Hurá do Kluane
25. 6. 2016
Dnes nás čekají už jen poslední resty a procházka po městě a pak zas vzhůru na cesty. Navštívili jsme místní knihovnu. Internet tu ale mají omezený pouze na hodinu
(to už bylo ve Watson
Lake- tak je to asi nějaká yukonská vychytávka) a jediný místo se zásuvkou jsme našli ne dost daleko od dětského koutku. Nějaká paní tady dvojjazyčně předčítá svým dětem a hraje si
nimi, my se ale pokoušíme dopisovat a zařizovat resty a tak tady tu záslužnou a bohulibou činnost teď moc neoceňujeme. Vyrážíme z knihovny
tak akorát po té hodině. Po knihovně se jdeme projít po River Side, což je docela pěkná cesta s naučnými panely zakončená historickým parníkem Klondike. No a
teď už zbývá jen udělat větší nákup a hurá do Kluane, jediného Národního, pozemní cestou dosažitelného, parku na Yukonu. Kromě Kluane má Yukon ještě dva národní parky Ivvavik a Vuntut, které se nacházejí na úplném severu Kanady a jsou v podstatě nedostupné. Kluane spolu s
americkou stranou národním parkem Wrangell-St. Elias a národním parkem Glacier Bay a s provinčním parkem
Tatshenshini-Alsek v Britské Kolumbii, tvoří největší chráněné území na světě. Dohromady všechna čtyři na sebe navazující chráněná území zabírají 24 milion akrů. Už se na ně moc těšíme. Tak vzhůru z Whitehorse směrem na západ do Haines Junction. Pár kilometrů před Haines Junction
zakotvujeme v Gouvernment Camground Pine Lake.
Máme štěstí, že jsme našli místo, protože je zrovna víkend a kemp už teď kolem čtvrté je úplně plný. Postavili jsme stan a jedeme do Haines Junction. Tady není skoro nic, ale mají tady nádherné moderní infocentrum, které je spojené s kulturním centrem First Nations. Na jednom místě tu člověk najde historii místních kmenů a vyprávění Indiánů, jejich výrobky a zároveň informace o parku, interaktivní tabule s popisy treků. No a pak mají ve městě ještě jednu zajímavost, které se říká Muffin. Je to taková umělá zběsilost s hnědozelonobílou polevou, ve které jsou zapíchaná jednotlivá zvířátka, která žijí v parku. No nevíme,kdo tuhle parádu spáchal, ale spousta lidí si ji fotí a možná se jim to i líbí:) Po návštěvě městečka se vracíme do kempu, ještě jdeme obligátně nahodit na jezero, ale v arkticky studené vodě nic obligátně nechytíme. Nevadí, stejně si vymyslíme nějakou dobrůtku k večeři na ohni pečenou.
Máme štěstí, že jsme našli místo, protože je zrovna víkend a kemp už teď kolem čtvrté je úplně plný. Postavili jsme stan a jedeme do Haines Junction. Tady není skoro nic, ale mají tady nádherné moderní infocentrum, které je spojené s kulturním centrem First Nations. Na jednom místě tu člověk najde historii místních kmenů a vyprávění Indiánů, jejich výrobky a zároveň informace o parku, interaktivní tabule s popisy treků. No a pak mají ve městě ještě jednu zajímavost, které se říká Muffin. Je to taková umělá zběsilost s hnědozelonobílou polevou, ve které jsou zapíchaná jednotlivá zvířátka, která žijí v parku. No nevíme,kdo tuhle parádu spáchal, ale spousta lidí si ji fotí a možná se jim to i líbí:) Po návštěvě městečka se vracíme do kempu, ještě jdeme obligátně nahodit na jezero, ale v arkticky studené vodě nic obligátně nechytíme. Nevadí, stejně si vymyslíme nějakou dobrůtku k večeři na ohni pečenou.
King´ s Throne
26. 6. 2016
Dneska zas trochu protáhneme lýtka. Polezeme do sedla King´ s Throne. Dojíždímě k nádhernému jezeru Kathleen, kde je začátek trailu. Koukneme na tabuli u trail
headu a je jasné, že nepolezeme jen plánovaných 5 km s převýšením 600 m, ale že si to prodloužíme až na King´ s Throne Summit,
protože tam bude mnohem
líp vidět. Nejen na jezero, ale i do dalšího údolí. Cesta se tím prodlouží na 8 km jednosměrně a místo 600 m polezeme převýšení 1300. Ale určitě to bude stát za to. Je pod
mrakem, ale občas sluníčko vykoukne zpoza mraků. Stoupá se nám moc dobře. Když jsme byli naposled na treku na Mountain Hero Trail u Carcross, tak
jsme byli ještě unavení z hub a moc nám to nechodilo,
ale dnes se nám jde zlehka. Všechny jsme předběhli, i když jsme vyráželi až v deset. Tady ten
trek je celkem populární a navíc je víkend, tak tu je až pro nás nezvykle hodně lidí. Když jsme předbíhali skupinku důchodců, dělal si z nás jeden dědouš srandu, že jim budeme odlákávat medvědy. Tak Vojta neváhal a usadil ho větou, že medvědi chytají ty nejpomalejší. Tak jsme se všichni zasmáli a můžeme pokračovat tryskotempem stále vzhůru.
Za sedlem postupujeme dál už hodně prudkým a drolivým terénem a strašně tady fouká. S přibývajícími metry je vítr čím dál tím víc studený a mrznou nám ruce. Litujeme, že jsme si nevzali rukavice. Běžíme dál na vrchol. Na hřebeni narážíme na sněhové pole, ale dá se jím projít celkem snadno. Postupně se nám otevírají výhledy do druhého údolí. Po třech hodinách dorážíme na vrchol a je to tu nádherný. Pod námi se rozprostírá Kathleen Lake s nádherně modrou vodou, se zelenými tóny, které místy až přecházejí do duhových barev. Na druhé straně zas koukáme na vrcholky hor, které jsou ověnčeny ledovci. Pohled pro bohy.
Jen ten studený vítr nám nedává moc času na kochání. Na vrcholku strávíme jen pár minut a běžíme zas rychle dolů, zahřát ruce. Dole pod kopcem je jen kousek od trail headu piknik place, kde si vaříme kávu v autě, protože i tady hodně fouká. Po kávě, inspirováni Indiánkou, která se rozeběhla a skočila do jezera, se chceme taky trochu po treku omýt. Zkoušíme vodu a zůstáváme u opláchnutí nohou. Odvážná to holka:) Další den máme na program Samuel Glacier asi sto kilometrů odsud (už mimo park, ale stále na Yukonu), tak po koupeli nohou nasedáme do auta a jedeme po Haines Route směrem na Aljašku. Asfaltka je to nádherná, hlaďoučká, jen je kolem všude zataženo, tak hory, které cestu obklopují, nejsou vůbec vidět. Koukáme na aplikaci Locus a asi kilometr od trail headu je značený přístřešek. Dojedeme až tam a přístřešek tu kupodivu skutečně je. To je ale příjemné překvapení. Je malinký, zelený s improvizovanými kamínky.
Jsou tu i dvě postele na přespání. V autě máme ale lepší postel, tak obsadíme přístřešek hlavně na večerní vaření a kydlení, protože je docela zima, možnost je to více než vítaná. Za přístřeškem je dokonce i kadibouda (zeleno-bílá jako všechny yukonské- srdce bohemáků by zaplesalo:). Na stěnách přístřešku jsou podpisy snad všech, co kdy shelter navštívili. Dokonce tu byla i nějaká Lucka. No taky jsme se zvěčnili. To je super, už zas máme v kanadské divočině chatičku jako na Bowron Lake.Přístřešek není nikterak nádherný, ale je v něm teplo a útulno. A pokud tady někoho zastihne nějaká neplánovaná pohroma (cesta je oblíbená hlavně mezi cyklisty a dalších sto kilometrů na obě strany není vůbec nic) tak je v přístřešku i nějaké trvanlivé jídlo, tabák a dostatek dřeva na ohřátí.
Za sedlem postupujeme dál už hodně prudkým a drolivým terénem a strašně tady fouká. S přibývajícími metry je vítr čím dál tím víc studený a mrznou nám ruce. Litujeme, že jsme si nevzali rukavice. Běžíme dál na vrchol. Na hřebeni narážíme na sněhové pole, ale dá se jím projít celkem snadno. Postupně se nám otevírají výhledy do druhého údolí. Po třech hodinách dorážíme na vrchol a je to tu nádherný. Pod námi se rozprostírá Kathleen Lake s nádherně modrou vodou, se zelenými tóny, které místy až přecházejí do duhových barev. Na druhé straně zas koukáme na vrcholky hor, které jsou ověnčeny ledovci. Pohled pro bohy.
Jen ten studený vítr nám nedává moc času na kochání. Na vrcholku strávíme jen pár minut a běžíme zas rychle dolů, zahřát ruce. Dole pod kopcem je jen kousek od trail headu piknik place, kde si vaříme kávu v autě, protože i tady hodně fouká. Po kávě, inspirováni Indiánkou, která se rozeběhla a skočila do jezera, se chceme taky trochu po treku omýt. Zkoušíme vodu a zůstáváme u opláchnutí nohou. Odvážná to holka:) Další den máme na program Samuel Glacier asi sto kilometrů odsud (už mimo park, ale stále na Yukonu), tak po koupeli nohou nasedáme do auta a jedeme po Haines Route směrem na Aljašku. Asfaltka je to nádherná, hlaďoučká, jen je kolem všude zataženo, tak hory, které cestu obklopují, nejsou vůbec vidět. Koukáme na aplikaci Locus a asi kilometr od trail headu je značený přístřešek. Dojedeme až tam a přístřešek tu kupodivu skutečně je. To je ale příjemné překvapení. Je malinký, zelený s improvizovanými kamínky.
Jsou tu i dvě postele na přespání. V autě máme ale lepší postel, tak obsadíme přístřešek hlavně na večerní vaření a kydlení, protože je docela zima, možnost je to více než vítaná. Za přístřeškem je dokonce i kadibouda (zeleno-bílá jako všechny yukonské- srdce bohemáků by zaplesalo:). Na stěnách přístřešku jsou podpisy snad všech, co kdy shelter navštívili. Dokonce tu byla i nějaká Lucka. No taky jsme se zvěčnili. To je super, už zas máme v kanadské divočině chatičku jako na Bowron Lake.Přístřešek není nikterak nádherný, ale je v něm teplo a útulno. A pokud tady někoho zastihne nějaká neplánovaná pohroma (cesta je oblíbená hlavně mezi cyklisty a dalších sto kilometrů na obě strany není vůbec nic) tak je v přístřešku i nějaké trvanlivé jídlo, tabák a dostatek dřeva na ohřátí.
Samuel Glacier
27. 6. 2016
O cestě nevíme skoro nic. Jen
jsme viděli moc hezkou
fotografii a na navigaci je značená asi sedmi nebo osmi km cesta jedním směrem. Ještě víme, že by cesta měla kopírovat starou důlní stezku. Vyrážíme z miniparkoviště hned u začátku stezky. Tady kromě našeho auta stojí ještě zaparkovaná dost vybydleně vyhlížející dodávka. Je pod
mrakem. Ze začátku je cesta úplně v pohodě, pak se ale prodíráme houštím a pěšina je místy dost bahnitá. No není to úplně na polobotky,
které mám na nohou. V místě kde je cesta
rozbahněná nejvíc a kolem je vysoké křoví, potkáváme trojici lidí, kteří se vracejí z treku. A vyklubou se z nich španěláci, dva kluci a
holka. A hele ty kluky známe. To je náhoda! Potkali jsme
je na houbách u Prince
George. Jeden z nich ještě na spáleništi sbíral tak soustředěně, div,že přímo nevrazil do černého medvěda, který ho pak s vyceněnými zuby honil po
lese. Oni ale byli na tento trek lépe připravení, z infocentra si vyzvedli papír s popisem treku, protože už jdou ale nazpátek nebudou ho potřebovat. Tak nám ho předali a my teď aspoň víme, jak to má vypadat. Stezka opravdu vede sedm
kilometrů po staré důlní cestě, pak ale končí a asi 3 km úsek přes bažinu až k ledovci už si člověk musí najít sám. Papír radí, držte se buď vpravo nebo vlevo a cestou, že je jeden
brod, kde budeme muset sundat boty. Pokračujeme. Pár potůčků už jsme přeskočili po kamenech a asi ve dvou třetinách cesty skutečně bosí brodíme ledový potok, až nás z toho bolí nohy. Na konci značené cesty se vydáváme nejprve vlevo k jednomu ze splazů ledovce. Přeskakujeme potůčky,občas projdeme nějakou bažinkou, někdy je ale nutné obejít bažinu velkým obloukem. Cesta je značená jako jednoduchá, protože nemá skoro žádné převýšení, ale terén se nám jako jednoduchý moc nejeví. Docela nás to unavuje. Možná to jsou ale jen
dozvuky ze včerejšího treku. Přesto se pomalu se přibližujeme k ledovci, jen vždy když se přiblížíme k horizontu, ukáže se, že je to horizont falešný a takhle několikrát za sebou, než se konečně skutečně doplazíme až k tomu nefalšovanému. Je to tu krásný. Ledovec na nás kouká přímo z protějšího kopce, všude kolem jsou hory.
Nebe se během naší cesty pomalu vybírá a čím dál častěji na nás vykukuje sluníčko. Protože chceme vidět vše, pokračujeme ještě napravo k druhému a masivnějšímu prstu ledovce. Cestou zase naboso brodíme ledový potok. U druhého splazu ledovce si dáváme oběd, fotíme a kocháme se.
Jsme tu sami. Máme privátní výhled na ledovec. To je pohoda. Tak a teď nás zas čeká ta náročná cesta zpět. Jdeme z pravého cípu ledovce, bažinu máme taky napravo, furt ale nemůžeme trefit optimální cestu, dokonce jsme se dostali na okraj takového řekou vymletého kaňonu, že dolů prostě neslezeme a budeme ho muset obejít nějak spodem. Dole nás zas čeká brodění. Teď už ale nechceme brodit ani jednou, snažíme se tak držet hodně vlevo a napojit se na značenou cestu až za dnešním prvním brodem. To ale znamená lození v nepřehledném houští a slézání do kaňonů. Občas jsou vidět v terénu vyjeté koleje od nějaké jiné původní důlní cesty. To ale není ta, kterou potřebujeme. Cesta je ještě náročnější než ta, kterou jsme sem přišli. A hele tam, kde se cesta víc narovnala a u řeky se rozprostřela loučka, Vojta našel několik smržů. Kdo by je tu čekal? Teď už i terén vypadá dobře, už jsme jen kousek od cesty jen ještě zdolat jedno ošklivé houští. Tak a jsme z toho venku. Už nám zbývá jen pár kilometrů dokonce. Ty se zdají dost nekonečné, ale zdoláváme je celkem rychle. Kousek u konce treku, potkáváme pár důchodců s obrovskými batohy, kteří se sem přišli na pár dní ztratit do divočiny. To je sympatický. No pěkný výlet jsme si udělali. Přes 25 km, někdy docela náročným terénem a krásný ledovec jako odměna za úsilí. Dnes nás ještě čeká přesun zpět do srdce NP Kluane. Protože bychom byli neradi, kdyby někdo jel okolo a k ledovci se nepodíval, jen kvůli tomu, že neví, že tady je, stavujeme se v přístřešku a zanecháváme tady popis treku na stole. Od včerejška tady evidentně někdo byl, protože na stole byl umotaný banán s papírem, kde stálo něco o míru a ať si ho lidé dobří užijí. No nechali jsme ho tam pro další návštěvníky:) Na cestu zpět máme úplné jasno, tak se můžeme kochat překrásnou krajinou všude kolem.
Nebe se během naší cesty pomalu vybírá a čím dál častěji na nás vykukuje sluníčko. Protože chceme vidět vše, pokračujeme ještě napravo k druhému a masivnějšímu prstu ledovce. Cestou zase naboso brodíme ledový potok. U druhého splazu ledovce si dáváme oběd, fotíme a kocháme se.
Jsme tu sami. Máme privátní výhled na ledovec. To je pohoda. Tak a teď nás zas čeká ta náročná cesta zpět. Jdeme z pravého cípu ledovce, bažinu máme taky napravo, furt ale nemůžeme trefit optimální cestu, dokonce jsme se dostali na okraj takového řekou vymletého kaňonu, že dolů prostě neslezeme a budeme ho muset obejít nějak spodem. Dole nás zas čeká brodění. Teď už ale nechceme brodit ani jednou, snažíme se tak držet hodně vlevo a napojit se na značenou cestu až za dnešním prvním brodem. To ale znamená lození v nepřehledném houští a slézání do kaňonů. Občas jsou vidět v terénu vyjeté koleje od nějaké jiné původní důlní cesty. To ale není ta, kterou potřebujeme. Cesta je ještě náročnější než ta, kterou jsme sem přišli. A hele tam, kde se cesta víc narovnala a u řeky se rozprostřela loučka, Vojta našel několik smržů. Kdo by je tu čekal? Teď už i terén vypadá dobře, už jsme jen kousek od cesty jen ještě zdolat jedno ošklivé houští. Tak a jsme z toho venku. Už nám zbývá jen pár kilometrů dokonce. Ty se zdají dost nekonečné, ale zdoláváme je celkem rychle. Kousek u konce treku, potkáváme pár důchodců s obrovskými batohy, kteří se sem přišli na pár dní ztratit do divočiny. To je sympatický. No pěkný výlet jsme si udělali. Přes 25 km, někdy docela náročným terénem a krásný ledovec jako odměna za úsilí. Dnes nás ještě čeká přesun zpět do srdce NP Kluane. Protože bychom byli neradi, kdyby někdo jel okolo a k ledovci se nepodíval, jen kvůli tomu, že neví, že tady je, stavujeme se v přístřešku a zanecháváme tady popis treku na stole. Od včerejška tady evidentně někdo byl, protože na stole byl umotaný banán s papírem, kde stálo něco o míru a ať si ho lidé dobří užijí. No nechali jsme ho tam pro další návštěvníky:) Na cestu zpět máme úplné jasno, tak se můžeme kochat překrásnou krajinou všude kolem.
Sheep Creek Trail
28. 6. 2016
Probudili jsme na ne zcela pěkném místě u jednoho z launch boatů u jezera Kluane. Ale jako na přespání a uvaření bramboračky vystačil naprosto dostatečně. Když jsme sem včera přijížděli, tak se z rozlehlých vyschlých ploch jezera Kluane prášilo tak, že to vypadalo jako
požár. Ráno si balíme svých pár švestek a vyrážíme do nedalekého infocentra, abychom se doptali na
Sheep Creek Trail. Dnes chceme jít jen něco oddychového. Sheep Creek je 5 km dlouhá cesta jedním směrem na kopec s výhledy do údolí,na jezero Kluane a
ledovec Kaskawulsh. Paní rangerová s francouzským přízvukem nám říká, že se nemáme zaleknout památníčku na začátku stezky, který tu byl na konci 90.let vztyčen na památku paní, která přišla o život poté, co byla napadena mladým medvědem grizzly. Prý to bylo na jiné cestě. Dojíždíme autem k trail headu a docházíme k památníčku a koukáme, že medvěd paní zabil opravdu
daleko odsud, hned na protějším hřebeni :) Cesta je celkem strmá a hodně prašná, ale už po dvou
kilometrech nám nabídne překrásný pohled do údolí a na vzdálený ledovec Kaskawulsh.
Přímo k ledovci vede cesta, na jejímž konci si ho člověk může prohlédnout ze shora z Observation Mountain v celé jeho nádheře. Cesta ale celkově zabere 3 dny a při jejím zdolávání člověk musí brodit už docela svižné řeky. Musí to být ale nádhera. Teď ale nám na to nevychází čas. Možná se sem pak ještě vrátíme s Davidem. Uvidíme...Teď ale postupujeme dál do kopce až na pátý kilometr.
Údolí jsme viděli krásně celou dobu, ale lepší výhled na ledovec už se nám od druhého kilometru nenaskytl. Posvačíme a prašnou cestou vzhůru dolů. Těsně před koncem cesty potkáváme český pár středního věku sázavského typu. Pán s kloboukem stojí u kraje cesty obličejem směrem z kopce a vypadá, že močí na cestu. My jelikož ještě nevíme, že jsou to Češi se celkem nahlas česky přeme, jestli teda močí nebo nemočí. Nemočil! :) No tak nevíme, jestli nás slyšeli, budeme dělat, že ne :) Paní je rozložitá s flanelovou košilí a knírem pod nosem a zdá se, že velmi ráda vypráví. Během pár minut jsme se dozvěděli spoustu informací a taky, že sem jeli stopem, na jeden zátach je řidič vzal 1400 kilometrů a že krajina cestou byla tak nádherná, že si zamačkávali oči zpátky do důlku. Zajímavé setkání.
Deset kilometrů bylo dneska pro nás tak akorát. A je skvělý, že nám vyšlo počasí. Teď nás zas čeká cesta přes americkou hranici. Kousek od hranice je zas cedule vítejte na Aljašce, tentokrát bez Asiatů:) Zcela opuštěná. Tak se u ní konečně vyfotíme.
Za hranicemi pokračujeme na město Tok (přejmenovali jsme si ho na Ťok podle současného ministra dopravy) a po cestě vyhlížíme nějaký pěkný fotopoint, který by nebyl zarostlý. Asi po hodině jsme ho našli. Chvíli se tu kocháme tundrou, když tu náhle z druhé strany medití auto :D Radka s Pavlem se zrovna vrací z Aljašky. To je náhoda! Ty jo, teda líp bychom naše setkání nedomluvili, i kdybychom ho plánovali. Na parkovišti dáváme s Meditem a Radkou pivo a navzájem si vyměňujeme rady ohledně cestování. Asi po hodině pokračuje každá z posádek na opačnou stranu. V Toku doplňujeme vodu a benzín a asi 50 km za Tokem nacházíme u mostu parkoviště u řeky, které bude naším nocležištěm pro dnešní noc. Zase zkoušíme lovit ryby. Ale asi nám to někdo nepřeje, většinou nám totiž něco chybí. Říční tok je ideální, ale nemůžeme najít ani jednu žížalu, no vlastně vůbec nic živého, na co by se dalo chytat.
Přímo k ledovci vede cesta, na jejímž konci si ho člověk může prohlédnout ze shora z Observation Mountain v celé jeho nádheře. Cesta ale celkově zabere 3 dny a při jejím zdolávání člověk musí brodit už docela svižné řeky. Musí to být ale nádhera. Teď ale nám na to nevychází čas. Možná se sem pak ještě vrátíme s Davidem. Uvidíme...Teď ale postupujeme dál do kopce až na pátý kilometr.
Údolí jsme viděli krásně celou dobu, ale lepší výhled na ledovec už se nám od druhého kilometru nenaskytl. Posvačíme a prašnou cestou vzhůru dolů. Těsně před koncem cesty potkáváme český pár středního věku sázavského typu. Pán s kloboukem stojí u kraje cesty obličejem směrem z kopce a vypadá, že močí na cestu. My jelikož ještě nevíme, že jsou to Češi se celkem nahlas česky přeme, jestli teda močí nebo nemočí. Nemočil! :) No tak nevíme, jestli nás slyšeli, budeme dělat, že ne :) Paní je rozložitá s flanelovou košilí a knírem pod nosem a zdá se, že velmi ráda vypráví. Během pár minut jsme se dozvěděli spoustu informací a taky, že sem jeli stopem, na jeden zátach je řidič vzal 1400 kilometrů a že krajina cestou byla tak nádherná, že si zamačkávali oči zpátky do důlku. Zajímavé setkání.
Deset kilometrů bylo dneska pro nás tak akorát. A je skvělý, že nám vyšlo počasí. Teď nás zas čeká cesta přes americkou hranici. Kousek od hranice je zas cedule vítejte na Aljašce, tentokrát bez Asiatů:) Zcela opuštěná. Tak se u ní konečně vyfotíme.
Za hranicemi pokračujeme na město Tok (přejmenovali jsme si ho na Ťok podle současného ministra dopravy) a po cestě vyhlížíme nějaký pěkný fotopoint, který by nebyl zarostlý. Asi po hodině jsme ho našli. Chvíli se tu kocháme tundrou, když tu náhle z druhé strany medití auto :D Radka s Pavlem se zrovna vrací z Aljašky. To je náhoda! Ty jo, teda líp bychom naše setkání nedomluvili, i kdybychom ho plánovali. Na parkovišti dáváme s Meditem a Radkou pivo a navzájem si vyměňujeme rady ohledně cestování. Asi po hodině pokračuje každá z posádek na opačnou stranu. V Toku doplňujeme vodu a benzín a asi 50 km za Tokem nacházíme u mostu parkoviště u řeky, které bude naším nocležištěm pro dnešní noc. Zase zkoušíme lovit ryby. Ale asi nám to někdo nepřeje, většinou nám totiž něco chybí. Říční tok je ideální, ale nemůžeme najít ani jednu žížalu, no vlastně vůbec nic živého, na co by se dalo chytat.
Žádné komentáře:
Okomentovat