Zpátky v rodném BC

(pozn.: ne, Britská Kolumbie samozřejmě není naše rodiště, ale určitě by nám nevadilo vyměnit Podolí a Motol za tento nádherný kus světa. :) Navíc mít kanadský pas se vždycky hodí :D

Výlet s Peťou a Beou

27. 7. 2016

Asi tak hrubým odhadem po miliónu hodinách vysedávání v autě při dobývání polárního kruhu a dalších přejezdech, si dnes konečně protáhneme párky v místních kopcích. Perfektní duo táty s dcerou, které jsme potkali včera u jezera, nám dnes bude na výletě dělat společnost. Stoupáme lesem, ne příliš známým , lichotivěji řečeno, trekem Todagin Mt. Trail kdesi na Steward-Cassier Highway. 

Po cestě provozujeme protimedvědí zpěv, který zaručeně funguje i na všechna ostatní zvířata a s velkou pravděpodobností i na lidi. Když ale vystoupáme nad hranici lesa a krajina je o poznání přehlednější, můžeme hluku zanechat. Odměnou za to, že jsme konečně zmlkli, je nám pár horských koz, které se tu znenadání objevily. Asi zjistit, co se stalo s těma křiklounama. Jako správní paparazzi s foťáky v ruce následujeme horské kozy, jak jinak než do kopce. A výš a výš, nedají nám pěkný záběr zadarmo. Dotáhly nás až na nejvýši bod této cesty.  

Teda rozhled je tu parádní. Příkré srázy a kopce všude kolem, k tomu sváča. Paráda. 

Peťa nám vypráví, jaký byl raubíř zamlada. A že se teda má čím chlubit J Soudě podle temperamentu, který má devítiletá Bea, to vypadá, že dcera půjde v jeho stopách a táta se má na co těšit J

Po několika dnech sezení v autě je těžké  atrofované svalstvo přimět zase k pohybu.

Zato Bea má energie na rozdávání, alespoň ze začátku, sotva s ní držíme krok. Furt chce dělat kamzíky, to znamená, že se bezhlavě s ní za ruku řítíte z kopce dolů, kolena praskají a kotníky se křiví v drnovitém terénu, ale gumovému dítěti to přijde jako bezva sranda :) Vyčerpávající způsob pohybu ale na zpáteční cestě dopadá i na Beu. Cestou zpátky už jí to moc neběhá a klidně by tam i zůstala, dle vlastního vyjádření. Co ji žene kupředu a nutí ji držet krok se skupinou, je strach z medvědů a pum. Ostatně jako nás všechny :) Za pár hodin jsme zas zpět u aut ve výchozím místě treku. Byl to ale pěkný výlet. Po bratrském rozdělení křemenáčů, které jsme našli po cestě, se nezbývá, než rozloučit. Peťa s Beou jedou dál na sever, tedy směrem,ze kterého jsme přijeli a my pokračujeme na jih. Škoda. Bylo fajn mít zas po čase takhle příjemnou společnost.

Silnice nás dovedla až na odbočku u Meziadin Lk. Jezero je krásný a obří a kemp, je velký a úplně plný. V altánu je ale místa dost, chceme si tu uvařit kafíčko. David ve snaze udržet trochu té štábní kultury, jde opláchnout hrnky. Jenže mu v ruce zůstalo ucho od jednoho z nich a ošklivě mu pořezalo prst. Ajaj. To se asi jen tak nezahojí. Ošetření prstu, kafe a vyrážíme na Steward. Cca každých 5-10 km vidíme přes cestu přeběhnout medvěda. Zdá se, že je tady snad největší koncentrace černých medvědů v celé Kanadě. Už se připozdívá a my přemýšlíme, kde zakotvíme. Žádný další kemp a ani rec.site široko daleko není. Trochu to vypadá jako prekérka. Kolem silnice je totiž jen ošklivé křoví a s tou spoustou medvědů to není nic moc, zejména pro Davida, který má spát ve stanu,navíc s krvácejícím prstem. To se vyvíjí jak scéněř na nějakou pěkně strašidelnou historku.  Nakonec se před námi ale objeví jako záchrana odpočivadlo nebo spíš bych  měla napsat trochu dramatičtěji: (...) nezbylo nám nic jiného, než se spokojit s odpočívadlem u cesty. Je tu toaleta/páchnoucí špinavá díra,  plácek na postavení stanu/alias pár metrů trávníku vedle hustého křoví dozajista plného medvědů;  i rovný asfalt pro naší postel na kolečkách a stůl na uvaření večeře/ alias parkoviště-ne kašlu na to, na tyhlo dvě nic dramatickýho nemám. Před setměním ještě na naše nocležiště doráží sympatický kamioňák/ alias hrůza, dorazil řidič kamionu, který má dozajista na svědomí mnoho stopařů. NENE všechno byl fajn./ Alespoň tuhle noc (ne už s tím fakt přestanu:)

Ukáže se Salmon Glacier?

28. 7. 2016

Pokračujeme po silnici 37A do Stewardu, cesta je opět překrásná, protože nás obklopují ledovce. Je jich tu hrozná spousta, nejznámější z nich je Bear Glacier, který sestupuje do malého jezera jen pár metrů od cesty. 

Asi 15 minut od Stewardu se nachází jediný rec.site v okolí Clement Lake. Je to moc hezký kemp u jezírka s výhledem na ledovce. Uprostřed jezírka ještě někdo zbudoval molíčko a teplota je celkem koupatelná (No dle ledové čepičky na okolních horách jsme si spíš asi už zvykli na studené kanadské vody), takže máme v plánu si v něm později zaplavat. Kemp je to ale maličký, má jen čtyři místa, tak máme štěstí, že na nás jedno zbylo. Hned tu stavíme stan, aby nám ho nikdo nezabral a můžeme vyrazit do města. První zastávkou je BC liquor store, do kterého jsme neměli šanci nakouknout už šest týdnů a David je v něm úplně poprvé. Dá se v něm najít relativně levné české pivo. To je radosti, když si od usměvavé prodavačky odnášíme plnou basu lahvového Budvaru (v Kanadě Czechvaru). Teď už můžeme v klidu jet na výlet :) Nejprve si projdeme městečko, které se nachází přímo u mořské zátoky a pak nás čeká  zas přes třicet kilometrů po šotolině na Salmon Glacier. 

Jen tři kilometry od města (ještě na asfaltce) se ocitáme opět na Aljašce, v malém městečku Hyder. Hraniční kontrola je tady jen na kanadský straně a čeká nás jen po cestě nazpátek. Vtipný je, že když člověk nestihne otevírací dobu celnice, má se registrovat pomocí telefonu, který tady visí na stěně.To by mě zajímalo, kdo to tady dodržuje, no asi jen praví Kanaďani:) Vyrážíme na šotolinu a obklopuje nás hrozná mlha, není vidět na pár metrů. Po levé straně jen tušíme sráz a nad námi ledovce. No tak jestli ten Salmon Glacier neuvidíme, tak se sem budeme muset zítra vrátit. No to je přímo rezolutní prohlášení!!! Ne váženě vzhledem ke stavu vozovky, by to nebyla úplně vítaná možnost. Cesta je fakt téměř celou cestu v dost špatným stavu. Jedeme dál mlhou a nevypadá to, že by se počasí mělo zlepšit. Dojíždíme až k ledovci. Pár lidí tady už čeká. Ledovec je ale zahalený a moc se mu nechce ukazovat. Čekáme. Občas z mlhy kousek vykoukne, ale jen maličká část. Čekáme dál. Nadějně to moc nevypadá,někteří lidi tady už čekají dvě hodiny a nic. Co naplat,  kodrcali jsme se sem dost dlouho, čekáme dál. A asi po půl hodině se najednou bílý závoj zvedne, slunce se rozzáří a ledovec se nám znenadání ukáže v celé své nádheře. Tak tohle je bomba. 

Přímo pod námi se vine obrovský modrý splaz. Tak to fakt stálo za to! To je mi ale pěkné kochání :) Zas jsme měli nakonec štěstí na počasí. Jedeme nazpět potěšeni naším štěstím a mlha téměř dočista odešla, tak se můžeme kochat i cestou dolů. Ledovci, kaňonem řeky a vodopády. Stavíme na vyhlídce. Vylézáme z auta, že ještě něco z té krásy vyfotíme a slyšíme divné syčení. Ty vole to ne zase! No to je jasný, štěstí na počasí muselo být něčím vykoupený. Počtvrté jsme píchli. Pokaždé na Aljašce. To tady na ty cesty snad sypou naschvál ostrý šutry nebo co. Rychle nasedáme do auta a jedeme nejdál, kam nám ucházející pneumatika dovolí, než se zcela vyfoukne. To jsou asi tak tři kilometry a nastává klasické přezouvání na dojezdovku. Kromě defektu nás trápí ještě hladové oko našeho auta. Teda podle kontrolky se stav benzínu nedá u našeho auta poznat už od začátku. Ta si svítí, kdy chce, ale na jednu nádrž už jsme ujeli limitní počet kilometrů. Proč jsme vlastně nevzali benzín před výjezdem? Jedeme na výpary a na donutu. Kdykoliv nám auto může chcípnout a tak poslední dobou velmi namáhaná dojezdová pneumatika prasknout. Si to ale umíme zpestřit. Naštěstí dojíždíme  až k benzínce a znovu nás musel zachránit náš malý dojezdový pidižvík. Zvládl dalších asi dvacet kilometr na gravelu. Akorát jsme dojeli až po pátý hodině a nestihli jsme otevřený ani jeden ze dvou pneuservisů, které jsou ve městě. Tak holt musí pidižvík zvládnout další porci kilometrů do kempu a zítra nazpátek do Stewardu. Jsme v kempu a zatím drží. Už nás ale ani ta píchnutá pneumatika po tolika obdobných epizodách nerozhodí, ale budvárek si stejně otevřeme, k tomu domácí houbovku, mezitím osvěžující koupel a na závěr masové tortilly. Roztahujeme plachtu nad námi, je docela zima a očekáváme déšť. Později večer nás déšť skutečně zahání pod náš improvizovaný přístřešek, protože tady ve stínu hor nedaleko oceánu je den či večer bez deště vzácnější než upřímnost v politice. Ale večer se celkem vydařil a konec konců, až na defekt, den stál taky za to.

Když lososi táhnou

29. 7. 2016

Jelikož budvar nebyl jeden, vstávání není lehké. Vstáváme velmi pozdě. Asi v půl dvanáctý. Vostudy. K snídani dáváme zbytek houbovky a jede se zas látat pneumatika. Přijíždíme k pneuservisu, místní servisák si bez jediného slova vezme naše kolo a asi tak za pět minut nám ho opět téměř beze slova vrátí opravené. No, tak tomu říkám rychlost :) Minule jsme na to samé čekali dva dny. A je po problému. Můžeme vyrazit na pozorování táhnoucích lososů do nedalekého Fish Creek, kousek za Hyder. Hlavní atrakcí tady nejsou lososi, ale zejména medvědi, kteří sem na ně chodí jak na hostinu, popř.orli. Na zbudovaném vyhlídkovém mole už tady na ně číhá několik desítek fotografů s vybavením za statisíce. Taková koncentrace objektivů kdesi v aljašské přírodě je až komická. Všichni čekají na perfektní záběr medvěda, nejlíp s lososem v hubě a orlem na zádech. Po několika hodinách pozorování krmících se racků už vypadají dost znuděně. Po medvědech ani orlech ani památky. Ale i samotní lososi jsou dost zajímaví. Stovky se jich tu ze všech sil snaží plout proti proudu, někteří ještě při síle, někteří více nebo méně odrbaní a někteří tu leží mrtví. Ti, co mají ještě sílu, se navzájem agresivně napadají. Předem jsme si nemysleli, že to budou taková jatka. Tak ale po dvaceti minutách nám to taky stačí, medvěda asi neuvidíme, bývá tady tak jednou, dvakrát za den v tuhle roční dobu a to většinou brzo ráno. Jedeme se vrátit do našeho pěkného tábořiště u Clement Lk. Narozdíl od včerejška je pěknější počasí,ale stejně nad námi raději roztahujeme plachtu. Na ohníčku opékáme klobásky a brambory. Za celý večer nespadla ani kapka.

Rybí obžerství

30. 7. 2016

K snídani si dáváme hutnou rajčatovo-luštěninovou polívku, jelikož jsme po dlouhé době někde zůstávali déle než jednu noc, bylo dost času na namáčení všech možných druhů čočky, fazolí a cizrny. Teď máme opravdu velký kotel výživné polévky, hlavně jí v autě nerozlít. Po snídani už opouštíme okolí Stewardu a jedeme dál. Nejprv zas k odbočce u Mezidian Lake, tady se také dá pozorovat tah lososů, ale nejdřív až za několik týdnů,až sem proti proudu doplují. Hyder je přece oproti tomu od moře jen kousíček, tak to nemají do Fish Creek moc daleko. V místě Davidova úrazu stavíme jen na nabrání pitné vody a pak už zas pokračujeme po Steward Cassier Highway k recreation site, kterou jsme vybrali po cestě. Jedeme dnes jen kousek. Je hezky, tak si chceme někde udělat pěkné odpoledne s prutem u nějakého hezkého jezera. Zahýbáme k Derrick Lake, vede k němu 6 km dlouhá gravel road plná výmolů. Cesta je opravdu dost špatná. Snad nás ale dovede k pěknému kempu. Nemáme z toho úplně dobrý pocit, přece jenom jsme píchli jen dva dny nazpátek. Jedeme proto hodně pomalu. Uff, bez defektu jsme dojeli až k malému kempu. První místo je v lese u jezera a vypadá docela pěkně, ale rozhodně stojí za to si popojet ještě kousek dozadu. Tady je krásné místo na stanování na takové malé mýtince, pod kterou vede cestička až na jezerní molo.

Jezero se hemží rybami. To by mohlo být dobrý. Pro všechny případy ale máme stejně v záloze kotel polévky:) Je vážně hezký slunečný den. Děláme si kafíčko, pak Vojta nachází vhodnou soušku k vyřezání hry Melky, kterou nás naučil Peťa s Beou. Kluci jdou hrát, no a já jdu nahazovat. Mám nasbíráno velkou spoustu tlustých žížal z našeho posledního tábořiště, snad jim budou chutnat. Když asi po pěti minutách volám, že jsem chytla rybu, kluci myslí, že si dělám srandu. Jenže tady se ryby chytají úplně samy. Fakt jedna za druhou. Jsou to malí pstroužci, tak jich na pořádnou večeři budeme potřebovat víc. Ale to není vůbec žádný problém. Rozžehněte gril, dnes se bude podávat pečený pstruh! :) To je dobrota. Super rybí obžerství.

Lava Bed Provential Park

31. 7. 2016

Trochu s těžkým srdcem zanecháváme za sebou tento rybářský ráj, ale zas na nás čekají další místa, která můžeme objevit a navštívit. Dnes to bude Lava Bed Provintial Park, takže pokračujeme ještě kousek po S.C. Highway, až k odbočce na logging road, která vede až do města Terrace, akorát z druhý strany než Yellow Head Highway. Cesta nás vede do New Aiyansh, za kterým se stáčí přímo do Nisga´a Memorial Lava Bed. Krajina je tu vážně zajímavá. Od poloviny 18. Století tu leží lávová peřina, někde až 12 metrů vysoká. Je to zas něco úplně jiného. 

Projíždíme touto sopečnou krajinou a po cestě navštěvujeme pěkné vodopády a dál pokračujeme na město Terrace. Zanedlouho se dostáváme k překrásnému, neuvěřitelně modrému, ledovcovému jezeru Lava Lake. Na jeho druhém břehu se k nebi zvedá hora ozdobená ledovým šálem. 

To je vážně nádhera. Delší pobyt v Kanadě a na Aljašce nás vyškolil, že i takové jezero je koupatelné, tak neváháme a všichni tři se v něm koupeme. Už to totiž koupel zas chtělo :) Společně s námi se koupou jen kanadské děti. Ostatně tak poznáte, že voda je hodně studené, že do toho nevleze dospělí Kanaďan. Studený to teda bylo, sotva se dalo nadechnout, ale super. Navíc je celkem horko, tak to bylo i osvěžující. Pokračujeme do Terrace, tady doplňujeme zásoby a napojujeme se na Yellowhead Highway. Jedeme přes Kitwangu. Kitwanga je velice zajímavé místo, kde se mísí křesťanská kultura s kulturou původního obyvatelstva. Téměř, co by člověk kamenem dohodil, stojí vedle sebe anglikánský kostel St. Paul z roku 1882  s opravdu prazvláštní dřevěnou zvonicí (o které jsme se bohužel neměli možnost se nic dozvědět) a deset majestátních totemů ještě o čtyři dekády starších. 

Po této velmi působivé zastávce pokračujeme přes New Hazelton a někde v půlce cesty na Smithers odbočujeme na šílený gravel směrem na vyhlídnutý recreation site. Je prodloužený víkend před BC Day, tak první z kempů nacházíme plný, jedeme dál po strašné šotolině do druhého kempu. Ten je taky plný, ale nějaký místo bez stolu a fire ringu se tady dá sehnat. Nemůžeme si dovolit takhle bezvýsledně riskovat další píchnutí pneumatiky, tak tady rozhodně budeme nocovat. Stejně stolek máme vlastní, rozkládací křesílka a mřížku na ogrilování masa na hambáče taky, tak nám nic nechybí :) Navíc je tu moc hezký jezero.

Piano man u Crater Lake

1. 8. 2016

Hned po ránu zažíváme bizardní situaci, kdy se nás sousedící důchodci s evidentní kocovinou ptají, jestli nás včera v noci nebudili. Zajímavě se nám role otočily :)

Po téhle úsměvné situaci vyrážíme zpět po šotolině na dálnici. Gumy drží. Tak super. Po cestě stavíme v Moricetown. Místní indiáni (jedině oni na to mají dle úřadů právo) tady podběrákem na přírodním jezu loví lososy, kterým se podařilo proti proudu připlout od moře až sem. Sami jim skáčou do sítí, když se snaží vyskočit bariéru, kterou jim řeka připravila. 

Teda dokážou vyskočit až překvapivě vysoko. Nedaleko odsud zastavujeme na Twin Falls, jsou tady pěkné vodopády, které padají rovnou z ledovce. U vodopádu je i recreation site, je to moc hezké místo na kempování, my tu jsme ale v poledne, tak to je na táboření hodně brzo. Jen poobědváme, dáme kafčo a jede se dál.

Dojíždíme do Smithers, už jsme dlouho nikde nelozili, tak chceme protáhnout lýtka. A to je náhodička. Na nástěnce u infocentra je vyvěšený leták s výletem na kopec, kde uprostřed přírody sedí pěkné, malované piáno. No tak o dnešním výletě je zcela jednoznačně rozhodnuto:) Startuje se od lyžařského střediska Houdson Bay, tak nejprve vaříme do kopce a pak vyrážíme kolem lanovek a sjezdovek každý s jedním Kozlem v batůšku na vrchol ke Crater Lake. Asi kilometr od jezírka opravdu stojí vrtulníkem dopravené piáno s výhledem na ledovec. Neskutečné. (Tak jako na letišti nebo u filozofický fakulty taky dobrý, ale tohle je fakt bezkonkurenční.) Než si ale zahrajeme,  nejprve dokončíme výlet až k jezeru a concerto bude až cestou nazpátek.Jen pár set metrů od Crater Lake potkáváme seskupení lidí, kteří tady čekají na vrtulník se starší paní, která si udělala něco s kolenem. Nijak pomoc nemůžeme, tak dokončíme výlet a obratem se vracíme k piánu. Otvíráme Kozla a David sedá za klavír. Mezitím přilétá záchranářský vrtulník a čekající skupina vyráží pomalu dolů. A tak to bude i s obecenstvem. Pár lidí David skutečně nalákal na svůj cípovský repertoár: Green Day, Queen, Rockyho, ale i Goťáka. Krásnější místo na koncert by si člověk asi těžko dokázal představit. 

Počasí máme taky brilantní. Nádhera! To je na cestování právě to hezký, že přináší takový nečekaný překvapení. Zcela uspokojeni  asi po hodině opouštíme tohle skvělé místo. 

U Houstonu jsme našli další recreation site Helen Lake, snad to bude taky pěkný. Pár kilometrů po pěkné šotolině a ocitli jsme se na pohádkovém tábořišti u jezera. Zelený krátce střižený trávník, na paloučku pařezy a kolem kravičky. Idylka. 

Asi po hodině přijíždí opilý rybář Roger, zkouší lovit, ale je moc větrno, tak to zabalil a při odjezdu si málem přejel rybářskou výbavu, kterou zapomněl opřenou za autem. Hned se na těch silnicích cítíme bezpečněji :) Po odjezdu Rogera do kempu dorazila libová vidlorodina v RV, malý obtloustlý chlapec zrovna odfrčel na čtyřkolce na druhou stranu jezera na půjčenou chatu i s Davidovými slunečními brýlemi. V kempu zůstal jen mladý manželský pár, který slíbil, že brýle dostane David nazpátek, dnes už to ale asi nebude. Vtipný je, že týpek strašně moc připomíná našeho kamaráda pankáče Fogla.

Hostina u menonitů

2. 8. 2016

Po ranní urgenci, sedl kanadský Fogl do loďky a brýle Davidovi obratem přivezl. Ještě jsme si k tomu vysloužili pozváni na špeka. Odjíždíme z kempu a pokračujeme po Yellowhead Highway do města Vanderhoof, kde máme předběžně domluveno, že se potkáme s Davidem, kterému se říká Hillbilly a kterého jsme potkali při našem prvním houbařském pokusu. Cestou nás pronásleduje bouře, ale ještě se stíháme zastavit i na koupačku ve Fraser Lake, je to jak v Bibione, mělký a teplý. Člověk urazí asi tak dvě stě metrů a pořád je ve vodě jen asi po kolena. Odpoledne přijíždíme do Vanderhoofu, jdeme do Tim Hortons na kafe, abychom se mohli spojit s Davidem. To se podařilo, tak asi za hodinu doráží za námi. David je kamioňák, vozí dřevo. Nedávno mu ale od kola shořel kamion, se kterým jezdil a jeho zaměstnavatel odešel radši do důchodu. Tak teď jezdí pro jednoho staršího Menonitu a bydlí u něj na zahradě v árvíčku. Do svého současného domova nás bere na exkurzi. Z přilehlého domečku vychází Davidův šéf, milý srdečný pán, o chvilku později za ním vychází i jeho žena Darlene a zve nás na večeři. Po chvilce váhání pozvání přijímáme. Rozhodně dobré rozhodnutí! Darlene, ač hosty nečekala, vykouzlila během asi třičtvrtě hodiny úplnou hostinu. Před jídlem se ještě za nás modlí, to je moc hezký moment a pak už začínáme hodovat, to je taky hezký moment :) Klobásky, brambory, spousta druhů nakládané a vařené zeleniny. Všechno si pěstují sami anebo mají z lokálních zdrojů, takže perfektní kvality a výtečné chuti. To jsme si pochutnali. Po večeři ještě dochází na domácí pálenku a likér vlastní výroby. No báječný večer to byl. Teď už se ale musíme rozloučit a vyrazit asi do dvacet kilometrů vzdáleného rec.situ u Cobb Lake. Už je tma a navíc nás dohnala bouře, tak už abychom měli místo na spaní. Do kempu dorážíme kolem desátý, je celkem plno, ale místo jsme našli docela snadno. Už přestalo pršet, tak ještě posedíme venku s pivem. A hele mezi stromy začíná problikávat polární záře. A je silná, pouhým okem viditelná, vlní se nám nad hlavou mezi korunami stromů.

Takhle silnou jsme ji ještě nezažili. Parádní zakončení báječného dne :) A teď už na kutě.

A zase ten nesympatický Prince George

3. 8. 2016

K snídani máme palačinky. S palačinkami k snídani je to vstávání vždycky příjemnější:) Vojta dělal těsto už na včerejší večer, ale když jsme byli pozváni na neočekávanou hostinu, tak na ně nedošlo. Po moc dobré snídani už nás ale čeká Prince George. Už zase. No ale jestli nic, tak aspoň na doplnění zásob je to město dobré. Rádi bychom tady taky našli nějaký hostel, abychom se zas po delší době dali do kupy. Jenže po důkladném prohledání internetu jsme tady našli hostel jenom jediný a s tak příšerným hodnocením, že jsme od toho radši upustili a najdeme si radši nějaký kemp s wifi a sprchou. Strávili jsme tady asi dvě hodiny a už máme zas strašné nutkání z města vypadnout. Radši fakt mizíme, zásoby uděláme v dalším velkým městě ve Williams Lake a po cestě najdeme nějaký kemp. V prvním kempu hned za Prince George nás odmítli ubytovat, přestože kemp měli poloprázdný, protože je to kemp pouze pro RV. Hm, to dává smysl. V druhým kempu bába ani nepozdraví, nehne ani brvou a komunikuje velmi úsporně, ale místo nám nabídne slušný s wifi a sprchou v ceně, tak to vezmeme. Jsou tady v tý oblasti ale milí. Jako bychom snad ani nebyli v Kanadě:) Internet moc nepremává, ale umyli jsme se parádně. Teď už zas v klidu můžeme posedět u ohníčku a nasáknout novou vrstvou kouře. Kromě nás jsou v kempu jen samá árvíčka a ty mají asi nějakou nepsanou dohodu, že po setmění se z árví nevychází, tak děláme oheň jako jediný a jinak je v kempu úplně mrtvo. Ale až projedeme touto oblastí bezprostředně sousedící s  Prince George, tak to bude zase dobrý. Lidé budou milejší a přátelštější. To už víme :) Tak hurá na další cesty.