středa 11. května 2016

Panorama Ridge v Garibaldi Provintial Parc

Jezero Garibaldi

2. 5. 2016

Včera jsme se shledali po šesti měsících s Meditovcema. A domluvili jsme se, že spolu hned podnikem trek v Garibaldi, nedaleko Whistleru. S Vojtou jsme měli mít dojezdový čas rychlejší, tak bylo na nás najít příhodný místo na spaní, co nejblíž výchozímu místu treku. Našli jsme pěkný kemp asi 13 km od Whistleru se názvem Cal-Cheak, vybrali klidný, zapadlý tábořiště v lese, kousek od řeky, otevřeli pivo a čekali na Meditovce. Už byla tma, když dorazili, dřív jsme je ale stejně nečekali :) Tak konečně shledání. Medit s Ráďou přivezli na oslavu dokonce moc dobrou pekanovou whisky.

Dnes s mírnou kocovinou vstáváme, sbalíme věci a cestou k výchozímu místu na Panorama Ridge navštěvujem ještě asi dva kilometry vzdálené vodopády Brandywine Falls. Jsou fakt nádherný. Hezčí jsme asi ještě neviděli. Vyhlídková plošina je zbudovavaná kousek od přepadu, Vojta je ale chce vyfotit ještě ze spoda, takže se sem budem muset vrátit. Dnes na to už není čas. Už jsou dvě hodiny odpoledne a to nás ještě čeká devět kilometrů na těžko s devítiset metrovým převýšením. Popojíždíme tedy k trail headu ve výšce asi 600 m.n.m., nasazujem batohy a začínáme stoupat s cinkajícími bearbelly přidělanými na batozích. Po cestě zas přibývá sníh, mokrý a tající, tak nám brzo promáčel boty. Asi po šesti kilometrech je tu odbočka na vyhlídku. A vyhlídka je to moc krásná, do údolí, kolem strmé skalnaté stěny, ze kterých tu a tam s rachotem padá kamení. Konec kochání a focení, jde se dál. Potkáváme spoustu návštěvníků v kraťasech a v teniskách, kteří jdou pouze k jezeru a jeden český pár, který chtěl vystoupit taky na Panorama Ridge, ale kvůli spoustě sněhu nahoře od toho upustil. Po pár dalších kilometrech stoupání a chůze po sněhu, dorážíme k jezeru Garibaldi, kde chceme dnes přespat, původní představa byla, že se tady možná i vykoupeme, aspoň nohy (pro jistotu jsem s sebou sbalila i plavky), ale jezero je zamrzlé, tak koupačka je jen pro hodně silný nátury.

Kolem jezera je několik dost prostorných dřevěných přístřešků s okny z plexiskla, stále dost zapadaných sněhem. Kolem prvního už je pár lidí, kteří si venku stavěj stany. My pokračujeme k nějakému vzdálenějšímu, který budeme mít sami pro sebe. Uvnitř je sice chladno, to je ale venku taky a navíc tam jsou medvědi. Venku se nám opravdu moc stanovat nechce, tak se snažíme přehlížet nápis No camping inside, s tím, že to určitě platí jen pro letní sezónu (ti spolunávštěvníci, co si ale postavili stany kolem prvního z přístřešků, si to ale jistě nemyslí). Před večeří se ještě vydáváme na menší fotící procházku,protože to opravdu stojí za to. Zamrzlé jezero obklopené krásnými zasněženými horami včetně ledovce na protější straně jezera. Je nám ale zima, tak jdeme hned po procházce a véče spát. Spánek je ale dost narušovaný krysími návštěvníky, kteří běhají a skáčou po místnosti a hledají něco chutného, co by si daly k snědku z naší výbavy a zásob jídla.



3. 5. 2016

Dobývání vrcholu


Špatně jsme se vyspali úplně všichni, ale vypadá to, že krysy nám snad nic nesežraly, ani neodnesly, tak si všechno můžeme sbalit a vyrazit. Do tý zimy venku se nám moc nechce, ale stejně jsme zvědavý na ty panoramata nahoře (kromě Rádi, ta tvrdí, že by si je dokázala odpustit a celou cestu postrádá svůj novej splitboard na zpáteční cestu z vrcholu, jakej jinej smysl to má šplhat nahoru, když to pak nemůžem sjet :) Od jezera stoupáme prudce nahoru, cestu jen tušíme, protože je vše stále pokryto silnou vrstvou sněhu. Chůze s batohem je v tomhle terénu fakt namáhavá, tak se plazíme jen pomalu. V místě, kde si myslíme, že je rozcestí, necháváme krosny a postupujeme dál jen se svačinou, zbytek jídla pro jistotu zavěšujem na strom. Asi po kilometru se před námi rozprostře vrchol Panorama Ridge v celé své nádheře, ale kudy na něj. Vůbec si stále nejsme jistí, kde vede cesta. Medit se proto snaží uplatnit svoje znalosti nabyté v lavinových kurzech. Zkusíme to teda zprava a pak po hřebeni nahoru. Boříme se ve sněhu, tam kde se ze sněhu vynořujou skály a hromady kamení, je vrstva sněhu nejméně kompaktní, tak tam vždy zapadneme úplně celou nohou. Boty promočený a zmrzlé nohy, je to jak mít místo nohou kostky ledu bez citu. Do toho se trochu bojíme medvědů, v týhle divočině, kde jsme širokodaleko sami. A říkáme si, že medvědi se zrovna probouzejí hladoví ze zimního spánku, tak radši neustále něco jako blázni vykřikujem, zpíváme, vydáváme zvuky, ostatní mi zakázali imitovat zvířata při odlákávání medvědu. Zmrzlý nohy, paranoja z medvědů a náročné stoupání. Ale kolem ty výhledy jsou vázně překrásný. Postupně dostoupáme až nahoru. Trochu se nám zatáhlo, ale stejně je to tu nádherný. Parádní výhled je na Black Tusk, než ho zahalí mrak, černou sopečnou vyvřelinu na protějším kopci, takovej tesák čnící do nebe, který vypadá jako by sem vůbec nepatřil.


Black Tusk

Pavel fotí Black Tusk z hřebene Panorama Ridge

Při tom stoupání nám pořádně vyhládlo, ale s Vojtou jsme si s sebou vzali jen konzervu s rybičkama a chlebem, tak se nám to tu v tý medvědí říši moc nechce otvírat a už vůbec se nám pak ta voňavá konzerva nechce nosit zpátky v batohu. Nazpátek je to ale taky ještě dost daleko, tak to o hladu nevydržíme. Přemýšlíme taky, že to tu zahrabeme, tuhle možnost, ale zavrhneme. No hlad nakonec vyhrál, tak po snědení rybiček ukládáme konzervu do batohu a jdeme na sestup.


Zamrzlé jezero Garibaldi

Medit nechce chodit stejnou cestou, tak nás přesvědčuje, abychom se dali jinou, která je taky bezpečná. My ale radši půjdeme tou, kterou jsme sem přišli a o které víme, že je bezpečná. Ještě párkrát uslyšíme, že je ta druhá lepší, ale stejně jdeme všichni tou samou. Dolů kluci sjíždí po zadku a po hlavě, Vojta běhá ve sněhu dolů s radostí malýho kluka. Dolů to jde fakt rychle. Vrcholek jsme seběhli za chvilku. Teď sestoupit ještě o kus níž a najít batohy. Nechali jsme je v takovém stromovém ostrůvku, abychom je snadno našli, ale při pohledu ze shora je tu takových podobných ostrůvku hromada. Radka ale dokázala batohy najít dost rychle a bezpečně, jídlo nám taky nikdo nesnědl. Ještě nás čeká hodně klesání a chůze po sněhu. Všichni už chceme být pod hranicí sněhu, tak nasazujeme batohy a vydáváme se zas trochu naslepo tam, kde by měla vést cesta, různě jí ztrácíme a nacházíme a pak jí ztrátíme docela, tak se prodíráme lesem a prudce klesáme až se napojujeme na cestu, po které jsme přišli. Už jen šest kilometrů dolů a pár set metrů klesání, než konečně skončí sníh. V pohorách už se nedá vydržet, tak je s Vojtou přezouváme. Teda to je úleva. Pak už jen rychle seběhneme posledních pár kilometrů a jsme konečně u auta. Jsme tu kolem pátý. A jen těžko si dovedeme představit, že bychom šli spát do auto v tom stavu, v jakém jsme. Tak jsme vygooglili, že ve Whistleru je bazén. Jedem tam a zrovna mají 50% slevu na vstup. To je fajn. Sprcha, bazén, pára, sauna a whirlpool. Super zakončení náročného dne. A hlavně budem čistý :) Voňavý se vracíme zas do toho samého kempu blízko Whistleru. Zítra nás čeká odpočinek, pozdní vstávání knihovna, kafíčko. Jo a hlavně přefotit vodopád Brandywine. A pak dva dny ve Wisteru jarní lyžovačka. To už se všichni moc těšíme. Od prvního května se lyžuje už jen na Black Comb Mountain, hora Wistler je už zavřená, ale myslím, že nám to bude bohatě stačit, protože jsme si letošní sezónu zalyžovali jako nikdy před tím.

Žádné komentáře:

Okomentovat