začátek treku na China Beach autem, projít celý trek a pak dostopovat zpátky k autu. Cesta z Courtenay nám zabrala 3 hodiny (Anežčin řídící rekord :) a přijeli jsme na parkoviště v China Beach v jednu odpoledne. Nadlábli se předem uvařenýma špagetama, k tomu poslední pivo a teď je ještě nutný zaplatit za kempy. Za kempování se tu platí samoobslužně 10 dolarů za osobu/noc do obálek u trail headu. Máme v plánu přespávat na treku jen dvakrát, tak platíme 40 dolarů. Poslední důležitá věc, než vyrazíme, je vyfotit tabulku přílivu a odlivu, aby nám moře po cestě někde neodřízlo cestu. 

Tabulka přílivu a odlivu

Při přílivu nevstupovat

A vyrážíme společně s davy lidí, kteří, jak doufáme, s námi mají společné jen dva kilometry k první pláží. To si troufáme odhadovat podle toho, že jsou obtěžkáni piknikovými koši a otýpkami dřeva a někteří překonávají kořeny stromů a bahnité louže v žabkách. S velkými batohy to jsme nakonec my, kdo tu vypadá jak exoti. Po necelé půlhodině se vyloupneme na pěkné pláži Mystic Beach, dokonce i s malým vodopádem a houpačkou visící ze stromu. A samozřejmě plnou lidí a táboráků. Vojta něco pofocuje, zhoupneme se a jde se dál.

Mystic Beach_oblíbené místo pro piknik

Mystic Beach_Tide  Dragon

Davy naštěstí necháváme za sebou. A vydáváme se na cestu po pobřeží, na druhé straně průplavu Juan de Fuca nás bude celou dobu treku doprovázet silueta horského pásma Olympique National Park, která už je součástí severního pobřeží Ameriky. Dnes nás čeká už jen 7 dalších kilometrů k další pláži, kde se dá kempovat, světlo je už aspoň do půl devátý a  na této pasáži se nemusíme řídit ani přílivem a odlivem, tak nemusíme nikterak pospíchat. Nahoru dolů, nahoru dolů,  mosty, klády, schody vytesané do spadlých stromů, bahýnko, louže a jsme tu. Po cestě jsme párkrát zaslechli celkem hlasitou dutou ránu, ještě nevíme, co to je, ale pojmenovali jsme si to jako zlověstné bubny. Mapka popisuje tento terén jako moderate, zítra nás má čekat téměř celý den most difficult, tak jsme na to teda docela zvědaví. Trochu naivně jsme si mysleli, že tento pobřežní trek bude po rovině stejně jako Cape Scott Trail, ale už při pohledu na mapu Juan de Fucy, nám mělo být jasné, že tomu tak nebude. Množství potůčku a říček ústících do moře dělá z treku nejen bahnitou, ale i náročnou vycházku do hloubi nepřeberného množství vodou vyhloubených kaňonů a následného šplhání zpět na vrcholky útesů. No prostě pořád nahoru a dolů.

Po páté hodině se konečně ocitáme na Bear Beach, kde už tou dobou je pár stanů. Tato pláž je celkem hodně kamenitá a příliv umožňuje stanování pouze až u úplného kraje lesa, takže míst na stan je tu omezené množství. Přesto jsme našli hezký místo vedle páru se psem, který sem dorazil jen na romantickou noc z Victorie (hlavní město Britské Kolumbie), která je odsud vzdálená jen 60 km. Stavíme stan a teď už zas jen treková klasika, čínská polívka, dřevo na oheň, focení západu slunce, atd. Pak už jen přemítáme u ohýnku a čekáme, kam až vyleze příliv, dle tabulky má maximum v 21:44. Víme, že bychom měli mít postaveno nad jeho hranicí, ale stejně nám to nedá a radši výši hladiny neustále kontrolujeme. Měsíc je hodně jasný a zastiňuje všechny hvězdy, naštěstí nám ale noční kochání vynahrazuje krásným halo efektem :)

Bear Beach při západu

Halo efekt při táboráku

Trekování těžká dřina

17. 4. 2016

Ráno vstáváme v sedm, snídáme salám a parmezán, které nám přišly v balíku minulý týden poštou z Prahy :) A zas nasadit batohy a vyrazit. Začínáme stoupákem. Terén je označen jako most difficult. Sluníčko svítí, nám je vedro při plazení se do kopce. Stejně jako včera nahoru a dolů, jen kopce (útesy) jsou dneska o dost větší a bahna je po cestě taky hodně. Vždy lezeme úplně nahoru a pak zas sešplháme zpátky až úplně dolů k potůčku (říčce/řece). 

Dnes máme ujít jen 19 km, ale v tomhle terénu je to fakt makačka. Do oběda chceme ujít 11 km na Chin Beach, ale to se zdá být úplně nekonečný, protože plazení do kopce, přelézání kaluží, podlézání spadlých stromů, přeskakování potoků a lezení po schodech nám umožňuje postupovat rychlostí jen asi dva kilometry za hodinu. Občas zas zaslechneme zlověstný buben. Kousek před Chin Beach má být ještě Emergency Shelter, kde se dá schovat či přespat, když vás zaskočí počasí či náročnost terénu nebo obojí najednou. Ten už několik hodin vyhlížíme. Teď už máme být dle navigace těsně u přístřešku, jenže přístřešek furt nikde a my stoupáme do obřího kopce, výš a ještě výš a ještě výš, takže si dáváme radši chvilku pauzu a pak ještě výš a konečně jsme dosáhli vrcholu kopce.  Slezeme o kus níž a jsme u přístřešku. Je to taková pěkná chatička se čtyřmi postelemi a zasklenou verandou, celkem prostorná a útulná. Vedle je kadibudka i s toaleťákem a dezinfekcí na ruce. A to vše jen asi kilometr od pěkné pláže. 

Chin Beach

Vyčerpání

Na pláži si s úlevou zujeme boty, otevřeme konzervu rybiček a dáváme si hodinovou polední pauzu, sluníčko nám stále svítí a moře šplouchá. A na pláží kromě nás a dvou holek nikdo není, protože tahle pláž není tak dobře dostupná jako ostatní na trase. Velká pohoda. Hodina utekla, jak voda, tak je zas čas nasadit batohy a vydat se na zbytek dnešní cesty. Tak už zase stoupáme a klesáme. Cesta je to náročná, ale les se střídá s krásnými výhledy na moře a počasí je pěkný a času máme dost, tak není na co si stěžovat :) Teď jsme navíc došli k visutému mostu a pod námi se rozprostřel parádní kaňon. Skrz kovovou mřížku koukáme do hlubokého údolí (to jsme ale rádi, že tohle šlapat nahoru a dolů nemusíme:) 

Podloží místního pobřeží je převážně pískovcové a tak voda nejenže dokáže vyhloubit hluboký kaňon, ale na pobřeží tvoří krásné útvary.

Asi po dvou dalších hodinách náročné chůze jsme dorazili kousek od Sombrio Beach. Na této pláži chceme dnes přespávat. Ještě před pár dny vedl tenhle kousek cesty těsně na hraně útesu, ale byl spláchnut do moře, tak je nutný ho obejít, lidi už tu ale vychodili novou cestičku okolo. Z tohoto místa je parádně vidět celá pláž s pěknými útesy, menším vodopádem a hromadou surfařů, protože nejenže jsou tu (na Vancouver Island) již celkem velké vlny, ale lze také přímo k pláži dojet autem. Scenérie je to parádní. 

Sombrio Beach_záliv surfařů

Nafoceno a už se jen doplazit poslední asi třičtvrtě kilometru a vybrat místo na stan. Přicházíme na pláž a hned na začátku nás oslovuje nějaká holka, jestli víme, že je tam skrytý vodopád, že je to velký tajemství tady toho místa. Jen pět minut po proudu říčky, která tu ústí do moře. Pěkně poděkujeme za radu a rychle jdeme postavit stan a pak s foťákem následujeme instrukcí a skutečně objevujeme vodopád, který si tu vyhloubil cestu pískovcem. 

Tajemství Sombrio Beach

Už má docela dobrý rozměry, kolem dvanácti metrů. To jsme teda měli štěstí :) Jen je v takové jeskynní úžlabině, že na fotce zas až tak neohromí :) Po návratu ke stanu zkoušíme nasbírat dřevo na oheň, ale už je skoro všechno vysbíraný, ale přece jenom něco na večer máme. Teď už jen přemýšlíme, jestli je náš stan dostatečně vysoko nad přílivem. A zrovna k nám od vedlejšího stanu přichází dědula a tak čekáme, že jsme stan postavili blbě a budeme ho muset postavit někde jinde. Ale on nám jen přinesl vlastnoručně vyráběný rozpalovače na oheň. Asi nás viděl, jak zoufale vysbíráváme poslední klacíky z pláže :) Tenhle sympatický chlápek, který tady kempuje s manželkou, nám ještě řekl, že tajemství Vancouver Island je, že nejlepší počasí na Ostrově je v květnu. Co to dneska všichni mají s těmi tajemstvími :) Zapalujeme oheň a pozorujeme, jak nebe přechází do červena a moře se přibližuje a vlny jsou větší a větší.

Západ na Sombrio Beach

Konečně jsme taky pochopili, co jsou zlověstné bubny zač. Tento dutý zvuk je způsobený vlnou, která narazí do útesu, kde je dutý místo, nějaká jeskyně. Moře je docela divoký, tak se někdy zdá, že vlny musí dosáhnout až k našemu stanu, ale jsme dostatečně vysoko, tak to je jen takový optický klam. Stejně ale radši počkáme až do maxima, který je dnes ve 22:22 a jdeme spát do suchého stanu.

Konec treku a co dál?

18. 4. 2016

Vstáváme v sedm, prdelíme se asi hodinu jako obvykle. Ale stejně vyrážíme, když lidi teprv začínají vstávat. Na Juan de Fuca Trailu vede jen jedna cesta, takže je téměř nemožný se ztratit, nám se to ale teď  podařilo. Nějak se nám nedaří natrefit na cestu, která vede lesem, takže hned po ránu jsme se ztratili v nějakém křoví. Cestu jsme zrovna objevili, jdeme po ní pár stovek metrů a pak se zas stáčí na pláž, tak jdeme po velmi kluzkých kamenech, než narazíme na bahnitý svah s provazem, po kterém se šplhá nahoru, pěkná rozcvička. Po pár set metrech vylezeme na východní části pláže Somrio, koukáme zpět. Na pláží se válí mlha, do toho lidi rozpalují ohně, tak se to ve vzduchu pěkně míchá a pár lidí už začíná svůj den raním surfováním. 

Ranní mlha

Surfing místo snídaně

My pokračujeme v chůzi. Dnes nás čeká 20 km až nakonec treku, ale terén už nemá být tak náročný, jako byl včera. Stejně je to zas nahoru a dolů a spousta bahna. Ale zas je sluníčko a teplo, úplně jak v létě. Na cestě potkáváme lidi jen velmi zřídka. Stejně jak včera. Lidi se totiž soustřeďují jen na plážích. Jdeme asi 3 hodiny úplně sami. Když najednou z druhého směru se vyloupnout dvě babičky mezi rododendrony. Jedna z nich nám oznamuje, že není duch. Ale vypadají dost neskutečně, oblečené jak na motejly a jsou jak vystřižené z Hercula Poirota. Po tomhle trochu bizarním setkání jdeme asi ještě dvě hodiny a konečně si dáváme oběd. Našli jsme si parádní útes s výhledem na moře a na pobřeží Ameriky. Zas si dáváme hodinovou obědovou pauzu. U toho opalovačka, fakt nádhera. 

Po obědě už nás čeká jen necelých 6 km, tak nemusíme moc pospíchat, i když nemáme pro dnešek ještě vyřešený spaní. Mapka totiž na konci treku neukazuje žádný kemp, což je trochu divný, ale říkáme si, že to vyřešíme až tam dojdeme. Tak zas nahodit batohy a vydat se na poslední část cesty. Cesta pomalu přestává být nahoru a dolů, víc se narovnává a tak se nám jde lehko. Po pár kilometrech jsme dorazili na pobřeží, kde jsou v pískovci vyhloubené malé i větší bazénky, ve kterých je možné při odlivu pozorovat různé mořské živočichy, kteří tam čekají na to, až se voda zase vrátí nazpátek. Je to fakt zajímavá podívaná, jsou to takový malý akvárka a někdy je prý možný v nich najít třeba i chobotnici. 

Tide Pools_Přírodní mořská akvária

Odhalená podmořská krajina

Po dalších dvou kilometrech přicházíme na konec trasy. A skutečně tady není žádný kemp. Než jsme se stihli pořádně zamyslet nad tím, jak to vyřešit, potkáváme skupinku lidí, kteří přicházejí z Botanical Beach. Oznamují nám, že máme být opatrní, že viděli na cestě medvědici s mláďatama. My jim zas říkáme náš problém, že nevíme, kde dnes v noci stanovat. A oni nám nabídnout, že nás můžou vzít do nejbližší vesnice vzdálené cca 5-6 km do kempu v Port Renfrew, který tam provozují Indiáni (tady jim teda neřeknou jinak než First Nation). Za kemp možná ani nebudeme muset platit, pokud nepřijdou majitelé a nezkasírují nás. Je tokemp na pláži a tahle sympatická skupinka si tam jede ogrilovat hot dogy. (O Czechii toho moc nevědí, až na Jardu o kterém pán za volantem s nadšením vypráví, když byl na zápase ČR proti Slovenku při olympiádě ve Whistleru a Jarda tenhle zápas rozhodl - celou situaci popsal vteřinu po vteřině a my jen přitakávali a řekli jsme mu" "jo jo, to je celej von!") A nebyli by to Kanaďani, kdyby nám nakonec nenabídli i ten hot dog :) To ale zdvořile odmítneme a jen je požádáme, zda by nám nezastavili u obchodu s pivem. Paní v obchodě má plejádu těch nejhnusnějších kanadských piv, tak zkoušíme Kokanee, to jsme ještě neměli. Už na pláži v kempu pijeme pivo, sice extrahnusný, ale pivo a kromě pitný vody nám nic nechybí. V kempu žádná není, tak nám nezbývá než se ještě vydat do vesničky někoho požádat, zda si u něj můžeme natočit vodu. Ale jako na potvoru tu není vůbec nikdo venku, koho bychom mohli oslovit. Vypadá to úplně jak město duchů. Už jen čekáme, kdy se kolem provalí chuchvalec uschlé trávy. Nakonec trochu ostýchavě (nevíme totiž, jak to tu chodí s domovním právem) si jdeme natočit vodu z hadice u jednoho z domů. Nikdo nás nezastřelil, takže se můžeme vrátit zpět do kempu na západ slunce a večeři.

Na břehu moře

19. 4. 2016

Dneska už nám zbývá jen dostopovat zpátky k autu a pak tříhodinová cesta do Courtenay. Jelikož máme být v Courtenay ve čtyři odpoledne a nevíme, jestli budeme mít štěstí na stopování, radši vstáváme zas v sedm. Jdeme asi pět minut, než potkáme první auto našim směrem, který nám hned zastavuje. Hele dva Indiáni a nebyli bychom to my, kdybychom nenarazili přímo na majitele kempu. Trochu trapná situace, jelikož jim muselo být jasný, že jsme spali na jejich půdě, ale o nocovné nám neřekli. Řidič řídil, jak drak, tak jsme cestu, kterou jsme šli tři dny, zvládli asi za 20 minut. Paráda, jsme  u auta nad očekávání brzy a rychle - teď už jen zasloužený věrně čekající Kozlík. :) Chutná i v devět ráno :D Počasí dneska zas nádherný, takže se můžeme těšit na kochačky po cestě. Cesta ubíhá rychle a plynule jen s jedním menším zádrhelem na benzínce, protože nemáme kreditku, nechali si mě na benzínce do zástavy, než Vojta načepuje benzín. Prý jim v jednou kuse od stojanu někdo odjíždí. Kdo by to byl řekl v téhle spořádané zemi. Pár hodin řízení a jsme doma.