Watson Lake
20. 6. 2016
Zabalili jsme si všechny fidlátka a vyrážíme ze spáleniště. Loučíme se s naším buyerem a vyrážíme dál po Alaska Highway. Když jsme byli před pár dny ve Watson Lake, všimli jsme si, že tady mají Northen Light
Centre a promítají tam každý den nějakou show. To by mohlo být zajímavé. Po návštěvě místního infocentra, kde
jsme potkali asi tak třicet Čechů (nikdo jiný tam vlastně ani nebyl), někteří houbaři jako my, ostatní na dovolené s různými cestovkami, vyrážíme na to nebeské představení. Společně asi s deseti důchodci usedáme do potemnělého sálu planetária. Čekají nás dva filmy promítané na vypouklé plátno, jeden o vesmíru a druhý o polární záři.
Takže v prvním filmu, který vypadal tak, že má uspokojit zvídavost předškolních dětí a který byl promítaný v šílené kvalitě, jsme se dozvěděli, že vesmír je opravdu velký a že navíc sondy, které jsme zatím vypustili, ještě nedokázaly dosáhnout konce sluneční soustavy a taky že Pluto je planeta. V druhém filmu, taky v šílené kvalitě, dva amatérští fotografové fotili polární záři. Z nám neznámých důvodů byly všechny fotky hrozně nakřivo. Konečně ty hrůzy skončily a my můžem vyjít zas na světlo boží. Hned před Northern Light Centre je sloup, který ukazuje vzdálenost planet ve sluneční soustavě od Slunce. Kdybychom jsme si ho prohlédli lépe, než jsme vlezli dovnitř, možná bychom si tu hyperpitomost odpustili. Mohlo to sloužit jako varování. Nejen film, ale i tenhle informační sloup, nebyl nejspíš od své instalace upgradován. Nejenže stále ukazuje Pluto jako planetu. Ještě víc zarážející je, že navíc ukazuje, že Neptun je dál od Slunce než Pluto. Zajímavé.
Ale někteří diváci byli s filmy velmi spokojení. Jeden z účastníku popsal do telefonu promítané filmy slovem dokonce magnificent. Ve Watson Lake kromě Northern Light Centre mají ještě les cedulí. Každý kdo jede kolem může připevnit ceduli s libovolným nápisem do tohoto lesa. Většinou lidé volí klasiku a zaznamenají své jméno s místem odkud pocházejí s datem návštěvy, někdy i s počtem najetých kilometrů nebo vzdáleností od domova. Je to tradice z roku 1942, kdy během stavby Alaska Highway, americký voják ze státu Illinois, který se ve Watson Lake zotavoval ze zranění, měl na příkaz svého nadřízeného vztyčit směrový ukazatel. A on při plnění úkolu pod ukazatel ještě dodal z vlastní iniciativy ukazatel na své rodné město se vzdáleností od něho. Další lidé ho následovali a k dnešnímu dni je zde asi devět desítek tisíc cedulí.
Tady už jsme tedy viděli vše zajímavé a můžeme s klidným svědomím pokračovat dál po Alaska Highway. Směřujeme na Carcross, ale máme dost času, tak si cestou uděláme odbočku na Atlin Lake (takže budem zase zpátky u nás doma v BC). Teď jsme ale oběma nohama na Yukonu. Na jedné z benzínek kupujeme nejen benzín, ale taky rybářskou licenci pro Yukon. Juch, můžeme chytat ryby legálně a jelikož jsme roční rezidenti Britské Kolumbie, stálo to jen 25 dolarů. Pokračujeme k našemu dnešnímu tábořišti po cestě na město Atlin. Vybrali jsme moc pěkné tábořiště pod správou Yukonu u jezera Tarfu. Gouvernment Campground jsou tady pěkně zařízené a stojí jen 12 dolarů za stanoviště, toalety pěkně čisté a spousta nařezaného dřeva. Potom našem vyčerpávajícím houbaření máme chuť na nějakou mastnou prasáž k večeři, tak si děláme řízky se salátem. A hrozně se s nimi přejíme. Po večeři se jen odvalíme k jezeru, že zkusíme něco chytit na novou licenci. A světe div se, na hovado a vojtovu licenci jsem chytla lipana. Vojta rybu zabil a vykuchal a zabalili jsme ji na zítřejší oběd. Už teď se na ni těšíme.
Takže v prvním filmu, který vypadal tak, že má uspokojit zvídavost předškolních dětí a který byl promítaný v šílené kvalitě, jsme se dozvěděli, že vesmír je opravdu velký a že navíc sondy, které jsme zatím vypustili, ještě nedokázaly dosáhnout konce sluneční soustavy a taky že Pluto je planeta. V druhém filmu, taky v šílené kvalitě, dva amatérští fotografové fotili polární záři. Z nám neznámých důvodů byly všechny fotky hrozně nakřivo. Konečně ty hrůzy skončily a my můžem vyjít zas na světlo boží. Hned před Northern Light Centre je sloup, který ukazuje vzdálenost planet ve sluneční soustavě od Slunce. Kdybychom jsme si ho prohlédli lépe, než jsme vlezli dovnitř, možná bychom si tu hyperpitomost odpustili. Mohlo to sloužit jako varování. Nejen film, ale i tenhle informační sloup, nebyl nejspíš od své instalace upgradován. Nejenže stále ukazuje Pluto jako planetu. Ještě víc zarážející je, že navíc ukazuje, že Neptun je dál od Slunce než Pluto. Zajímavé.
Ale někteří diváci byli s filmy velmi spokojení. Jeden z účastníku popsal do telefonu promítané filmy slovem dokonce magnificent. Ve Watson Lake kromě Northern Light Centre mají ještě les cedulí. Každý kdo jede kolem může připevnit ceduli s libovolným nápisem do tohoto lesa. Většinou lidé volí klasiku a zaznamenají své jméno s místem odkud pocházejí s datem návštěvy, někdy i s počtem najetých kilometrů nebo vzdáleností od domova. Je to tradice z roku 1942, kdy během stavby Alaska Highway, americký voják ze státu Illinois, který se ve Watson Lake zotavoval ze zranění, měl na příkaz svého nadřízeného vztyčit směrový ukazatel. A on při plnění úkolu pod ukazatel ještě dodal z vlastní iniciativy ukazatel na své rodné město se vzdáleností od něho. Další lidé ho následovali a k dnešnímu dni je zde asi devět desítek tisíc cedulí.
Tady už jsme tedy viděli vše zajímavé a můžeme s klidným svědomím pokračovat dál po Alaska Highway. Směřujeme na Carcross, ale máme dost času, tak si cestou uděláme odbočku na Atlin Lake (takže budem zase zpátky u nás doma v BC). Teď jsme ale oběma nohama na Yukonu. Na jedné z benzínek kupujeme nejen benzín, ale taky rybářskou licenci pro Yukon. Juch, můžeme chytat ryby legálně a jelikož jsme roční rezidenti Britské Kolumbie, stálo to jen 25 dolarů. Pokračujeme k našemu dnešnímu tábořišti po cestě na město Atlin. Vybrali jsme moc pěkné tábořiště pod správou Yukonu u jezera Tarfu. Gouvernment Campground jsou tady pěkně zařízené a stojí jen 12 dolarů za stanoviště, toalety pěkně čisté a spousta nařezaného dřeva. Potom našem vyčerpávajícím houbaření máme chuť na nějakou mastnou prasáž k večeři, tak si děláme řízky se salátem. A hrozně se s nimi přejíme. Po večeři se jen odvalíme k jezeru, že zkusíme něco chytit na novou licenci. A světe div se, na hovado a vojtovu licenci jsem chytla lipana. Vojta rybu zabil a vykuchal a zabalili jsme ji na zítřejší oběd. Už teď se na ni těšíme.
Den, kdy slunce nezapadne
21. 6. 2016
Ráno dojeme do městečka Atlin, malého hezkého ospalého rybářského městečka s barevnými dřevěnými domečky. Tady je v přístavu k vidění historická loď Tarahne, která vozila v první třetině 20.století návštěvníky k ledovci Llewellyn.
Městečko leží u stejnojmenného jezera, které je dlouhé asi 140 km a je to největší jezero v Britské Kolumbii a co je ještě zajímavější, je pramenem řeky Yukon. Jezero je tak obrovské, že vypadá jak moře. Kolem jezera je spousta krásných kempů, většina z nich jsou Recreation Sites, takže jsou neplacené. My tu ale spát nebudem, jen si pak v nějakém z kempů ogrilujeme na ohni včera chycenou rybu. Teď pokračujeme k přírodním hot springs, které mají být kousek odsud. A našli jsme je. Je to malinký mělký rybníček plný vlažné vody, venku je ale docela zima, tak je v jezírku celkem fajn. Kromě nás jsou v jezírku takové maličké krevety či co to je. Mácháme se tu s nima asi dvacet minut, než přijede truck a jezírko přepustíme dalším návštěvníkům (asi se sem přijel odmočit dělník, co tady pracuje na stavbě silnice :) Ještě ten samý den se vracíme stejnou silnicí kolem jezera Atlin. Celý den bylo celkem hnusně, teď se docela vyjasnilo, tak můžeme z vyhlídky pozorovat ledovec Llewellyn. Bohužel se přímo k němu dá dostat pouze lodí nebo letecky, takže si budeme muset počkat na nějaký ledovec, na který se bude dát dostat lowcostověji, tedy pěšky. Po vyhlídce pokračujeme po štěrkové cestě, než se napojíme na silnici, která nás vezme do Carcross (je to zkratka z původního názvu Cariboo Crossing z dob, kdy tady skutečně putovaly stáda sobů, to už je ale minulostí).
Tady najdeme skvělou paní Dagmar, Němku, v informačním centru a ta nám doporučí super tipy, které téměř do puntíku uskutečníme a rozhodně neprohloupíme. První rada z ní, pokračujte do gouvernment camground několik kilometrů za město, jmenuje se Conrad. Poslechneme Dagmar a ocitneme se v krásném kempu u jezera Taguish na Windy Arm. Jezero je překrásné. Navíc jen kousek odsud začíná Mountain Hero Trail, kterým se chceme vydat zítra. Taky na doporučení paní Dagmar. Po česnešce a dnu plném cestování jdeme spát kolem dvanáctý a je stále světlo jak ve dne. Zajímavý kolik toho člověk stihne, když slunce nezapadá.
Městečko leží u stejnojmenného jezera, které je dlouhé asi 140 km a je to největší jezero v Britské Kolumbii a co je ještě zajímavější, je pramenem řeky Yukon. Jezero je tak obrovské, že vypadá jak moře. Kolem jezera je spousta krásných kempů, většina z nich jsou Recreation Sites, takže jsou neplacené. My tu ale spát nebudem, jen si pak v nějakém z kempů ogrilujeme na ohni včera chycenou rybu. Teď pokračujeme k přírodním hot springs, které mají být kousek odsud. A našli jsme je. Je to malinký mělký rybníček plný vlažné vody, venku je ale docela zima, tak je v jezírku celkem fajn. Kromě nás jsou v jezírku takové maličké krevety či co to je. Mácháme se tu s nima asi dvacet minut, než přijede truck a jezírko přepustíme dalším návštěvníkům (asi se sem přijel odmočit dělník, co tady pracuje na stavbě silnice :) Ještě ten samý den se vracíme stejnou silnicí kolem jezera Atlin. Celý den bylo celkem hnusně, teď se docela vyjasnilo, tak můžeme z vyhlídky pozorovat ledovec Llewellyn. Bohužel se přímo k němu dá dostat pouze lodí nebo letecky, takže si budeme muset počkat na nějaký ledovec, na který se bude dát dostat lowcostověji, tedy pěšky. Po vyhlídce pokračujeme po štěrkové cestě, než se napojíme na silnici, která nás vezme do Carcross (je to zkratka z původního názvu Cariboo Crossing z dob, kdy tady skutečně putovaly stáda sobů, to už je ale minulostí).
Tady najdeme skvělou paní Dagmar, Němku, v informačním centru a ta nám doporučí super tipy, které téměř do puntíku uskutečníme a rozhodně neprohloupíme. První rada z ní, pokračujte do gouvernment camground několik kilometrů za město, jmenuje se Conrad. Poslechneme Dagmar a ocitneme se v krásném kempu u jezera Taguish na Windy Arm. Jezero je překrásné. Navíc jen kousek odsud začíná Mountain Hero Trail, kterým se chceme vydat zítra. Taky na doporučení paní Dagmar. Po česnešce a dnu plném cestování jdeme spát kolem dvanáctý a je stále světlo jak ve dne. Zajímavý kolik toho člověk stihne, když slunce nezapadá.
Mountain Hero Trail
22. 6. 2016
Se svačinou v batohu stoupáme do celkem prudkého kopce. Stezka začíná nejprve v osikovém háji, kde rostou divoké růže, pak přechází do smrkového porostu. S dalším stoupáním se člověk ocitne na alpských loučkách mezi barevnými kvítky polních kytek.
Cesta navíc kopíruje trasu historické lanovky stříbrného dolu Venus, po které zde zbyly dřevěné věže vedoucí až do vzdálených kopců. Svého času to byla největší taková lanovka na světě. O kousek dál po dálnici se nachází torzo bývalého mlýna, který náležel k dolu. A asi v místech, kde jsme kempovali v noci, bývalo celkem velké prosperující město plné důlních pracovníků, po kterém nezbylo vůbec nic. Stříbrné žíly nebyly až tak kvalitní a navíc bylo nutné vytěžené stříbro transportovat vlakem, který byl nesmírně nákladný a tak důl nakonec zkrachoval a zbyly po něm jen dřevěné konstrukce, kovová lana a železné vozíky na přepravu po lanovce. A to je přesně to, co kromě krásné přírody, dělá tuto cestu tak zajímavou. Nad hranicí lesa se člověk může rozhodnout, zda se vrátit rovnou zpět, zda vyleze na blízký vrchol, bude pokračovat podél lanovky dál do kopců anebo se přes hory může přímo vydat rovnou zpátky do Carcrossu. My zvolili variantu vrcholku blízkého kopce a rozhodně jsme nelitovali.
Odsud je totiž možné pozorovat hory na Yukonu i na Aljašce a navíc koukat dolů na překrásné jezero Tagish. A teď už zas zpět dolů několik stovek metrů a vzhůru na Alijašku. Aspoň tam teď nakouknout. Vyrážíme na aljašké pobřeží do Skagway. Cesta tam je nádherná. Silnic je z jedné strany oblopená krásnými horami se zasněženými vrcholky ozdobené ledovci a z druhé strany krajinou jako z dob dinosaurů-zvláštně zbarvené kopečky s jezírky. Kolem dálnice vede světoznámá železniční trať přes White Pass.
Tady ten vláček nebo spíš jeho cena ruinovala rodinné rozpočty lidí, kteří se vydávali za zlatým štěstím na zlatá pole v yukonském vnitrozemí.
Kanadsko-americká hranice se nachází v nejvyšším bodě cesty a je tu také cedule vítejte na Aljašce. Ta je ale tak obsypaná asijskými turisty (kteří se na počkání během pár vteřin jsou schopni srovnat podle velikosti do trojúhelníkové fotopozice) že se k ní v podstatě nedá dostat.
Skagway už nás ale neoslovil jako cesta tam. Při našem příjezdu kotvily v přístavu hned tři obří, několikapatrové lodě, které přivezly tisíce turistů do tohoto malého městečka. Na hlavní třídě je každý druhý, ne-li první, dům klenotnictví a nachází se zde nejfotografovanější dům na Aljašce (a rozhodně ne nejfotogeničtější). Je hrozně ošklivý a v současnosti v něm sídlí infocentrum. Ten jsme projistotu vůbec nefotili. Abychom unikli davům, vydáme se kolem pobřeží na krátkou procházku. Tady davy už notně prořídly. Z vyhlídky vidíme odjíždět první z lodí a spoustu helikoptér a ultralightů, které lítají s lidmi na chartrové lety nad ledovci. Moře se tady mísí s ledovcovou vodou, která dává vodě zvláštně modrou barvu.
Než dojdeme zpět připravují se k odjezdu i ostatní dvě lodě. Po jejich odjezdu zavládne v městečku příjemný klid. Na doporučení paní Dagmar jdeme do rybí restaurace v přístavu a dáváme si fish and chips z halibuta a místní pivo.
Jídlo je moc dobrý, pivo zas ta ne, ale taky docela ujde. Drahý je to ale oboje, ale jednou za čas..? Vůbec je ta Aljaška dost drahá, dražsí než Kanada, tak uvítáme možnost městského kempu zadarmo v Dyae pár kilometrů odsud, to víme taky od paní Dagmar. Je to moc hezký městský kemp na Dyae Flats obklopený horami.
Cesta navíc kopíruje trasu historické lanovky stříbrného dolu Venus, po které zde zbyly dřevěné věže vedoucí až do vzdálených kopců. Svého času to byla největší taková lanovka na světě. O kousek dál po dálnici se nachází torzo bývalého mlýna, který náležel k dolu. A asi v místech, kde jsme kempovali v noci, bývalo celkem velké prosperující město plné důlních pracovníků, po kterém nezbylo vůbec nic. Stříbrné žíly nebyly až tak kvalitní a navíc bylo nutné vytěžené stříbro transportovat vlakem, který byl nesmírně nákladný a tak důl nakonec zkrachoval a zbyly po něm jen dřevěné konstrukce, kovová lana a železné vozíky na přepravu po lanovce. A to je přesně to, co kromě krásné přírody, dělá tuto cestu tak zajímavou. Nad hranicí lesa se člověk může rozhodnout, zda se vrátit rovnou zpět, zda vyleze na blízký vrchol, bude pokračovat podél lanovky dál do kopců anebo se přes hory může přímo vydat rovnou zpátky do Carcrossu. My zvolili variantu vrcholku blízkého kopce a rozhodně jsme nelitovali.
Odsud je totiž možné pozorovat hory na Yukonu i na Aljašce a navíc koukat dolů na překrásné jezero Tagish. A teď už zas zpět dolů několik stovek metrů a vzhůru na Alijašku. Aspoň tam teď nakouknout. Vyrážíme na aljašké pobřeží do Skagway. Cesta tam je nádherná. Silnic je z jedné strany oblopená krásnými horami se zasněženými vrcholky ozdobené ledovci a z druhé strany krajinou jako z dob dinosaurů-zvláštně zbarvené kopečky s jezírky. Kolem dálnice vede světoznámá železniční trať přes White Pass.
Tady ten vláček nebo spíš jeho cena ruinovala rodinné rozpočty lidí, kteří se vydávali za zlatým štěstím na zlatá pole v yukonském vnitrozemí.
Kanadsko-americká hranice se nachází v nejvyšším bodě cesty a je tu také cedule vítejte na Aljašce. Ta je ale tak obsypaná asijskými turisty (kteří se na počkání během pár vteřin jsou schopni srovnat podle velikosti do trojúhelníkové fotopozice) že se k ní v podstatě nedá dostat.
Skagway už nás ale neoslovil jako cesta tam. Při našem příjezdu kotvily v přístavu hned tři obří, několikapatrové lodě, které přivezly tisíce turistů do tohoto malého městečka. Na hlavní třídě je každý druhý, ne-li první, dům klenotnictví a nachází se zde nejfotografovanější dům na Aljašce (a rozhodně ne nejfotogeničtější). Je hrozně ošklivý a v současnosti v něm sídlí infocentrum. Ten jsme projistotu vůbec nefotili. Abychom unikli davům, vydáme se kolem pobřeží na krátkou procházku. Tady davy už notně prořídly. Z vyhlídky vidíme odjíždět první z lodí a spoustu helikoptér a ultralightů, které lítají s lidmi na chartrové lety nad ledovci. Moře se tady mísí s ledovcovou vodou, která dává vodě zvláštně modrou barvu.
Než dojdeme zpět připravují se k odjezdu i ostatní dvě lodě. Po jejich odjezdu zavládne v městečku příjemný klid. Na doporučení paní Dagmar jdeme do rybí restaurace v přístavu a dáváme si fish and chips z halibuta a místní pivo.
Jídlo je moc dobrý, pivo zas ta ne, ale taky docela ujde. Drahý je to ale oboje, ale jednou za čas..? Vůbec je ta Aljaška dost drahá, dražsí než Kanada, tak uvítáme možnost městského kempu zadarmo v Dyae pár kilometrů odsud, to víme taky od paní Dagmar. Je to moc hezký městský kemp na Dyae Flats obklopený horami.
Dva hřbitovy
23. 6. 2016
Dyea je moc zajímavé místo. Městečko zažilo rychlý vzestup a rychlý pád. Po objevení zlata na Yukonu se téměř přes noc stalo z malinké osady několika tisícové město. Mnoho zlatokopovů totiž nejprve proudilo
na yukonská zlatá pole Chilcoot Trailem, který začíná právě u Dyea.
Pak ale pro město přišly dvě pohromy, které způsobily, že v roce 1903 zde žili už jen tři lidé. Nejprve lavina, která zabila skoro osm desítek lidí, většinu přímo na Chilcoot Trailu. Druhou pohromou pro město bylo dostavění železnice ze Skagway do Carcross přes White Pass. Dnes je Chilcoot Trail označovaný za největší muzeum pod otevřeným nebem. My jím ale nepůjdeme. Za prvé jen povolení pro tuto 53 kilometrů dlouhou stezku s nocováním po cestě stojí 60 dolarů (k dennímu výletu bez nocování člověk povolení nepotřebuje a je zadarmo). Za druhé vlak, který by nás vzal pak zpět do Skagway je šíleně napálený (ale vede historickou cestou a nádhernou scenérií). No ale hlavně je teď trail zavřený kvůli medvědům. Z původního Dyea zbylo jen pár děr po kůlech. Na Dyea Flats ale v současnosti člověk může kromě městského kempu najít také musherský kemp se štěňátky a většinou obsypaný tlustými Amíky. Tento kemp se nachází asi 200 metrů od parkoviště a zdá se, že pro některé z návštěvníků je to nepřekonatelná vzdálenost a nechávají se tak těchto 200 metrů převést golfovým vozíkem. Už toto nakouknutí do kempu bylo interesantní. My tady chceme ještě navštívit Slide Cemetery, který je asi jen dva kilometry od městského kempu, kde jsme v noci kempovali. Zde spočívají skoro všichni ti, kteří přišli o život pod lavinou na samém sklonku 19.století. Šest desítek lidí zemřelo přímo na Chilcoot Trailu. Místo zlatého bohatství, našli jen smrt pod sněhem. Dnes odpočívají v klidném lese pod stromy. A aby těch hřbitovů nebylo dnes málo, jedeme zpátky do Skagway (jak jinak než dle instrukcí paní Dagmar) na Gold Rush Cemetry. Tento hřbitov je plný příběhů z dob zlaté horečky. Skoro všechny hroby pochází ze zlaté éry, v pozdější době zde již byla k věčnému spánku uložena už pouze jedna rodina. Asi nejznámější pochovaní zde leží Soapy Smith, známý to grázl a podvodník, a ochránce města Reid, kteří se navzájem postřelili.
Soapy Smith zemřel na místě, slušňák Reid umíral 12 dní v nemocnici, než svému zranění podlehl. Jak typický. Tímto moc zajímavým místem končí naše výprava do Skagway. Ještě dnes pojedeme zpět na Yukon, do největšího města Whitehorse. Cesta nás zas vede přes Carcross, kde si jen dáváme kafe, až neobvykle dobré a ještě chceme paní poděkovat paní Dagmar za skvělé rady. Do Whitehorse dorážíme večer. Dost připomíná Prince George. No možná není tak ošklivé :) Ale zas tu mají vše co potřebujeme velké obchody, levné laundry, velkou a pěknou knihovnu. Dnešní noc strávíme v kempu u Yukon River v Robert Service Camp- (R. Service Byl místní básník) nedaleko centra. Kemp to je docela fajn, akorát je umístěn blízko jedné z hlavních ulic, tak je tu docela rušno, ale mají tady opravdu horkou sprchu (a jen 5 minut za dolar). Tak už jsme odmoření, takže zbývá jen umýt auto, udělat velký nákup a dostat se na internet a dát vědět, že žijeme.
Pak ale pro město přišly dvě pohromy, které způsobily, že v roce 1903 zde žili už jen tři lidé. Nejprve lavina, která zabila skoro osm desítek lidí, většinu přímo na Chilcoot Trailu. Druhou pohromou pro město bylo dostavění železnice ze Skagway do Carcross přes White Pass. Dnes je Chilcoot Trail označovaný za největší muzeum pod otevřeným nebem. My jím ale nepůjdeme. Za prvé jen povolení pro tuto 53 kilometrů dlouhou stezku s nocováním po cestě stojí 60 dolarů (k dennímu výletu bez nocování člověk povolení nepotřebuje a je zadarmo). Za druhé vlak, který by nás vzal pak zpět do Skagway je šíleně napálený (ale vede historickou cestou a nádhernou scenérií). No ale hlavně je teď trail zavřený kvůli medvědům. Z původního Dyea zbylo jen pár děr po kůlech. Na Dyea Flats ale v současnosti člověk může kromě městského kempu najít také musherský kemp se štěňátky a většinou obsypaný tlustými Amíky. Tento kemp se nachází asi 200 metrů od parkoviště a zdá se, že pro některé z návštěvníků je to nepřekonatelná vzdálenost a nechávají se tak těchto 200 metrů převést golfovým vozíkem. Už toto nakouknutí do kempu bylo interesantní. My tady chceme ještě navštívit Slide Cemetery, který je asi jen dva kilometry od městského kempu, kde jsme v noci kempovali. Zde spočívají skoro všichni ti, kteří přišli o život pod lavinou na samém sklonku 19.století. Šest desítek lidí zemřelo přímo na Chilcoot Trailu. Místo zlatého bohatství, našli jen smrt pod sněhem. Dnes odpočívají v klidném lese pod stromy. A aby těch hřbitovů nebylo dnes málo, jedeme zpátky do Skagway (jak jinak než dle instrukcí paní Dagmar) na Gold Rush Cemetry. Tento hřbitov je plný příběhů z dob zlaté horečky. Skoro všechny hroby pochází ze zlaté éry, v pozdější době zde již byla k věčnému spánku uložena už pouze jedna rodina. Asi nejznámější pochovaní zde leží Soapy Smith, známý to grázl a podvodník, a ochránce města Reid, kteří se navzájem postřelili.
Soapy Smith zemřel na místě, slušňák Reid umíral 12 dní v nemocnici, než svému zranění podlehl. Jak typický. Tímto moc zajímavým místem končí naše výprava do Skagway. Ještě dnes pojedeme zpět na Yukon, do největšího města Whitehorse. Cesta nás zas vede přes Carcross, kde si jen dáváme kafe, až neobvykle dobré a ještě chceme paní poděkovat paní Dagmar za skvělé rady. Do Whitehorse dorážíme večer. Dost připomíná Prince George. No možná není tak ošklivé :) Ale zas tu mají vše co potřebujeme velké obchody, levné laundry, velkou a pěknou knihovnu. Dnešní noc strávíme v kempu u Yukon River v Robert Service Camp- (R. Service Byl místní básník) nedaleko centra. Kemp to je docela fajn, akorát je umístěn blízko jedné z hlavních ulic, tak je tu docela rušno, ale mají tady opravdu horkou sprchu (a jen 5 minut za dolar). Tak už jsme odmoření, takže zbývá jen umýt auto, udělat velký nákup a dostat se na internet a dát vědět, že žijeme.
Nezbytnosti
24. 6. 2016
Dnes nás teda nečeká moc záživný den. Jen samý nutný zařizování. Začneme vyprávním prádla a pak sháníme různý věci a protože se nám Whitehorse moc nelíbí, tak dnes chceme nocovat v kempu u Hot Springs několik desítek kilometrů za městem. Kemp to je celkem nový, ale celý je nějak z kopce a
trochu zvláštní, ale u officu mají aspoň fungující wifinu. V recepci jsme narazili na Albánce a protože jsme byli v Albánii jen o několik měsíců dříve, tak jsme oprášili těch pár slov, co jsme se tam naučili. Když jsme mu velmi pěkně poděkovali v jeho rodném jazyce, neměl daleko k slzám dojetí. Chtěli jsme dnes dát trochu dokupy
auto, ale když jsme viděli ceny za vysavač, radši jsme si v kempu půjčili smetáček a auto jsme poctivě vymetli. Pro dnešek už snad vše zařízeno, tak můžem jít do Takhini Hot Springs, které jsou přímo u kempu. Trošku nás ale čekalo zklamání. Mají tu jen dva umělé bazény a a vůbec prostředí je tu nic moc.
Rozhodně Liard Hot Springs
na hranici s Britskou Kolumbií, kde jsme byli
posledně, byly asi tak tisíckrát lepší. Navíc je asi dvacet stupňů, tak to taky není úplně ideální na návštěvu horkých pramenů, ale aspoň jsme se zbavili posledních známek lesní houbařské špíny a jsme jak noví lidé zas po nějaké době.
Žádné komentáře:
Okomentovat