 |
Mt. Blackburn a zbytky důlní lanovky z dob těžby mědi |
Angels Rocks
9. 7. 2016
Nocovali jsme jen
pár kilometrů od trailu, který nám byl doporučen jako pěkná procházka v
návštěvnickém centru ve Fairbanks. Takže teď jen kousek popojedem a můžeme se
vydat na Angels Rocks. Nejprve jdeme podél řeky a pak začneme stoupat směrem ke
granitovým věžím krajinou, která nám připomíná Jizerky, Davidovi Šumavu :)
Podél cesty pod břízkami roste strašná spousta křemenáčů, které nikdo nesbírá
(kromě nás samozřejmě :). Je víkend a tak tu proudí celé zástupy lidí. Většinou rodinky s malými dětmi, mezi kterými
zcela přirozeně prochází lovci s automatickými zbraněmi přes rameno, aniž by se
je snažili jakkoliv skrývat. Všichni vypadají, že jsou na takový výjev zvyklí. Pro
nás to tak přirozené není. Nemáme z toho úplně dobrý pocit. Po krátkém stoupání
jsme na vrcholu. Rozhled do krajiny je tu pěkný, sluníčko se činí a je až skoro
tropické teplo. Jsme my vůbec na Aljašce? Třicetistupňová vedra jsme tu fakt
nečekali.
 |
Angels Rocks - Aljašské Jizerky |
Po krátkém odpočinku na vrcholku
skal, nezbývá než rychle seběhnout zas dolů, jinak bychom se ve žhavém
aljašském slunci asi upekli. Dole jsme za chviličku s kapsou od batohu plnou křemenáčů. Večer bude houbová. Samozřejmě jako záložní plán k rybím hodům :)
Nasedáme do auta a jedeme zas zpět do Fairbanks, cestou vyhlížíme nějaké
příhodné rybolovné místo. Jedno takové jsme našli po pár desítkách kilometrů.
Nahazujem. A??? David na pytlačku chytil lipana. Ryba trochu malá pro tři lidi,
ale hurá, zas po čase zcela čerstvá večeře. K večeru hledáme příhodné místo, jak
na kempování, tak na rybaření, abychom třeba lipanovi ulovili kamaráda. Místo
jsme našli ideální, s rybou jsme už štěstí znova neměli, ale Vojta alespoň našel fungl novou kompositovou sekyrku.
Kennecott - McCarthy
10. 7. 2016
 |
Plazící se ledovec, bežný výjev u aljašských dálnic |
Dnes to bude spíš
auto výlet, než co jiného. Potřebujeme se jen z bodu A přesunout do bodu B.
Nejprve jedeme do Delta Junction, tady končí Alaska Highway. Jinak tady nic
není. Doplňujeme vodovodní záboby. Další zastávkou je Glennallen. Tady
doplňujeme benzín a vydáváme se nejprve 30 mil po asfaltové cestě a dalších 60
mil po šotolině do McCarthy, který je branou do největšího amerického národního
parku Wrangell St. Elias (je dokonce šestkrát větší než Yellowstone). Tento
park je vlastně takové pokračování yukonského parku Kluane, který jsme
navštívili zhruba před dvěma týdny. Čtvrtina parku je pokrytá ledovcem, je to
téměř 5000 čtverečných mil ledu. Oblast má za sebou bohatou těžební historii.
Cesta do McCarthy je zavezená bývalá železniční trať, po které se vozila
vytěžená měď. Občas dokonce z cesty vyčuhují dřevěné pražce a po cestě jsou k
vidění pozůstatky dřevěných konstrukcí železničních mostů. Samotná silnice je
místama ne úplně v dobrém stavu a skoro celá je pokrytá celkem ostrými kameny,
takže jsme docela bláhoví, že se po ni vydáváme na starých pneumatikách jen s
malou dojezdovou rezervou. Ale ono to nějak dopadne. Zatím to vždycky nějak
dopadlo :) Cesta ubíhá pomalu, ale to nevadí, protože je stále se na co dívat a
co obdivovat. Jedeme kolem krásné a mohutné Copper River.

 |
Copper River |
Je to desátá nejdelší
řeka ve Spojených státech a je známá zejména díky tomu, že je to řeka
lososonosná. Z mostu jsou vidět indiánské pasti na lososy, které se točí dokola
a hejna ptáků včetně orlů čekajících na svou rybí svačinku. K večeru dorážíme do McCarthy. Tady končí cesta.
Návštěvníci, kteří se vyrážejí podívat na měděný důl Kennecott (nebo Kennicott) nebo si vybrali
jeden z několika trailů, co vedou národním parkem, musejí přejít most a pak se
buď vydat pěšky nebo kyvadlovým minibusem do útrob Wrangellu. (Na druhou stranu
řeky, jak jsme později zjistili, vede i most pro osobní dopravu, je ale skrytý
před zraky turistů a hlavně je zamčený).V McCarthy hledáme nějaké zastrčené
místo, kde bychom se na noc utábořili, nechceme utrácet za kemp.
Zkoušíme
postranní cestu směrem k řece a v lese je tu jedno takové hezké zastrčené místo
i s ohništěm. Tady zakempujem a těšíme se na pěkný večer u ohníčku. Místo toho
nás ale čeká nemilé zjištění, že máme píchlou pneumatiku. Co s tím? No teď už
nic. Tak když nebudem myslet na to, jak tady v tý díře spravíme pneumatiku nebo
jak by se dala sehnat nová (staronová), tak to stále může být hezký večer u
ohníčku s hotdogy a pivem.
Bonanza Trail
11. 7. 2016
Ráno dojíždíme na dojezdové
rezervní pneumatice k malému informačnímu centru. Čekáme, až otevře. Když tu
náhle jede kolem pán, ptá se nás jestli jsme píchli a nabízí služby svého
pneuservisu. Náhoda? Nemyslím. No tak jo. Kolo půjde do servisu a my půjdeme na
výlet. Pneumatika má být opravená někdy zítra ráno, tak nemusíme ani spěchat.
 |
Dřevěný důl na zpracování mědi v Kennecott |
Kupujeme lístky na shuttle a jdem na něj počkat za most. Poslední jede nazpět v
půl osmý večer, když ho nestihneme, budeme muset k našemu výletu připočíst
ještě 8 dalších kilometrů. Minibusem jedeme 5 mil do Kennicottu, kde nás
vyhazuje řidič u měděného dolu. Obří, červený, majestátní několikapatrový
krasavec.
Přímo kolem něj se vine mohutný splaz ledovce pokrytý tmavým štěrkem
a tahnoucí se na pár kilometrů vzdálenou horu,
kde prudce stoupá do strmého kopce. Důlní městečko jen rychle proběhnem,
chceme si ho lépe prohlédnout až na zpáteční cestě. Teď už na nás čeká Bonanza
Trail.
Je skoro poledne a slunce na nás hrozně praží, když stoupáme prudkým
kopcem. Cesta nás nejprve vede nahoru nad hlavní důlní budovu a pak se klikatí
směrem do kopců. Údolí se nám otevírá víc a víc a my vidíme hory, mohutnou
ledovcovou řeku, tmavé kopečky skrývající pod sebou několikametrovou vrstvu
ledu. Na kopcích se tyčí pozůstatky důlních lanovek. Nádhera prostě! K dolu Bonanza, který se nachází téměř na hřebeni místních hor, stoupáme 1300 výškových
metrů. Tahle námaha ale stojí rozhodně za to. Opuštěná důlní budova je
obklopena kamennými věžemi. Pohled je to opravdu působivý a výhledy do krajiny
jsou překrásné.
 |
Zbytky horní stanice dolu Bonanza - neuvěřitelné technické dílo vysoko v horách |
Pro ještě lepší výhled šplháme na hřeben a pak nám to nedá a
pukusíme se i o zdolání přilehlého vrcholu, abychom se pokochali i výhledem do
druhého údolí zaplněného (jak odhadujeme) ledovci.
 |
Ta "řeka" dole je plazící se ledovec pokrytý nánosem horniny |
Cesta na vrchol je plná
drolivého nestabilního kamení. Asi ve dvou třetinách výstupu jsme se zasekli,
nahoru to nejde a dolů už skoro taky ne. Kamení se nám drolí pod nohama. Je na
čase pokus o stanutí na vrcholu vzdát.
 |
Pro ilustraci - převýšení 1300 m ke štolám dolu Bonanza, téměř vše z hojně dostupného dřeva. |
Tak blízko a přesto tak daleko. Dostat
se zpátky na cestu bude ale ještě asi docela zajímavý. Hlavně pomalu, ať
nespustíme kamennou lavinu, která by nás vzala do údolí zkratkou. Uff, jsme zpátky
na stabilnějším podloží.
 |
Plazící se Root Glacier s nánosem hornin |
A jde se na sestup. Dolů to jde snadno. A sluníčko
stále praží. Kolem půl sedmé večer jsme zpátky u Kennecottu. Tady se
rozhodujeme, jestli ještě zajít na Root Glacier, který je ještě vzdálený dvě
míle. Když tam nepůjdeme, budeme mít hodinu na to si v klidu prohlídnout důlní
městečko a pak se svezeme minibusem nazpět.
 |
Root Glacier a David |
Když se ale na ledovec vydáme,
určitě nestihneme poslední zpáteční bus, pak tedy k dnešním již ujitým 15
kilometrům s 1300 metry převýšení přidáme ještě sedm k ledovci a nazpátek a pak
ještě dalších osm z Kennicottu až za most. To už je slušná porce, ale zase když
už jsme tady?! Tak jasně, že nám to nedá. Jde se na ledovec. Přímo u ledovce je
primitivní kemp, tak tady pár lidí táboří ve stanech, my sem chceme jen nakouknout
a hned zase půjdeme. Ale když teď vidíme ledovec jako na dlani, teoreticky by
se na něj dalo i vylízt....? Je to krásný ledovec, je olbřímí, táhne se do
daleka a tvoří ledové kopce a útesy. Lezeme na něj! Kluci v pohorách a já jen v
trekových polobotkách a překvapivě to ani moc neklouže. Po ledovci ještě ani
jeden z nás nechodil. Je to naše poprvé a je to super! Svačíme tu sušenky a
děláme povinnou fotku. A je zas načase vyrazit nazpátek. Už je před devátou a
to nás čeká ještě asi jedenáct kilometrů.
 |
Typické aljašské počasí :) |
Za chvilku jsme zpět v Kennicottu,
teď bez turistů je to skutečné město duchů. Chvíli prolézáme důlní městečko,
než se vydáme po staré železniční cestě k mostu. Cesta má být asi o půl
kilometru kratší, než ta, po které jsme sem přijeli minibusem.
 |
Ty haldy vpředu jsou pořád ledovcem |

Protože nemám
ráda chození stejnou cestou nazpět, ostatní jsem přemluvila, abychom šli právě
tady tudy. Cesta nejprve pěkně ubíhá, mírně se svažuje, tak se jde dobře. Cesta
ale vede lesem plným křoví, tak neustále musíme halekat a zpívat, abychom dali
medvědům najevo, že jsme tu a nepřekvapili je. A asi v oblasti starého hřbitova
začne pravé komáří peklo. Vojta s Davidem mě začínají proklínat. Komáři po
stovkách vylítávají z křoví a my je nestačíme odhánět. Pro někoho, kdo by nás
pozoroval zdálky, musíme vypadat dost komicky, skoro běžíme a u toho se
fackujeme a mlátíme po celém těle. Cesta se naštěstí po nějaké době přiblížila
k silničce, po které jsme jeli do Kennicottu, tak můžeme vypadnout z toho
komářího křoví na otevřenější prostor. Fuj, to je úleva.
Je kolem jedenácté
(stále světlo, jak ve dne) a už to máme jen tři kilometry k auto. Už si
malujeme, co si dáme k půlnoční večeři. Když tu náhle vidíme asi 200 metrů od
nás projít přes cestu celkem velkého černého medvěda. Plán je jasný, musíme
chvíli počkat a pak až půjdem kolem toho místa, kde prošel, musíme hodně
hlučet. Bear spray máme projistotu připravený v ruce. Jsme tři, tak by to mělo
být v pohodě. Už už chceme vyrazit, když tu náhle jede zrovna kolem
telefonující mladík v trucku, tak nemusíme riskovat přímé setkání s velkou
šelmou a radši mladíka stopneme. Ten na nás kývne, že máme vylézt na korbu a
veze nás skrz tento ošemetný medvědí přechod do osady před řekou, aniž by za
celou dobu odložil telefon z ruky, možná si pak ani nevšiml, že jsme
vystoupili. Tak to by bylo. Chvíli se tu motáme, až se vymotáme zpět na cestu.
Tak už jen asi dva kilometry do cíle. Konečně máme most v dohledu. Je půl
dvanáctý a dorážíme k autu. Na rezervní pneumatice zas jedeme do našeho
privátního lesního kempoviště, které jsme už okupovali včera. K půlnoční
svačince si dáváme klobáskový hamburgery. To byl dneska dlouhý den, ale výlet byl parádní, plný zážitků! Opravdu
jsme to měli se vším všudy. Hory, doly, ledovec, medvěd, sluníčko, jízda na
korbě. Super prostě.


Večeře u trafostanice
12. 7 2016
Dopoledne čekáme na
gumu. Pořád není. Pánové v pneuservisu mají na McCarthy Road hodně práce.
Každou chvíli tady někdo píchne a to i solidnější pneumatiky, než máme my. Než
bude pneumatika zalátána jdeme se osvěžit k malému jezírku, které je za mostem,
protože je děsné vedro. Jezírko je ledové, ale dá se v něm udělat i pár
plaveckých temp. Kromě nás se tady koupe jen malý buldoček. Po koupačce se
sluníme a pak se vydáváme nazpět. A hele zase medvěd přes cestu. Černý medvěd
přes cestu, asi spíš než kočka, může znamenat smůlu :) Je to ten samý jako
včera nebo jiný? No to je jedno. Místo, kde přešel přes cestu, obcházíme velkým
obloukem přes kostel a u toho zpíváme, houkáme a tleskáme. Teď zas rychle přes
most a do pneuservisu. Pneumatika stále není hotová. Tak si dáváme svačinu a
opalujeme se na sluníčku. Tak už konečně je na řadě naše pneumatika. Je hotová
asi za deset minut. Platíme za servis cenu s přirážkou prdelní díry a bysnysu
bez konkurence, ale aspoň můžeme konečně vyrazit. Zase tou šílenou šotolinou 60
mil nazpátek. Naštěstí jsme to projeli v pohodě.
 |
Mt. Wrangell - 4317 m.n.m |
Do Wrangellu se
chceme ale ještě podívat z druhé strany. Do národního parku vede ještě druhá
cesta Nabesna Road. Odbočka na ni je asi 100 km od Glennallenu po Glenn Highway.
Jedeme po Glenn Highway a pomalu nám dochází benzín. Je už ale večer a všude už
je zavřeno (čti: obě dvě benzínky, které jsme na trase potkali a to jsme si
ještě k jedné trochu zajeli, jsou zavřené). Tak budeme muset rozbít tábor někde
blízko jedné z benzínek. Není to ale moc jednoduchý, protože skoro všude kolem
cesty jsou soukromé pozemky navrácené Indiánům, kam je vstup zakázán. Ale
nakonec jsme našli docela pěkný plácek na cestičce k trafostanici, který má
velké plus za to, že tady nejsou skoro žádní komáři. Není to sice žádný hogo
fogo a není tu ani jezírko na chytání ryb, jak jsme původně zamýšleli, ale dá
se tu rozdělat ohníček a uvařit. K dnešní večeři máme klobáskovo-paprikovou
omáčku s rýží, něco na způsob perkeltu. (Ještě že jsme stihli otevřenej vidlolikáč a koupili pivní 30ti pack :-) Tak nakonec dobrý. Jo a pneumatika stále
drží.
Nabesna Road
13. 7. 2016
Ráno bereme benzín.
Včera už jsme teda opravdu jeli spíš na výpary. Pokračujeme po Glenn Highway až
k odbočce na městečko Slana (dřívější ruské osídlení je dodnes patrné alespoň v
místních názvech). Ve Slana nám paní rangerová v návštěvnickém centrum půjčuje
CD o Nabesna Road, které nám popisuje všechny zajímavé body na cestě, vč.míst
na piknik a trailheadů. Po šotolině jedeme 19 mil až do jediného kempu v parku,
který je spravován přímo NP. Kemp je moc hezký a je zdarma. Tady stavíme stan a
protože je brzo, chceme ještě podniknout kratší trek na sopku Skookum. Musíme
proto pokračovat dál po šotolině. Až asi přibližně do 20.míle je cesta v dobrém
stavu, pak se výrazně zhoršuje a musíme třikrát přejet koryto řeky. Dvakrát je
zcela vyschlé, v jednom teče menší potůček. To jsme zvládli a můžeme začít na
36. míli stoupat do kopce. Cesta k sopce je dlouhá 4 km, na kterých zdolává
převýšení 600m. Nejprve začínáme v lese plného křoví a všudepřítomných komárů a
pak nás cesta vede korytem řeky nad hranici lesa, než se od říčky odpojí a
pokračuje holými kopci až do sedla. Odsud už jsou vidět moc hezké sopečné
útvary a další krásné údolí.
 |
Krásné skalní útvary Skookum Volcano |
Zas nám to
nedá a škrábeme se na přilehlý vrcholek, který tentokrát zdoláme a naskytne se
nám tak ještě lepší výhled. Na hřebeni se navíc ještě vylouply krásné kamenné
věže. Bohužel se nemůžeme kochat moc dlouho. Dostihla nás totiž bouřka, vlastně
spíš dvě bouřky, každá z jedné strany. Radši tady na hřebeni nebudeme okounit a
seběhneme rychle dolů.



Bouřka se během této krátké chvíle zcela vypařila. To
jsme se teda mohli kochat déle a nemuseli tak pospíchat, znovu nahoru ale
nepolezeme, i když to tam bylo krásný. No nic. Dole v lese se na nás zase
vrhají komáři. Naskakujeme do auta a jedeme šotolinou a koryty řek zpět do
kempu. A sakra. Zase se nám vyfukuje pneumatika. Sice pomalu, ale stejně je to
trochu průšvih. Na Nabesna Road žádná opravna není, vlastně tu není vůbec nic
než příroda a pár primitivních kempů. Kluci mění vyfukující se pneumatiku za donut,
na které budeme spát. Jde jim to pěkně od ruky. Už mají praxi. Už si z toho dělají srandu a tak je za 5 minut zase vyměníno. V kempu je
celkem dost lidí, tak od někoho ráno seženeme kompresor a zkusíme dojet nazpět
na píchlé pneumatice. Teď už se jdeme věnovat večeři a rybolovu v místním
jezírku. Nic jsme nechytli a naopak jsme byli uloveni místním hmyzem, kterého
jsou tady tuny.
 |
Lososonosná řeka Copper River |
Pneumatikové
martyrium
14. 7. 2016
Ještě před snídaní
si půjčujeme kompresor od přibližně padesátiletého Brazilce, který se ženou už
několik měsíců cestuje z Jižní Ameriky přes Střední do Ameriky Severní.
Nafukujeme píchlou pneumatiku a vyrážíme na dvacet mil dlouhou cestu zpět do
Slana k návštěvnickému centru. Tady chceme pneumatiku znovu dohustit a
pokračovat s ní do nějakého většího města, kde ji necháme opravit nebo vyměnit.
Pánové, kteří nám pouští kompresor, nás od toho ale odrazují, že se nám
pneumatika může kdykoliv roztrhat a my můžeme snadno nabourat. Radši
poslechneme jejich rady a do 65 mil vzdáleného Toku vyrazíme šnečím tempem na
malé rezervní pneumatice (tady ji říkají donut).
V Toku začíná martyrium se sháněním pneumatik. Zdá se, že náš rozměr nikde
nemají. Posílají nás jeden k druhému. Objíždíme vrakoviště a pneuservisy,
kterých je tu překvapivě hodně- asi tak jedno vrakoviště či pneuservis na
jednoho stálého obyvatele, ale
bezúspěšně. Kolem se formuje obrovská bouřka. Vypadá to, že nás každou chvíli
spláchne liják. Když už takhle jezdíme asi tři hodiny, Vojta u jednoho z
pneuservisů objeví zaparkované odstavené auto, které má jako zázrakem stejný
roměr pneumatik. Ale pneumatiky jsou plné hřebů, které jsou v létě zakázané.
Servisák nám nabízí, že nám je odinstaluje za 55 babek za kolo, že to trvá přes hodinu a ukazuje nám zdlouhavý proces se šroubovákem a kladívkem. No tak to ne, kola
koupíme, ale hřeby si vyndáme sami. Vojta bere do ruky šroubovák a hřeby začínají
lítat po celém servisu. Asi za deset minut má kolo hotové. Servisák se nestíhá
divit. Vojta ho teda vyškolil, zewláci američtí líní :-). Jen
škoda, že na odstaveném autě jsme našli pouze dvě taková zánovní kola (navíc za
parádní cenu). Zbytek byl skoro ve stejném stavu jako ty naše. Nová kola jdou
dopředu, starý necháváme vzadu. To znamená všechna kola přeházet. Kluci pracují
a za mnou přišel nápadník, mladší z automechaniků. Asi tu moc holek nemají a
ani jich tu moc nebude projíždět, tak se chytá každé příležitosti a nenechává
se odradit ani faktem, že Vojta je můj přítel. Nemůžu se dočkat, až budeme moct
vyrazit. Mezitím se kolem blýská a hřmí,
bouřka řádí všude okolo. Dokonce jen pár kilometrů vzdálený blesk zapálil les,
z něhož se valí mohutný dým. Na nás nespadla skoro ani kapka. Skoro jako bychom
ten déšť odpuzovali. Kola jsou vyměněna
a můžeme po téměř pěti hodinách konečně vyrazit tady z tý díry, která je
vlastně jen obydlenou silnicí.
 |
Takový menší aljašský požár |
Kupujeme pivo, za to martyrium si to přece zasloužíme. Nechváváme za sebou Tok i mého nápadníka. Jedeme
na Chicken po Taylor Hihgway. Už je ale pozdě, dneska tam nedojedeme, tak se
asi v půlce cesty pulloutujeme z dálnice na takový pěkný prostorný plácek, kde
je piknikový stůl, ohniště i záchod. Na Taylor Highway není skoro žádný provoz,
takže nocování hned vedle,
není vůbec žádný problém. Pijeme pivo, dlabem těstoviny, pokuřujem, sledujeme bouřky kolem a suchou nohou se po půlnoci chystáme spát. Zítra nás čeká Top of The World Highway a pak už zase naše rodná, milovaná Kanada :)
Žádné komentáře:
Okomentovat