Valdez
29. 6. 2016
Tak jsme zas na Aljašce, jelikož David přiletí až pátého, máme spoustu času prošmejdit aljašké pobřeží. Skagway už máme za sebou. Teď je na programu Valdez (z nějakého důvodu se to čte valdíz, i když je přístav pojmenován po španělském mořeplavci). Cesta do Valdezu je prostě překrásná.
Zejména Thompson Pass je nádherný, 360 stupňů dokola krásné hory s ledovou čepicí.
Před Thompson Passem se jeden z ledovců plazí až k silnici. Prsty ledovce slézají k zemi jen pár stovek metrů od highwaye.
Cestou dál ze sedla jsou přímo u silnice dva velké vodopády a bezpočet menších. Je to řízení jak za odměnu. Před Valdezem nás zdrží oprava silnice. Ale to vůbec nevadí, času máme dost a navíc je tu moc sympatická lidská stopka (v Severní Americe místo semaforu používají na opravovaných úsecích na kyvadlový provoz vždy dvě lidské cedule, které ukazují buď Stop anebo Slow). Paní se nás ptá, jak jsme si užili řízení a říká, že tuhle cestu považuje za nejkrásnější na světě. Nelze s ní než souhlasit, jestli není vůbec nejkrásnější, určitě je jedna z nejkrásnějších, po které jsme kdy jeli. Valdez je docela pěkný přístav obklopený horami, ale rozhodně nedosahuje krásy cesty, která k němu vede.
Je to rybářská velmoc.
Ceny ryb a mořských plodů jsou tady ale stejně poměrně astronomické, ale neodolali jsme a koupili jsme si obří krevety. V přístavu jsme si dali sprchu a omyli jsme auto nehlídanou hadicí. V infocentru jsme se dozvěděli, že za městem je ledovec, kam se dá dojet autem. Tam bychom v ideálním případě mohli zakempit na dnešní noc. No a taky, že jo. U ledovce je jezírko a k samotnému ledovci se nedá dostat, protože bychom potřebovali loď, ale je to tu moc pěkný a je tu i spousta místa na zaparkování našeho autodlaka.
Jen tady otravují malé oranžové mušky (ty asi mají rády tohle chladné prostředí, protože už jsme je u ledovců potkali dříve) a z ledovce jde chlad. Nijak nám to ale nebrání v tom si na pánvi udělat odpoledne koupené krevety. A jsou vážně skvělé. Jen bílé víno nám k tomu chybí :)
Zejména Thompson Pass je nádherný, 360 stupňů dokola krásné hory s ledovou čepicí.
Před Thompson Passem se jeden z ledovců plazí až k silnici. Prsty ledovce slézají k zemi jen pár stovek metrů od highwaye.
Cestou dál ze sedla jsou přímo u silnice dva velké vodopády a bezpočet menších. Je to řízení jak za odměnu. Před Valdezem nás zdrží oprava silnice. Ale to vůbec nevadí, času máme dost a navíc je tu moc sympatická lidská stopka (v Severní Americe místo semaforu používají na opravovaných úsecích na kyvadlový provoz vždy dvě lidské cedule, které ukazují buď Stop anebo Slow). Paní se nás ptá, jak jsme si užili řízení a říká, že tuhle cestu považuje za nejkrásnější na světě. Nelze s ní než souhlasit, jestli není vůbec nejkrásnější, určitě je jedna z nejkrásnějších, po které jsme kdy jeli. Valdez je docela pěkný přístav obklopený horami, ale rozhodně nedosahuje krásy cesty, která k němu vede.
Je to rybářská velmoc.
Ceny ryb a mořských plodů jsou tady ale stejně poměrně astronomické, ale neodolali jsme a koupili jsme si obří krevety. V přístavu jsme si dali sprchu a omyli jsme auto nehlídanou hadicí. V infocentru jsme se dozvěděli, že za městem je ledovec, kam se dá dojet autem. Tam bychom v ideálním případě mohli zakempit na dnešní noc. No a taky, že jo. U ledovce je jezírko a k samotnému ledovci se nedá dostat, protože bychom potřebovali loď, ale je to tu moc pěkný a je tu i spousta místa na zaparkování našeho autodlaka.
Jen tady otravují malé oranžové mušky (ty asi mají rády tohle chladné prostředí, protože už jsme je u ledovců potkali dříve) a z ledovce jde chlad. Nijak nám to ale nebrání v tom si na pánvi udělat odpoledne koupené krevety. A jsou vážně skvělé. Jen bílé víno nám k tomu chybí :)
Anchorage, největší město na Aljašce, alias aljašské Kladno
30. 6. 2016
Nocování u ledovce mělo své kouzlo, teď je ale čas na to obhlédnout trochu Anchorage a vymyslet plán na další dny. Od ledovce
vyrážíme zas po
Richardson Highway tou krásnou cestou přes Thompson Pass a zas se kocháme převelice. Člověk by tady tudy mohl jezdit celý život a asi by ho to nikdy neomrzelo. V městečku Glennallen se dáváme doleva po Glenn Highway až do Palmeru a to už je jen kousek do
Anchorage. Tady potkáváme naštěstí v protisměru obrovskou kolonu aut trčících v zácpě, to jsme neviděli už několik měsíců :) O Anchorage jsme neměli přehnané představy, takže nás fakt, že město není hezké, vůbec nepřekvapil. Město má 300 tisíc obyvatel, nevzhlednou architekturu a lidi jsou tu z nějakého neznámého důvodu ošklivější, než jinde. Tak a teď tady musíme najít místo na přespání. Ve městě jsou celkem tři RV parky (kempy
pro Recreational vehicles- RV může být vše od menšího obytného přívěsu až po obrovský autobus- Američané většinou jezdí v obřích autobusech jak pro rockovou kapelu a
ještě za sebou táhnou osobní auto, Jeap anebo Hummer a hledají, kde se připojit pokud možno na tzv. full hookup, na vodu, odpad a elektřinu a kde by se tak dala zapnout
satelitní televize. Dost často z přívěsů ani nevylézají. Je to taková jejich unikátní představa o kempování v přírodě :) RV parky jsme projeli všechny tři a nelíbil se nám ani jeden. Pár dní před Dnem nezávislosti jsou taky téměř úplně narvané. Nekonečné řady árvíček zaparkované na metr a půl od sebe. Třicet dolarů za tohle opravdu dávat nechceme. Zkusíme ve městě najít nějaký odlehlejší kout, kde by se dalo nenápadně na noc zaparkovat. Projíždíme město křížem krážem a asi po hodině dojíždíme na místo, kde je přes moře vidět nádherná hora. A mapka říká, že je to Mt.
Denali, největší vrchol Severní Ameriky.
Ty jo, cože?! Tak nepoznat známější vrcholek, jsme tady fakt nemohli :) Tak jako přišlo nám, že je tady nějak podezřele hodně lidí, ale nebýt mapy, tak na to nepřijdeme. Ale tak na pěkný místo jsme náhodou natrefili, škoda, že se tady nedá kempovat/přespat v autě. Je to přímo u silnice a hlavně hned u letiště. Vyhlídka na Denali je přímo pod skyline, takže tady asi tak každý dvě minuty proletí letadlo pár metrů nad zemí. Kolem je pár parkovišť ovšem se zákazem parkování přes noc. Tak musíme jinam. Jezdíme asi další dvě hodiny, když už téměř zoufalí zahneme do ulice, kde je parkoviště a začíná tu nějaká značená městská stezka a hned vedle je stavební úřad a státní úřad pro lov a rybolov. Jsou tu kamery, ale žádný zákaz, tak snad tu nebudeme nikomu vadit. Zaparkujeme přímo pod lampou, protože jak známo, pod lampou je největší tma a doufáme, že nás nikdo nevyhodí. Spánek tady ale nemáme nerušený. Skoro celou noc tady jezdí železnou zasouvací branou úředníci sem a nazpátek. Co tam tak v noci můžou dělat? Ale ani Mulder se Scullyová nás nevyhodili, takže dobrý. Nějak nás tohle nekonečné hledání místa na spaní a neutěšený spánek odradilo od delšího pobytu v Anchorage, než přijede David chceme z města určitě vypadnout.
Ty jo, cože?! Tak nepoznat známější vrcholek, jsme tady fakt nemohli :) Tak jako přišlo nám, že je tady nějak podezřele hodně lidí, ale nebýt mapy, tak na to nepřijdeme. Ale tak na pěkný místo jsme náhodou natrefili, škoda, že se tady nedá kempovat/přespat v autě. Je to přímo u silnice a hlavně hned u letiště. Vyhlídka na Denali je přímo pod skyline, takže tady asi tak každý dvě minuty proletí letadlo pár metrů nad zemí. Kolem je pár parkovišť ovšem se zákazem parkování přes noc. Tak musíme jinam. Jezdíme asi další dvě hodiny, když už téměř zoufalí zahneme do ulice, kde je parkoviště a začíná tu nějaká značená městská stezka a hned vedle je stavební úřad a státní úřad pro lov a rybolov. Jsou tu kamery, ale žádný zákaz, tak snad tu nebudeme nikomu vadit. Zaparkujeme přímo pod lampou, protože jak známo, pod lampou je největší tma a doufáme, že nás nikdo nevyhodí. Spánek tady ale nemáme nerušený. Skoro celou noc tady jezdí železnou zasouvací branou úředníci sem a nazpátek. Co tam tak v noci můžou dělat? Ale ani Mulder se Scullyová nás nevyhodili, takže dobrý. Nějak nás tohle nekonečné hledání místa na spaní a neutěšený spánek odradilo od delšího pobytu v Anchorage, než přijede David chceme z města určitě vypadnout.
A zase ty ledovce
1. 7. 2016
V noci se nám teda spalo nedobře, jsme nevyspalí, tak hned po ránu se vydáváme na kafe
a pak hned do knihovny. Potřebujeme se spojit
s Davidem a doladit plány ohledně jeho příletu, dát vědět domů a zkusit
aktualizovat blog. V knihovně jsme strávili několik hodin, teď se chceme jít podívat ještě do místní ZOO, mají tady arktická zvířata. Zatímco vydry se předvádějí před foťákem, lední medvěd vypadá, že padne vedrem a všichni ostatní medvědi si dávají dopoledního šlofíka.
Jako je to hezký, ale malinkatý a my vlastně ani moc nejsme milovníci pozorování zvířat v klecích a ohradách. Proč jsme sem vlastně šli? Nějak jsme nezvládli vymyslet lepší program, to bude tím nevyspáním. Ale nutno této ZOO přičíst k dobru, že spíše funguje jako záchranná stanice. Většina zvířat se sem dostala po zranění, anebo už se narodila v zajetí, v nějaké jiné instituci, tak stejně zpátky do přírody nemohou. Tak snad tady prožijí aspoň trochu spokojený život. Ze ZOO vyrážíme rovnou na jih. Pryč z města. Nejdřív chceme navštívit Portage Glacier u Whittier (vitiér se to prý nečte :) Do Whittier vede moc zajímavá cesta, projíždí se krásným Portage Valley a také nejdelším kombinovaným tunel v Severní Americe. Tunel je jen jednosměrný a silniční doprava se tady střídá s železniční, takže se do tunelu musí vjíždět podle rozvrhu (jak na ferry). Pro silniční dopravu zavírá tunel zcela v jedenáct večer ze směru z Whittier. Sice je už devět večer, ale stejně kupujeme lístek a jedeme tam, i když nemáme vůbec představu, jak to na druhé straně vypadá a jak je ledovec daleko. Tak uvidíme, jestli to dneska ještě stihneme nazpět. Tunel byl pro silniční dopravu otevřený teprve před pár lety. Dřív se do Whittier dalo dostat jen železnicí, po moři anebo letecky. Projeli jsme 2,5 míle dlouhým tmavým tunelem. Trailhead je jen kousek za tunelem. Tady zjišťujeme, že je ledovec ještě dvě míle chůze odsud. Stihneme to zpátky před zavřením tunelu? No tak když už jsme tu jsme, tak nezbývá než vyrazit. Setmít se nám nemůže, tak co. Nejprve jednoho miloše (tak teď říkáme míli) prudce do sedla. Tady už je pěkně vidět ledovec a na druhé straně přístav Whittier v překrásné zátoce Prince William Sound.
Tady kromě nádherného výhledu máme dilema. Pokračovat dál k ledovci, nebo nám stačí to, co jsme už viděli, vrátíme se nazpět a stihneme otevřený tunel? Ale asi bychom to nebyli my, kdybychom to teď otočili, tak vzhůru na ledovec. Rychle seběhneme dolů až k němu, když budeme pospíchat třeba i ten tunel ještě stihneme. Teda ale co tu vidíme, nás úplně ohromilo. Rozhodně jsme neprohloupili, že jsme došli až sem. Jsme tu před půl jedenáctou večer a údolí je zaplněné paprsky zapadajícího slunce, jehož světlo osvětluje kry na jezeře. Sluncem prozářené kry vypadají skoro jako labutě. Je tu klid a úplné ticho.
V tomto krásném údolí jsme téměř sami, kromě nás je tu jen jeden postavený stan. Ten, kdo tu táboří, si ale uměl vybrat parádní místo na spaní! Dokonalé tábořiště. My děláme poslední fotky a běžíme zas na zpět. Když se vyškrábeme zpátky do sedla, zrovna zavírá tunel. Už není třeba spěchat. U trail headu naštěstí není zákaz kempování, tak si tu nejprve uvaříme půlnoční večeři a pak jdeme v klidu spát do auta.
Jako je to hezký, ale malinkatý a my vlastně ani moc nejsme milovníci pozorování zvířat v klecích a ohradách. Proč jsme sem vlastně šli? Nějak jsme nezvládli vymyslet lepší program, to bude tím nevyspáním. Ale nutno této ZOO přičíst k dobru, že spíše funguje jako záchranná stanice. Většina zvířat se sem dostala po zranění, anebo už se narodila v zajetí, v nějaké jiné instituci, tak stejně zpátky do přírody nemohou. Tak snad tady prožijí aspoň trochu spokojený život. Ze ZOO vyrážíme rovnou na jih. Pryč z města. Nejdřív chceme navštívit Portage Glacier u Whittier (vitiér se to prý nečte :) Do Whittier vede moc zajímavá cesta, projíždí se krásným Portage Valley a také nejdelším kombinovaným tunel v Severní Americe. Tunel je jen jednosměrný a silniční doprava se tady střídá s železniční, takže se do tunelu musí vjíždět podle rozvrhu (jak na ferry). Pro silniční dopravu zavírá tunel zcela v jedenáct večer ze směru z Whittier. Sice je už devět večer, ale stejně kupujeme lístek a jedeme tam, i když nemáme vůbec představu, jak to na druhé straně vypadá a jak je ledovec daleko. Tak uvidíme, jestli to dneska ještě stihneme nazpět. Tunel byl pro silniční dopravu otevřený teprve před pár lety. Dřív se do Whittier dalo dostat jen železnicí, po moři anebo letecky. Projeli jsme 2,5 míle dlouhým tmavým tunelem. Trailhead je jen kousek za tunelem. Tady zjišťujeme, že je ledovec ještě dvě míle chůze odsud. Stihneme to zpátky před zavřením tunelu? No tak když už jsme tu jsme, tak nezbývá než vyrazit. Setmít se nám nemůže, tak co. Nejprve jednoho miloše (tak teď říkáme míli) prudce do sedla. Tady už je pěkně vidět ledovec a na druhé straně přístav Whittier v překrásné zátoce Prince William Sound.
Tady kromě nádherného výhledu máme dilema. Pokračovat dál k ledovci, nebo nám stačí to, co jsme už viděli, vrátíme se nazpět a stihneme otevřený tunel? Ale asi bychom to nebyli my, kdybychom to teď otočili, tak vzhůru na ledovec. Rychle seběhneme dolů až k němu, když budeme pospíchat třeba i ten tunel ještě stihneme. Teda ale co tu vidíme, nás úplně ohromilo. Rozhodně jsme neprohloupili, že jsme došli až sem. Jsme tu před půl jedenáctou večer a údolí je zaplněné paprsky zapadajícího slunce, jehož světlo osvětluje kry na jezeře. Sluncem prozářené kry vypadají skoro jako labutě. Je tu klid a úplné ticho.
V tomto krásném údolí jsme téměř sami, kromě nás je tu jen jeden postavený stan. Ten, kdo tu táboří, si ale uměl vybrat parádní místo na spaní! Dokonalé tábořiště. My děláme poslední fotky a běžíme zas na zpět. Když se vyškrábeme zpátky do sedla, zrovna zavírá tunel. Už není třeba spěchat. U trail headu naštěstí není zákaz kempování, tak si tu nejprve uvaříme půlnoční večeři a pak jdeme v klidu spát do auta.
Seward
2. 7. 2016
Ráno se jedem ještě podívat přímo do Whittier,
abychom o něco nepřišli. Městečko bylo za Studené války využíváno jako strategický přístav a vojáci tady snad sídlí do dneška.
Jinak asi jediný ruch do města přináší turismus. Velké zaoceánské parníky a
menší lodě plující s turisty kolem
ledovců. Jinak ve městě nic moc není. Jen ještě na okraji města jsou libový (dle našeho tipu) kasárna z dálky vyhlížející jako vybydlený panelák. A dost možná tady bude i dost zajímavý podzemí. Městečkem jsme projeli
opravdu jen na otočku a teď už zas míříme zpět tunelem v devět. Dál pokračujeme silnicí na jih na Seward (kterému Vojta neřekne jinak než zévard:). Tak jsme v Sewardu, nejprv míříme na pobřeží. Jsme tu o víkendu před 4.červencem a navíc se tu na Den nezávislosti poběží Mountain Marathon a tak je každé místečko u moře zaplněné alespoň jedním árvíčkem. Árvíčkaři pozorují moře zpoza svých obřích autobusových oken, árvíčkářské děti celé hodiny házejí kameny do moře. Jdeme do infocentra, abychom věděli, co je tu k vidění. A k vidění tady mají v film o nedalekém Kenai Fjords National Park, park je to
moc pěkný, akorát se k němu dá dostat jen letecky nebo lodí, tak se musíme spokojit s ledovcem kousek od města, který je dostupný po silnici. Pro všechny ledovce v
oblasti je společným jmenovatel, že ustupují. Některé o několik mil za
poslední století. Zaměstnanci parku nedávno fotili
ledovce z míst, kde byly pořízeny staré fotografie a rozdíl našli markantní. Některé historické snímky byly pořízeny rovnou na ledovci, současné snímky už bylo často nutné fotit z lodi, už nebylo jednoduše na čem stát. Exit Glacier za městem ukazuje tento
smutný pohled taky.
Cestou k ledovci jsou rozmístěny cedulky s roky, kam kdysi dosahoval
ledovec. Před sto lety asi o
osm mil dál. V dnešním horkém dni už se tu na slunci potí jen poslední kus ledu. Trochu mi připomněl toho ledního medvěda z anchoragské ZOO, vypadá, že mele z posledního. Návštěva Sewardu nám asi stačila. Jedeme zpět směrem na sever. Do Anchorage se nám ještě nechce, tak přespíme v Kenai a pak pojedeme zase znova na jih, tentokrát do Homeru. V Kenai jsme našli docela pěkný kemp, když ale na nás paní vybalila, že chce 52 dolarů za tent site, pěkně jsme poděkovali a zmizeli odtamtud. O pár kilometrů dál jsme našli přijezdovou cestu na
pláž, kde se dalo
zaparkovat a tam jsme taky zakotvili, rozdělali oheň, uvařili bolongské špagety a to vše s výhledem na moře.
Jen trochu škoda, že bylo zataženo a poprchávalo. Trochu jsme si nebyli jistí, jestli tu nebudeme někomu vadit, ale pochopili jsme, že nebudeme, když kolem projel ranger a vesele na nás zamával. Pak prošlo kolem pár pejskařů, přes pláž se přeřítily čtyřkolky a pár trucků a nastal klid. Kolem desáté prošla kolem skupinka důchodců, kteří se podivovali, kdo jim ukradl horu. No žádná tady vidět není, tak doufáme, že se zítra počasí umoudří a my zjistíme, co se skrývá za mořem.
Jen trochu škoda, že bylo zataženo a poprchávalo. Trochu jsme si nebyli jistí, jestli tu nebudeme někomu vadit, ale pochopili jsme, že nebudeme, když kolem projel ranger a vesele na nás zamával. Pak prošlo kolem pár pejskařů, přes pláž se přeřítily čtyřkolky a pár trucků a nastal klid. Kolem desáté prošla kolem skupinka důchodců, kteří se podivovali, kdo jim ukradl horu. No žádná tady vidět není, tak doufáme, že se zítra počasí umoudří a my zjistíme, co se skrývá za mořem.
Probuzení na pláži
3. 7. 2016
Ráno vstáváme do krásného slunečného dne. A naproti přes moře se nám ukázala sněhem pokrytá sopka Mt. Redoubt se svými deseti tisíci stopami.
Ta je teda krásná, vůbec se nedivím tomu, kdo by ji chtěl ukrást :) Po cestě do Homeru (Halibut Capital of the World), nás bude celou cestu doprovázet.
Pak se k ní má přidat ještě sopka Mt. Iliamna a nedaleko od Homeru by měla být ještě vidět ostrovní sopka Mt. Augustine. Je jasno. Počasí vychází na jedničku. Takže všechny plánované rozhledy jsou pěkně vidět. Juch. Cestou zastavujeme a fotíme.
Samotný Homer už zas až tak pěkný není. Platí o něm to samé jako o všech městech, která jsme tady na pobřeží navštívili, že cesta je daleko působivější než samotný cíl. Možná ale máme trochu zkreslený pohled kvůli tomu, že jsou města před 4. červencem přeplněná lidmi a samozřejmě i árvíčky. V Homeru se nachází druhý největší výběžek (spit) na světě. Dnes je zcela zaplněn árvíčky. To si myslím, že aspiruje taky na nějaký světový rekord. Jinak moře a hory okolo jsou moc hezký. Na konci výběžku jsme našli i pěknou lavičku na oběd (interní poznámka: zrovna se nacházíme úplně nejblíž ostrovu Kodiak, kdy asi v životě budeme). Dvacet obědových minut je ale tak maximum času, co tady chceme strávit. Teď už jen projedeme myčkou (autidlak si to už zaslouží) a ve Starbucksu si dáme kafe s internetem a vydáme se zpět na sever. Počasí nám pořád přeje a jelikož jsme zdálky zahlédli v Ninilchiku maják, mohli bychom se pokusit udělat si fotku s majákem a nějakou tou sopkou. K majáku se ale nedá dostat, leží na soukromém pozemku. Zklamaní ale nemusíme být, protože cestou zpět jsme objevili něco lepšího. Vidlácké rodeo! To je radosti. Usedáme na tribunu a nejprve pozorujeme juniorskou jízdu na telatech, teda ty šestiletí výrostci dostávají od telátek občas pěkně na prdel, otcové je ale rychle odnášejí z arény, než se stihnou pořádně rozbrečet. Po juniorech přichází krocení telat dospělými muži. První soutěžící stihli svázat býčka asi tak za 10 vteřin, další už tak úspěšní nebyli. Telata nad nimi měla výrazně navrch.
Asi po čtvrté cowboyské jízdě jsme se shodli, že nám to asi stačí a s úsměvem na rtech jsme se vydali dál na sever. Ve městě Soldotna jdeme do bazénu, u vstupu potkáváme takového přísného plavčíka, který vypadá, že nás bude odstrkovat od kraje a nutit plavat, možná po nás hodí i medicimbal. Nakonec se z něho ale vyklube hrozně hodnej strejda, kterej nás pustí na tobogán, i když jsme si ho nezaplatili, že to prý musíme zkusit, že jestli to nezkusíme, tak je to jako bychom tam vůbec nebyli. Ale jo, byl fakt dobrej :) Po bazénu pokračujeme stále na sever směrem na Anchorage. Zítra už bychom tam chtěli dojet. Za prvé, abychom se podívali na oslavy Dne nezávislosti a za druhé už pozítří přilétá David, tak kdyby něco tak, ať jsme pro jistotu ve městě. Navigace Locus ukazuje tábořiště hned kousek od cesty asi v půlce cesty mezi Soldotnou a Anchorage. Tak ji poslechneme a sjedeme z cesty a tábořiště tu je. Tři místa v lese u jezera s ohništi a stoly a neplacené. No paráda. Děláme si hotdogy a otevíráme jedno z nejhnusnějších a zároveň nejsilnějších a nejlevnějších piv, co jsme zatím v Severní Americe ochutnali - STEEL. Fuj fuj fuj.
Ta je teda krásná, vůbec se nedivím tomu, kdo by ji chtěl ukrást :) Po cestě do Homeru (Halibut Capital of the World), nás bude celou cestu doprovázet.
Pak se k ní má přidat ještě sopka Mt. Iliamna a nedaleko od Homeru by měla být ještě vidět ostrovní sopka Mt. Augustine. Je jasno. Počasí vychází na jedničku. Takže všechny plánované rozhledy jsou pěkně vidět. Juch. Cestou zastavujeme a fotíme.
Samotný Homer už zas až tak pěkný není. Platí o něm to samé jako o všech městech, která jsme tady na pobřeží navštívili, že cesta je daleko působivější než samotný cíl. Možná ale máme trochu zkreslený pohled kvůli tomu, že jsou města před 4. červencem přeplněná lidmi a samozřejmě i árvíčky. V Homeru se nachází druhý největší výběžek (spit) na světě. Dnes je zcela zaplněn árvíčky. To si myslím, že aspiruje taky na nějaký světový rekord. Jinak moře a hory okolo jsou moc hezký. Na konci výběžku jsme našli i pěknou lavičku na oběd (interní poznámka: zrovna se nacházíme úplně nejblíž ostrovu Kodiak, kdy asi v životě budeme). Dvacet obědových minut je ale tak maximum času, co tady chceme strávit. Teď už jen projedeme myčkou (autidlak si to už zaslouží) a ve Starbucksu si dáme kafe s internetem a vydáme se zpět na sever. Počasí nám pořád přeje a jelikož jsme zdálky zahlédli v Ninilchiku maják, mohli bychom se pokusit udělat si fotku s majákem a nějakou tou sopkou. K majáku se ale nedá dostat, leží na soukromém pozemku. Zklamaní ale nemusíme být, protože cestou zpět jsme objevili něco lepšího. Vidlácké rodeo! To je radosti. Usedáme na tribunu a nejprve pozorujeme juniorskou jízdu na telatech, teda ty šestiletí výrostci dostávají od telátek občas pěkně na prdel, otcové je ale rychle odnášejí z arény, než se stihnou pořádně rozbrečet. Po juniorech přichází krocení telat dospělými muži. První soutěžící stihli svázat býčka asi tak za 10 vteřin, další už tak úspěšní nebyli. Telata nad nimi měla výrazně navrch.
Asi po čtvrté cowboyské jízdě jsme se shodli, že nám to asi stačí a s úsměvem na rtech jsme se vydali dál na sever. Ve městě Soldotna jdeme do bazénu, u vstupu potkáváme takového přísného plavčíka, který vypadá, že nás bude odstrkovat od kraje a nutit plavat, možná po nás hodí i medicimbal. Nakonec se z něho ale vyklube hrozně hodnej strejda, kterej nás pustí na tobogán, i když jsme si ho nezaplatili, že to prý musíme zkusit, že jestli to nezkusíme, tak je to jako bychom tam vůbec nebyli. Ale jo, byl fakt dobrej :) Po bazénu pokračujeme stále na sever směrem na Anchorage. Zítra už bychom tam chtěli dojet. Za prvé, abychom se podívali na oslavy Dne nezávislosti a za druhé už pozítří přilétá David, tak kdyby něco tak, ať jsme pro jistotu ve městě. Navigace Locus ukazuje tábořiště hned kousek od cesty asi v půlce cesty mezi Soldotnou a Anchorage. Tak ji poslechneme a sjedeme z cesty a tábořiště tu je. Tři místa v lese u jezera s ohništi a stoly a neplacené. No paráda. Děláme si hotdogy a otevíráme jedno z nejhnusnějších a zároveň nejsilnějších a nejlevnějších piv, co jsme zatím v Severní Americe ochutnali - STEEL. Fuj fuj fuj.
Den nezávislosti
4. 7. 2016
Vstáváme s mírnou kocovinkou a vyrážíme do Anchorage na oslavy Dne nezávislosti. Do Anchorage přijíždíme kolem 11h,
oslavy už jsou v plném proudu. Průvod městem jsme propásli, ale to nevadí z programu oslav ještě stihneme ženský pěvecký sbor, kdy paní, co sbor uvádí, říká, že Amerika je nejlepší místo k životu, obecenstvo ale nevypadá, že její názor moc nesdílí. Pak nás čeká hip hop taneční skupina, popravdě ne moc dobrá. Další program je čtení z Ústavy. Následuje pochodová kapela, hudební zázrak to není, ale aspoň to dělají s nadšením. Procházíme sem a zpátky kolem dvou podií, které tady v parku, kde probíhají oslavy, jsou.
Kolem nás proudí davy lidí v amerických barvách, někdy celé rodiny oblečené v americké vlajce. Co je zajímavé, všichni jsou tu nějak hrozně oškliví. Potkáváme dokonce místní missky a to má být asi nejlepší výkvět krásy, co tady mají. Nemůžeme promarnit příležitost se s nimi
vyfotit. Jestli nic, tak zuby pro nacvičný úsměv mají krásný.
Poslední bod programu, který ještě zvládneme, je taková skoro německá dechovka, která není špatná. Pak už utečeme do našeho předem zamluveného hostelu. Hostel je v centru, krčí se hned pod hotelem Marriott. Je umístěn v takovém nízkém paneláku, je tu čisto, ale mají tady oddělené ložnice a nesmí se tu pít. Takže tady vládne taková zvláštní, skoro až sterilní atmosféra. Nikdo se moc nebaví s ostatníma a postupně všichni odcházejí spát. Já dopisuju deník, Vojta dodělává fotky a po půlnoci jdem taky na kutě. Ani jsme se nešli podívat na ohňostroj, který měl být vrcholem oslav. Venku je totiž stále světlo jak ve dvě odpoledne, tak to asi proti světlé obloze nebylo nejpůsobivější. (So far žádní mimozemšťani, to je trochu zklamání:)
Poslední bod programu, který ještě zvládneme, je taková skoro německá dechovka, která není špatná. Pak už utečeme do našeho předem zamluveného hostelu. Hostel je v centru, krčí se hned pod hotelem Marriott. Je umístěn v takovém nízkém paneláku, je tu čisto, ale mají tady oddělené ložnice a nesmí se tu pít. Takže tady vládne taková zvláštní, skoro až sterilní atmosféra. Nikdo se moc nebaví s ostatníma a postupně všichni odcházejí spát. Já dopisuju deník, Vojta dodělává fotky a po půlnoci jdem taky na kutě. Ani jsme se nešli podívat na ohňostroj, který měl být vrcholem oslav. Venku je totiž stále světlo jak ve dvě odpoledne, tak to asi proti světlé obloze nebylo nejpůsobivější. (So far žádní mimozemšťani, to je trochu zklamání:)
Den, kdy přiletí David?
5. 7. 2016
Ve dvě odpoledne jsme připraveni na
anchoragském letišti s cedulkou Mr. Mattress u výlezu pro mezinárodní lety v budově A. Jsou to takové malé dveře velikostně srovnatelné s dveřmi, které tady vedou na záchod. Budova A v porovnání s budovou B pro
vnitrostátní lety vypadá jako chatrč. Na informacích tady sedí stařenka, která za prvé nedoslýchá a za druhé, když se ji zeptáte na informaci o příletech a odletech, tak vás odkáže na telefon na zdi. Malá obrazovka, kde mají být zobrazeny přílety (cca 1 až 2 za den) je prázdná. Nikdo nic neví. Stojíme tu naproti dveřím s nápisem International arrivals, kolem přibývají lidé, kteří čekají na svojí evropskou návštěvu a postupně se nás všichni chodí ptát, jestli jsou na správném místě. Skoro to vypadá jako bychom nebyli. Letadlo už tu mělo být, ale není. Hala se celkem zaplnila a nikdo stále nic neví. Mezi tím jsme se dali do řeči s matkou a synem původem z Lotyšška, kteří očekávají nějaké příbuzné. Maminka bývalá učitelka, syn
designer z televize v L.A. Už asi hodinu si
vyprávíme plány a tipy na výlety a kam zajít v Anchorage a okolí. Dokonce jsme slyšeli pravdivou historku o místním losovi, který se chodil opíjet do centra Anchorage zkvašeným ovocem k hospodě, takže už ho považovali za místního štamgasta a společníka pro hospodské večery. Konečně se otevírají dveře a vycházejí první cestující. Rozdhodně to ale nejde jako
po drátkách, spíš se tak postupně jednotlivý cestující plouží dveřmi mezinárodních příletů. Pomalu kolem propukají vítací akce. My čekáme. Asi po další půl hodině už i Lotyšši vítají bratrance se ženou. Davy vítačů řídnou. My stále čekáme. Už tady zůstáváme jen s pár dalšími lidmi, jejich hosté či rodiny už ale také prochází dveřmi. David pořád nikde. Tak teď už se nám to moc nezdá a vzdáváme se naděje, že David přiletěl tímto letem. Zapomněl snad vyplnit
ESTU nebo co? V tu chvíli se otevřou dveře naposled a vychází David a volá na nás: "Kdo
dostal osobní prohlídku?" Trochu se klepe a rozčíleně hned běží na cigáro. Tam nám vypráví, jak ho americký celníci podezřívali, že tady chce
pracovat a vytahovali mu všechny věci, málem mu rozbili disk, když se mu v nich hrabali a jak je rád, že je tady a že nás hrozně rád vidí. Ale je tu. Teď jen zbývá najít nějaký hostel pro nás tři, ale jiný než včera. Musíme přece zapít Davidův přílet, vždyť jsme ho neviděli osm měsíců. Zkoušíme hostel Base Camp, tady nám otevře zevlák Cori, ptáme se, jestli má místo a zda se tam může pít alkohol. Místo má a nabídne nám dokonce pivo,
které tady po někom zbylo. Sice americký budvar, ale darovanému koni...?! I ostatní dočasní obyvatelé hostelu se tváří přátelsky. Švýcaři, které David potkal v letadle a kteří se chystají na motorkách jet z polárního kruhu až do Ushuai, indický horolezec Dr. Krišna, jehož 14 letá dcera zrovna leze na Mt. Denali, mladí američtí sourozenci, kteří tady byli na výletě, atd. Prostě taková obvyklá pohodová kosmopolitní banda jakou člověk obvykle najde v
hostelech. Tak a je čas zapít Davidův přílet a popovídat si o tom, co se událo od té doby, co jsme opustili vlast.
Žádné komentáře:
Okomentovat