Denali

Denali - 6190 m.n.m. - Nejvyšší hora Severní Ameriky

6. 7. 2016

Vstáváme s kocovinou až kolem desáté, ale není kam spěchat. David má tři měsíce času a my ještě víc. Děláme si snídani, pak následuje ještě jedna (asi zas na delší dobu poslední) sprcha a teprv kolem poledne vyrážíme na Denali. Do národního parku přijíždíme před šestou. Snažíme se zjistit, jak to tady chodí. Je to trochu zmatený. Mají tady jednu budovu jako informační centrum, pak další kde se prodávají lístky na autobus do nitra parku, pak ještě další, kde člověk může získat povolení pro kempování v přírodě (backcountry permit) a pak i pro rezervaci a platbu oficiálních kempů člověk musí do zvláštní budovy. A všechno samozřejmě zavírá v jinou hodinu. Návštěvní centrum jsme ještě stihli, ale povolení pro kempování v přírodě už jsme si zařídit dnes nedokázali,protože zavřeli o hodinu dřív. No prostě zmatek. Navíc nám týpek v rezervaci kempů odmítl udělat rezervaci na kemp, když jsme přijeli autem, že sice nějaké místo má, ale musí držet určité kvóty pro lidi, kteří přijedou do kempu veřejnou dopravou, tedy busem nebo vlakem. Máme tedy přijít v devět večer, prý bude chytřejší. Možná? No to je dobrý, tak na to prdíme. Nejdřív se jdeme projít krátkým okruhem kolem jezírka kousek odsud. Máme štěstí,  zrovna se tu u břehu pase los a klidně nás nechá se trochu přiblížit a vyfotit si ho.

Po této moc pěkné procházce bereme auto a jedeme zakempovat někam za hranici parku (v parku lze kempovat jen v oficiálních kempech anebo mít povolení pro backcountry). Jen pár kilometrů za parkem jsme našli moc hezké místo. Dostatečně daleko od silnice, s ohništěm a místem na auto i stan. Už tady před námi někdo stanoval. Ideál. Tak už jen zbývá udělat hambáče, na které se celý den těšíme. Pro Davida je to první noc ve stanu, tak je přeci jen trochu nervozní z medvědí situace a z toho, že je hned lákáme na grilované hovězí. No což, pár piv to spraví a musí si zvyknout, přece jen ho čeká ještě asi 80 dalších medvědích nocí...ale bere to statečně - tak dobrou!

Kempování v Denali

7. 7. 2016

Do nitra Denali vede jediná cesta 85 mil dlouhá. Prvních 15 mil je zpřístupněno pro osobní dopravu, dál už můžou jen oficiální autobusy parku. Cesta až nakonec trvá pět až šest hodin. Jsou zde celkem tři kempy, které je nutné rezervovat, ale není potřeba mít backcountry permit, jinak je pro kempování v přírodě vždy potřeba povolení. Jeden z kempů je zrovna zavřený kvůli medvědovi, který se naučil chodit na lidské jídlo a někomu snad dokonce rozsápal batoh. Kemp s výhledem na Mt. Denali (nejvyšší horu Severní Ameriky) je skoro až na konci cesty a je překvapivě plný :) Celé Denali je rozděleno do sekcí a každá sekce má denní limit pro počet lidí, kteří tady můžou najednou kempovat. Takže první co jdem ráno zařídit, je povolení na kempování v přírodě. Sekce, kde je kemp s výhledem na Mt. Denali u Wonder Lake, má číslo 15, vybíráme tedy sekci 43, která je mu nejblíž. Náš plán je dojít skrz sekci 43 do sekce 15, kde ráno pojede autobus a cestou někde přespat v naší sekci, ideálně s výhledem na Denali. Abychom dostali povolení, je nutné projít školením jak se chovat v přírodě a všechno naše jídlo dát do zapůjčeného bear containeru. Taky musíme slíbit, že budeme spát minimálně kilometr od cesty, ideálně tak abychom nebyli vidět z autobusu a nekazili tak cestujícím zdání absolutní nedotčenosti přírody. Autobus nám jede až ve dvě hodiny, tak si na parkovišti stíháme udělat k obědu tortilly plněné mletým masem a houbami. Bear container není až tak velký, tak se musíme pořádně najíst do zásoby :) Ve dvě hodiny je přistaven zelený školní autobus, řidička busu je prdlá padesátnice Mona. Je upovídaná a moc fajn. Autobus se na druhé zastávce skoro zaplnil. Teď už můžeme teda konečně vyrazit do srdce Denali. Zatímco u informačního centra bylo skoro vedro k padnutí, teď se dost ochladilo a neustále se schyluje k dešti. Nebe je tak pěkně dramatické a občas se ukazuje i duha.

Navíc kempovat máme nejdřív za šest hodin, v buse nám špatné počasí nevadí. Po cestě máme spoustu zastávek, na parkovištích se záchody nebo vždy když někdo zavolá, že vidí nějaké zvíře, Mona poctivě staví. Většinou je to caribou. 

Po každé ale všichni vytáhnout foťáky, někdo stáhne sklo, někdo fotí přes něj, malou tečku někde na kopečku. Takhle asi 15x, až se i Mona pobaveně ptá, jestli chceme skutečně stavět u každého caribou. Pokračujeme dál po šotolině. Po cestě vystoupilo jen pár lidí, většina míří do kempu u Wonder Lake, my budeme vystupovat poslední. Asi ve dvou třetinách cesty stavíme u místa, kde už stojí několik dalších autobusů. Asi tam bude nějaké zvíře, že by caribou? :) Ne tentokrát je to samice medvěda grizzly s mláďaty. A nedaleko od nich je vidět ještě osamělý samec.

Nebo to spíš byl tenhle obrázek? :)

No pěkný. Během pár kilometrů zahlédneme ještě asi tři medvědy. Teda to je až podezřelý, že by se jich páslo tolik na tak malém prostoru a zrovna nedaleko silnice. Ale jsou krásný.  Asi hodinu před koncem cesty stavíme u moderního informačního centra. Mají tady velký model Alaska Range se všemi možnými výstupovými cestami na Denali. Navíc tady má být i výhled na samotnou horu, ale není. Ta je v hustých mracích, jak se tady taky dozvídáme, tak bývá takto zahalená skoro vždy, aspoň v tuhle roční dobu. Aktuální šance ji vidět, je asi osm procent. No to není mnoho. Jedeme dál. U Wonder Lake vystupují všichni kromě nás. Mona jim přeje hezký pobyt a upozorňuje je ať se nestříkají repelentem v autobuse. Všichni včetně nás jsou touhle poslední větou zaskočení. Cože komáři? Na to jsme vůbec nemysleli. A nikde o tom není ani zmínka, že by tu měli být. V propagačních letácích se tím nechlubí. Jako ale mohlo nám to asi dojít, ale na jihu Aljašky moc nebyli, tak nám to prostě nedošlo. Teď můžeme prostě jenom doufat, že to nebude tak zlý. No nic jede se dál. Mona se nás ptá, kde přesně chceme vyhodit. Říkáme, že někde U Kantishny, kde končí cesta, že tak budem nejblíž u sektoru 43 a budeme moc hned zakempovat, kde se nám to bude líbit. Cestou do sektoru 15 akorát budeme muset dneska nebo zítra přebrodit někde řeku (v Denali se běžně brodí, není tady totiž mnoho mostů). Mona se na nás pobaveně podívá a řekne nám, že nás napřed vezme na most, ať se schválně podíváme na řeku, kterou chceme brodit a pak ať ji řekneme, jestli chceme vyhodit před Kantishnou nebo před mostem. Zastavuje na mostě nad docela mohutnou, svižnou a celkem asi hlubokou řekou. Tak ji poděkujeme, že nám to asi stačí před mostem a že to tentokrát uděláme bez brodění. Mona nám ještě říká, že by tam měla vést i stezka. Tak nahazujeme batohy a mizíme pěšinou směrem do divočiny. Brodíme se křovím a celkem bahnitou cestičkou, která nás vede do kopců, cestou se nám párkrát ztratí a nakonec se ztratí docela. Ale to je celkem jedno, protože prostě víme, že se musíme někdy zítra ráno dostat k Wonder Lake, které leží nalevo několik kilometrů od nás. Komáři nás koušou a je celkem vedro. Střídavě se brodíme houštím, močály a terénem posetým drny (říkáme mu drnovice) a do toho se mlátíme všude po těle, abychom odehnali ty bzučící bestie. Teda Denali není moc rájem pro pochody v přírodě. Ale konečně asi po čtyřech hodinách chůze, kdy poslední hodina a půl se odehrála výhradně v drnovicích, jsme konečně našli rovnější kousek země bez drnů nebo křoví, kde můžeme postavit stan.

Dokonce je i na vyvýšeném místě s výhledem na všechny strany. To je důležité kvůli medvědům. Tak rychle postavit stan, najíst se daleko od něj a a uskladnit jídlo dalších sto metrů od místa, kde jsme jedli. Komáři začínají být docela nesnesitelní. Někteří z nich jsou až nezvykle velcí. Aspoň že hory se trochu ukázaly. Mt. Denali ale nadále zůstává schovaná hluboko v mracích. Je po dvanáctý, začíná zapadat slunce a my zalézáme do stanu. Právě včas. Venku začíná být komáří peklo. Přesně si pamatuju, jak paní na videu, které jsme shlédli ráno před cestou do Denali, říkala, že Denali má zvláštní kouzlo, protože když se člověk vydá do nitra přírody, tak to vypadá jakoby tu nikdo před ním ještě nestanul (záleží ale na tom, kde začne, my začali před Kantishnou, tam je na kopci již spousta budov, které jsou vidět docela z velké dálky) a pak paní pokračovala, že když se člověk zaposlouchá, slyší naprosté ticho. My slyšíme naprosté ticho až na zběsilé bzučení bambilionů komárů venku. Dokonce to vypadá, že venku prší, jak zoufale narážejí do plachty našeho stanu. Snad nenajdou někde díru.

Mt. Denali

8. 7. 2016

Vstáváme v půl šestý, abychom stihli bus v 7:30, který vyráží z kempu od Wonder Lake. Je docela pěkné ráno. Neprší. Alaska Range je vidět ještě o trochu líp něž včera. Rychle všechno pobalíme, nahodíme batohy a vyrážíme důvěrně známými drnovicemi vstříc křoví a mokřadům. Asi po hodině se napojujeme na cestu, která vede do kempu. Mt. Denali mezitím trochu poodkryla svou roušku a mezi mraky se začaly ukazovat obrysy mohutného masívu. 

Stejně ale zůstává většina skryta. Přijíždí bus a překvapivě se zaplňuje skoro do posledního místa. Nejprve jedeme na konec cesty do Kantishny. Tam vystupuje pár lidí a teď se vracíme stejnou cestou zpět zase kolem Wonder Lake a nějakým zázrakem se obloha kolem Denali úplně vyjasnila a hora se nám ukázala v celé své obnažené kráse. Je vážně nádherná a majestátná.

To máme ale štěstí. Lidi co vystoupili před chvíli v Kantishně o tohle přišli. To je pech:) Než dojedeme do hodinu vzdáleného infocentra hora se zas ponoří do mraků. Někteří naši spolucestující v buse nám vyprávějí, že byli v parku tři nebo i čtyři dny a celou dobu jim pršelo a nebylo nic vidět a že Denali se za celou dobu ukázala jen na tuhle jednu hodinu. No to mu se říká prostě dobrý načasování :) Mise splněna. Ještě nám tu k tomu vlaje americká vlajka, no prostě jako z filmu :)

No a teď už jen zas dalších 5 hodin cesty busem nazpátek.

Z Denali se vydáváme dál na sever do Fairbanks, tím v podstatě jen projedeme, protože tady není nic moc k vidění a pokračujeme do Chena Hot Springs na stokilometrovou zajížďku. Sprchy, vnitřní bazén a vířivky teda mají svoje nejlepší léta za sebou a ve vodě je vylitá asi tuna chlóru. Ještě je u toho cedule, že je to v evropském stylu. Haha. Vnější bazén je ale naopak fajn. Je tady udělané takové docela velké umělé jezírko s velkými kameny kolem dokola, na kterých se dá zchladit (i když není úplně jednoduchý se na ně vyškrábat, všichni kdo se o to pokouší u toho vypadají hrozně nedůstojně). U kamenů je voda místy úplně horká. No není to špatný. Akorát v tý horký vodě hrozně svědí včera utržené, nespočetné komáří štípance. Po dvouhodinnovém louhování opouštíme horké prameny a jedeme najít nějaké pěkné místo na přespání, ideálně u nějaké rybonosné řeky. Místo jsme našli pěkný, jen ty ryby ne a ne zabrat. Zase :)